Železniční nádraží v Ostravě a Havířově jsou stejně jako víceúčelová hala ve Frýdku-Místku ukázkovými příklady nepoučeného a výběrového přístupu některých městských samospráv k architektonicky cenným stavbám.
Před nedávnem město Havířov deklarovalo, že souhlasí s likvidací svého železničního nádraží a že podporuje záměr Českých drah vybudovat na jeho místě nový terminál (viz A2 č. 4/2012). Podívejme se nyní na tři obdobné příklady železničních nádraží na Ostravsku a na jednu sportovní halu tamtéž. Všechny uvedené veřejné stavby představují nepřehlédnutelné dominanty a současně ukazují na tytéž problémy související s jejich případným zachováním. Výmluvné je třeba už to, že například železniční nádraží v Ostravě-Vítkovicích prohlásilo ministerstvo kultury za památku v listopadu roku 2010, avšak v dubnu následujícího roku na základě stanoviska rozkladové komise a rozhodnutí tehdejšího ministra Jiřího Bessera rozhodlo, že prohlášení ruší. Jak tyto příběhy pokračují?
Havířovská sorela
Vraťme se do Havířova uplynulé dekády. Toto mladé město, které bylo založeno v roce 1955 a jehož převážná část vznikla v následujících desetiletích, stále hledá svou identitu. K místním projevům bruselského stylu náleží například blok domů s prodejnou Labužník a s kinem Centrum od architekta Bronislava Firly. Současné vedení Havířova se však plně ztotožnilo pouze se socialistickým realismem, a to natolik, že jej chápe jako příznačný pro celé město. V propagačních materiálech se píše o „stylu Sorela“ a ono chybně psané velké písmeno jako by dávalo tušit, jak je to se zdejším uvažováním. Tam, kde starobylá města dokládají svou historii obrázky kostelů, měšťanských domů a radnic, Havířov nabízí pouze snímky staveb socialistického realismu z okolí Hlavní třídy. Jako by nikdy nepřišlo žádné uvolnění, které by se odrazilo ve zdejší architektuře.
Ve skutečnosti však místní výstavba změny v české kultuře reflektovala a vedle skupiny architektů-stalinistů kolem Vladimíra Meduny zde začala působit i mladší generace. Patřil k ní architekt Josef Hrejsemnou, zlínský rodák, který se do Havířova přistěhoval po návratu ze studií v Sovětském svazu. Studoval na tehdejší leningradské akademii v letech 1951 až 1957 u profesora Igora Ivanoviče Fomina a osobně zažil odklon sovětské architektury od politicky předepsaného historizujícího výrazu k pojetí pozdního modernismu, inspirovaného západní architekturou a tehdy stále ještě nežádoucím dědictvím meziválečné avantgardy. Josef Hrejsemnou navrhl pro město během šedesátých let, kdy pracoval v ostravském Stavoprojektu a ve zdejším Potravinoprojektu, několik významných veřejných staveb. K nim patří především výpravní budova železničního nádraží, víceúčelová sportovní hala a gymnázium s hvězdárnou. Zatímco víceúčelová hala je příkladem typizované konstrukce, kterou Hrejsemnou upravil a dotvořil společně se sochařem Václavem Urubou strukturovanou stěnou s reliéfní výzdobou, havířovské nádraží představuje komplexní architektonické dílo. Na něm opět pracoval společně s Urubou, autorem abstraktní plastiky Směrník, umístěné před nádražím.
Proč vedení města a občané vzali za své čučky, štíty a sgrafita socialistického realismu a mají odtažitý vztah k architektonickému dědictví pozdějších let, které však formuje podobu Havířova stejně významně, ne-li významněji než stalinská architektura? Je to jen tím, že socialistický realismus je údajně blíž lidovému vkusu? Vždyť bruselský styl byl masově oblíben a zlidověl podobně jako sorela.
Bourání na Ostravsku
Před několika lety usiloval obvod Moravská Ostrava a Přívoz o rehabilitaci prostoru před budovou hlavního nádraží v Ostravě. Výsledkem mělo být zrušení tramvajové smyčky a nahrazení původního přednádražního přístřešku v podobě pergoly s kašnou zcela odlišnou novostavbou. To vše s odůvodněním, že vznikne jakási „nová“ kvalita, což údajně byla jedna z podmínek pro udělení dotace z prostředků Evropské unie. Přístřešek, který měl být zbořen, přitom tvoří architektonickou jednotu se samotnou budovou nádraží. Architekti Luboš Lacina a Vlasta Douša vytvořili v letech 1966 až 1974 na místě historizující výpravní budovy dopravní uzel s dobře řešenou halou a přednádražním prostorem, který nepotřeboval po desítkách let nic jiného než opravit.
