Nedávno uplynuvší rok od zemětřesení na severovýchodě Honšú znovu přivedl souhrou tragických událostí postižené Japonsko do zpravodajských relací televizí celého světa. Do Asie detašovaní reportéři si tak při výrobě zpráv jako podle šablony na větách o pokračujícím úsilí a životě navracejícím se pomaličku do normálu zase jednou provětrali tragický témbr svých citlivě zajíkavých hlasů. Stranou samozřejmě nezůstala ani literatura a knižní trh. V průběhu posledních několika týdnů a měsíců se totiž vyrojilo hned několik svazků, které na ony smutné události loňského předjaří upomínají.
Nemá snad ani cenu mluvit o záplavě postfukušimských senzacionistických pamfletů, zájemce o takové slovesné zpracování tragédie nechť si objedná třeba lákavě pojmenovaný e-book Japan – Hell on Earth 2011 (Japonsko – peklo na zemi 2011). Autor knihy Paul Andrews je odborníkem na slovo vzatým, vždyť kdo jiný než tvůrce loni publikované populární brožury 50 rychlých tipů, jak uklízet umí zasvěceně posoudit problematiku odstraňování následků tsunami. Už pouhé studium vybraných anotací dokáže čtenáři relativně hodnověrně reprodukovat nevolnost spojovanou s prvotní fází nemoci z ozáření. Zájemcům o méně tělesné prožitky z četby však v angličtině zbývá jen nemnoho textů.
Soubor povídek, básní a esejů March Was Made of Yarn (Březen byl spředen z příběhů), vydaný newyorským nakladatelstvím Vintage Books, se z dravého proudu „příležitostných tisků“ určených katastrofickým gurmetům zřetelně vyděluje. Antologii sedmnácti textů uspořádali Elmer Luke a David Karashima, tedy dvojice editorů spojených s projektem Read Japan, který dlouhodobě podporuje publikování překladů z japonštiny ve světových jazycích. Kniha přetiskuje aktuální práce japonských autorů z tamních literárních časopisů doplněné o několik textů „spřátelených“ tvůrců z Japonska i odjinud, objednaných přímo pro knižní uvedení. Představený ansámbl souboru budí respekt: vždyť zastoupeno je mimo jiné sedm nositelů Akutagawovy ceny, mezi nimi i z českých překladů známý Rjú Murakami či jedna z nejuznávanějších současných japonských prozaiček Jóko Ogawa.
Literární odrazy singulárních dějinných katastrof jsou si v mnohém podobné: v prózách rozeznělých loňskou tragédií lze zaznamenat podobné tóny, principy a postupy jako při psaní o 11. září či – chceme-li zůstat na ostrovní půdě země tisíců podzimů – o svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Místy až sebeterapeutické texty dvou tóhockých rodáků akcentují důležitost rodinných vazeb a někdy až reportážně popisují bezprostřední dění v krizových dnech. Druhou stranu téže emoční mince (jež je navíc, podobně jako pětijen, který bývá odevzdáván božstvům při vstupu do šintoistické svatyně, ve středu děravá) představuje rozzuření z bezmoci a politická angažovanost veršů J. D. McClatchyho či „báseň v manze“ sourozenců Nishiokových.
Častěji však autoři od předmětné události poodstupují, aby mohli přesvědčivěji domýšlet obecnější dopady tragédie na sociální a kulturní prostor Japonska. Hněv nechápajícího je pochopitelnou reakcí při setkání s neštěstím, jež postrádá měřítek, ve světě jím zaplněném ale nelze pobývat dlouhodobě. Protagonisté jednotlivých příběhů volí nejrůznější cesty, aby si v doslovně i metaforicky rozechvělém světě udrželi zbytky osobní stability, nebo alespoň koherence. Autoři souboru pak při psaní postupují mnohdy podobně: Hiromi Kawakami se proto navrací k počátkům své literární kariéry a přepracovává osmnáct let starý příběh tak, aby odrážel jednou provždy transformovaný dějinný prostor.
V samotném závěru antologie David Peace, jeden z nejnadanějších britských autorů žánrové literatury dneška, propojuje loňské události s největší přírodní katastrofou, která Japonsko zasáhla ve 20. století – s velkým zemětřesením v Kantó roku 1923, jež srovnalo se zemí velkou část tokijské oblasti a zabilo přes sto tisíc obyvatel. V Peaceově povídce After the Disaster, Before the Disaster (Po neštěstí, před neštěstím) následujeme kroky Rjúnosuke Akutagawy, slavného povídkáře, autora příběhu o bráně démonů, na cestě rozbořeným Tokiem. U něj hněv z nepochopitelného zvítězil, v červenci roku 1927 se Akutagawa předávkoval Veronalem.
V předmluvě k právě publikovanému českému překladu starojaponské kroniky Kodžiki cituje Karel Fiala verše, jimiž císařovna Mičiko reagovala na události loňského března. „Stojí, čekají,/ až se nejdražší vrátí./ Čas je bez hranic,/ marně hledám ,pobřeží‘/ ve slovnících ročních dob.“ Antologie Březen byl spředen z příběhů dokáže při tomto čekání vypomoci, a to nejen tím, že její výtěžky putují na konto charitativních organizací.
Autor je bohemista.