Dohnalo mě vlastní pohrdání. S věkem měním předsevzetí, mínění dospělého se zdají neopodstatněná. Jediné, co mi ještě zůstává, je láska k dvacetileté desce Dirty „věčných“ Sonic Youth. Mládí. Romantismus podle mého gusta, texty, které si zasloužím. „Like talkin’ golden terrain/ like thrivin’ dark in the saint/ A cat in gold goes along/ Theresa’s sound for the king.“ Říká se, že Kim Gordon vypadá jako smrtka, jako Iggy Pop ve vrcholné formě. Nevadí.
*
Zcela nenáhodně jsem narazil na několik diskusí ohledně angažované poezie u nás. Písňové texty nejsou považovány za poezii, což je dané i tím, že většina muzikantů (vyjma Bárty a Květů) toto slovo považuje za nevhodné, označující něco artificiálního, a tak zaujímají odměřený postoj, aby se nezpronevěřili jakémusi proletářskému původu svého „umění“, které samozřejmě není žádným uměním. Nejlepší (a možná i nejhorší) poezii najdeme v hardcore-punkové scéně. A nebudu tak laciný, že bych uvažoval o punkrockovém zábavovém modelu typu Punk Floid.
Máme nezanedbatelnou scénu výborných, příčetných hardcoreových kapel a je jedno, jestli stylově brousí v crustu, power violence nebo metalcore. Většina z nich je z hlediska textového problematická, nedokáže se odlepit od plakátově stereotypních řádek bez přesahu, jakkoliv jsem si vědom toho, že skládat angažované texty je složité samo o sobě. Ne, toto není na obranu hardcoreových textů, to nikdo nepotřebuje, a hardcore kids – těm stačí, že jejich hudba je život (v pořádku), že poezie je smetana pro panstvo. Ze zásady nechtějí, aby texty byly něčím jiným než jasným vyjádřením názoru. Jsou ale případy, kdy písňové texty znamenají i něco víc, a „víc“ tu nemá nutně „kvalitativní“ charakter, spíš jde o maně dosaženou úroveň, nahodilý teorém. Tolik k vulgarismům. Poetická přidaná hodnota jako vedlejší účinek, daň za psaný názor. Že tahle scéna tíhne k levicovému pohledu a kritice kapitalismu, je samozřejmé. A jedině dobře.
*
V půlce roku 2009 vyšla v nakladatelství Za tratí kniha Zpěv do odposlechu víc s podtitulem Texty českého noise, hc a punku. Formou i obsahem to, o čem se dá suše uplivnout: „reprezentativní výběr“. S výjimkou souborů Balaclava a Innoxia Corpora jsou texty spíš osobnějšího ražení, noise/indierockové kapely nemají takovou potřebu společenskokritických výlevů, nebo je tato rovina jen utajeným pozadím, sotva znatelnou linkou. Na druhé straně dívat se na osobité texty Esgmeq nebo Gnu jako na básně, s tím by neměl problém žádný (tvárný) literární kritik. (Ne že by to něco znamenalo.)
*
Flowers For Whores. Pražská kapela, zastupující ne až tak početnou větev podobně laděných, metalcoreových skupin, zarputile vyznávajících etiku straight edge a kladoucích na sebe a svou existenci nemalé nároky. Zkušení muzikanti se vyžívají v hutném křížení metalu a hardcore s citem pro sborový singalong a melodie. Emocoreová naléhavost, hardcoreová nekompromisnost a metalický zvuk, hledačství postmetalu a rvavé riffy, jednoduché punkové sjezdy. A texty Tomáše Mládka, řečeného Ivan. Jednoznačné, a přece složité, za oprýskanými obrazy a očekávatelným pohnutím slov číhají nečekané souvislosti a kruté zkratky, takřka žurnalistický žargon střídají básnické figury, hádankovitost je čitelná a patos snesitelný. Už nejde o jednoduchý slogan obecně známé a „nudné“ pravdy, ulice je přemalovaná na černo a bílé nápisy mají odstíny. Mluví o minulosti a hrozí budoucností, jsou přesvědčivé, burcující, anafory zneklidňují a neprozradí nic navíc. „V historii lidstva je tahle rutina pravidlem./ Proč žít iluzí šťastného stáří, kterého se nedožijeme?/ Podkožní implantáty dnes večer.“ Ve spojení s údernou hudbou to z nich dělá jednu z nejpozoruhodnějších kapel u nás, tedy pokud se nebudeme na hardcore-punk dívat jako na televizní vložku o mladistvých extremistech. Ale žehrat na něco takového je klišé samo o sobě. „Ale počkej! Tohle není Ukrajina 1932–33./ Ani Rwanda pár let zpátky.“ Dejme tomu.
Autor je šéfmistr DIYcore.net.