Nakonec se uskutečnila jen rekonstrukce výpravní budovy. Přesto vzaly některé prvky za své. Podařilo se sice zabránit zastropení světlíku, takže zůstal zachován velkorysý prostorový rozvrh, jenže při opravě proskleného průčelí a nasazení dvojskel byly z čelní fasády odstraněny figurální vitráže od výtvarníka Oldřicha Vašici. Jejich náhradu v myšlení stavebníka má nejspíš představovat tuctová fólie s nápisem Ostrava. Vitráže se podle autora návrhu architekta Davida Kotka z Projektstudia měly do haly vrátit a měly být umístěny v interiéru před proskleným průčelím. Uplynulo však několik let a žádný návrat se nekoná. Ostrava tak zbytečně přišla o výtvarné dílo, které nebylo nahrazeno ničím jiným než samolepkou se jménem města.
Ostravský příklad ukazuje, jakým způsobem se mohou evropské nebo městské a firemní peníze podílet na obnově a zároveň destrukci stávající městské struktury a konkrétních staveb. Nejasné definování kvality a neschopnost či nezájem ji rozeznat pod vrstvou stáří (a to i ze strany státních, krajských a městských orgánů a odborných institucí) zabraňuje tyto hotnotné stavby zachovat a znovu využít. Namísto toho se plánují demolice a výstavba téhož „v nové kvalitě“. Ta však nemá nic společného s architekturou a není nijak garantována. Jsou to jen fráze. Mocenské struktury architektonickou kvalitu vůbec neberou v potaz, je pro ně něčím zcela efemérním.
Pokud se objeví protikladné názory, vedení měst poukazuje pouze na své odborníky, odlišný názor je nezajímá. O tom vypovídá osud víceúčelové sportovní haly ve Frýdku-Místku. Tu město plánuje zbořit a na jejím místě postavit nákupní centrum s přidruženým hokejovým stadionem. Část odborné veřejnosti (například architekt Kamil Zezula) je proti a tvrdí, že halu je možné opravit a přizpůsobit novým potřebám. Město se však odvolává na posudek architekta Adama Hradila, v němž je údajně vyjádřen opačný názor. Tento posudek přitom nebyl ani zveřejněn. Město volí čistě mocenskou strategii – nediskutovat, zbořit a rychle stavět. Vždyť právě místní radnice prosadila v sousedství historického Zámeckého náměstí stavbu marketu Kaufland o plošné výměře srovnatelné s daným náměstím. Samozřejmě, že architektonická a urbanistická kritéria byla ta poslední, která hrála v tomto rozhodnutí roli.
Skryté možnosti
A tak tu máme tři příběhy – havířovský, ostravský a frýdecko-místecký. Druhý z nich ještě doplňme o příklad železničního nádraží Ostrava-Vítkovice, vystavěného v letech 1963 až 1967 podle návrhu pražského architekta Josefa Dandy. Tato ukázková budova bruselského stylu chátrá za nezájmu vlastníka a samotného města, jako by právě Ostrava byla takových památek plná. Tahanice kolem památkové ochrany uvedeného nádraží lze dát do souvislosti se známějším pražským případem žižkovského nákladového nádraží. Vítkovickou výpravnu chtějí České dráhy prodat a ponechat jen věcné břemeno, které by se týkalo vlakového provozu. Jindy se zase mluví o přesunu nádraží téměř o tři kilometry dále, do obchodního centra Avion park v sousední čtvrti Zábřeh. A co s výpravnou? Zbořit? Proč?
O kvalitách výše zmíněných staveb a možnostech jejich dalšího fungování uvažuje jen malá část odborné veřejnosti. Jinak vládne lhostejnost a opakuje se jednoduchý vzorec: přestane-li něco sloužit, má se to odstranit a uvolnit prostor novému. Právě proti takovému schematickému myšlení je třeba vystupovat a poukazovat na kvality oněch zaprášených a „nemoderních“ budov a na skryté možnosti jejich další existence.
Autor je historik architektury.