Děťátko Marx

V posledních měsících můžeme pozorovat, jak plánované vládní změny ve vysokém školství zmobilizovaly studenty, kteří se začali aktivně sdružovat a pořádat mediálně atraktivní kampaně a protestní pochody. Agenda studentského protestu se principiálně příliš neliší od protestů probíhajících jinde ve světě (liší se však v artikulaci požadavků, intenzitě a úrovni politizace). V množství komentářů chybí podstatný rozměr tohoto dění, na nějž nedávno upozornila v Deníku Referendum Milena Bartlová, když napsala, že „bezmyšlenkovitě plochý oficiální antikomunismus napomohl tomu, že se u nás podařilo bezmála vymýtit tradici společenského protestu, utajit marxistické souvislosti důležitých myšlenkových proudů druhé poloviny 20. století a vychovat generaci studentů, která má nechuť k ,sockám’ a odpor k odborářům, levicovost považuje za nadávku, před dvěma lety ve velkém volila strany zastupující ideologii ekonomismu a konzervativismu, a nyní demonstruje proti praktickým výsledkům politiky týchž stran“.

Bez vědomí souvislostí

To, co Bartlová popisuje, není dílčí nekonzistentní rozpor, ale poměrně silně zakořeněný ideologický princip, který vše, co je spojené se slovy společný, levicový, solidární, socialistický či marxistický, vytlačuje do periferie. S tímto paušalizujícím krokem však též potenciálně mizí i analytické nástroje této problematické myšlenkové a intelektuální tradice, které přímo souvisí s tím, po čem část protestujících volá. Tedy s kritickým myšlením jako organizačním prvkem a těžištěm vyššího vzdělávání. Ať chceme nebo ne, kritické myšlení moderní doby úzce souvisí s Marxovým odkazem. V angloamerickém prostředí pochází veškerá kritika protržních reforem vědy a univerzity z intelektuálních kruhů, které bychom nazvali levicové, někdy i radikálně levicové. Jak se s tím studenti-voliči pravicových marketingových stran vyrovnají? Jak můžeme volat po kritickém myšlení, sami radikálně kritizovat jistou politickou trajektorii a zároveň zaslepeně odmítat „marxistické souvislosti“?

V ČR rozšířená a poměrně populární kniha Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti (Academia 2012) například aktualizuje Adornovy myšlenky, vycházející z marxistické tradice, v současném kontextu proměn evropského vysokoškolského prostoru. Připustíme-li, že alespoň část protestujících by se s mnohými Liessmannovými tezemi ztotožnila, jejich preference ekonomismu a konzervativismu, živené friedmanovsko-thatcherovskými myšlenkovými schématy, do tohoto vzorce jaksi nezapadají. Jak se generace, která přemlouvala bábu, aby varovala před strašákem „neokomunismu“, vyrovná(vá) s levicovou kritikou inspirovanou – i když jen částečně – Marxem?

Antiantimarx

Současný dogmatický antikomunismus vylévá „děťátko Marxe“ spolu s krvavou a špinavou vodou symbolizující tyranii komunistických režimů 20. století. Tato operace míchá historii idejí s výkladem dějin, čímž vzniká jeden očištěný světonázor, který generuje spektrum, v němž „kritika“ osciluje mezi skepticismem na jedné straně a křečovitou explozí antipolitických alternativ (což zahrnuje jak politické strany typu Věci veřejné, tak iniciativy jako Holešovská výzva) na straně druhé. Tato od Marxe očištěná, postkritická situace znamená, že kritika naprosto ztratila svůj osobitý a mnohovrstevný radikalismus a stává se produktivní součastí manažerského repertoáru a vědomostního globálního kapitalismu. Proč produktivní? Kanadský teoretik Jamie Peck například uvádí, že neoliberální racionalita dokonce potřebuje své omyly, aby se mohla reprodukovat. Její nedostatky, nezamýšené důsledky a vedlejší efekty jsou využívány jako politické palivo pro její další upevňování. Peck tomu říká „failing forward“ a chce tím říci, že to, co nazýváme kritickým myšlením, jsou jen výhonky stávajících ideových vzorců, kterými se dominantní neoliberální soustava reprodukuje a jež využívá ve svůj prospěch.

Alternativní východiska nejspíš musí být ukotvená v alespoň dílčí představě o tom, jakou roli sehrává univerzita a vyšší vzdělávání v globalizujícím se kapitalismu, a zároveň by měla vzít v potaz širší souvislosti vývoje transformace práce a samotnou vnitřní dynamiku akademické obce. Jakou roli zde hraje ideologie vědomostní společnosti? Co a jak proměňují žebříčky univerzity a celkový posun ke kvantifikaci vědění a výzkumu? K obsáhnutí těchto komplexních a mnohovrstevnatých skutečností studentská zkušenost živená konvencí boje proti establishmentu (stejný princip jako Antimarx) nestačí. Ministr školství je v tomto smyslu jen naprogramovaný automat v systémové kapitalistické mašinerii. Věnujeme dostatečnou pozornost tomu, jak tato mašinerie (ne)funguje, jak se manifestuje, legitimizuje, reprodukuje a především jak souvisí její vývoj s transformací univerzity? Kritika, jež má ambici být přetavena do praktických alternativ, musí vycházet z otázek strukturální a systémové podstaty. Ta má lokální (vysokoškolský systém v ČR), regionální (Boloňský proces) i globální charakter (žebříčky světových univerzit). Boj o autonomii univerzity začíná právě tady – a bez Marxe a jeho nedogmatických následovníků to půjde těžko. Je ale tento typ kritiky vůbec myslitelný v postkritické antimarxovské české situaci? Dogmatický pravicový liberální diskurs kritiku marxismu nezná, neboť operuje jen v odmítavém modu. Pokud kvůli tomu odepíšeme celého Marxe, zbavujeme se užitečných nástrojů, které nám mohou posloužit k pochopení systémové a strukturální podstaty těch problémů a souvislostí, vůči nimž se chceme vymezovat.

Zviditelňování objektu kritiky

Akademická svoboda je velmi podstatný princip, který je třeba hájit, ale zároveň je třeba pochopit, jakým tlakům čelí. Spolu s mnoha studenty a akademiky si myslím, že je to především tlak tržní racionality. Jaké jsou však její zdroje? Pouze státní moc? (Jak ironická z pohledu pravicového pojetí státu je skutečnost, že se stát pokouší zavádět tržní principy; nemá náhodou podle stejných ideologických předpokladů stát navždy stranou?) Jaká je například role inkubátorů vědy a jiných zprostředkovatelů a převozníků znalostí v plíživé kapitalizaci vědění? Jak k celkové soutěživé atmosféře v akademické obci přispívá tzv. impaktový faktor? Jak do metamorfózy univerzit a politiky financování výzkumu promlouvají značně ambivalentní imperativy inovace a konkurenceschopnosti? Má současná podoba vysokého vzdělávání čistě reprodukční funkci, posilující status quo, nebo v ní stále – byť reziduálně – přežívá jistý emancipační potenciál? Jinými slovy: vycházejí z vysokých škol absolventi, kteří dané ekonomické, sociální a kulturní kontexty posilují, anebo je vzdělávací systém schopen udržovat a předávat kapacitu k tomu, aby se absolventi z daných kontextů uměli vymanit a kriticky číst a nahlédnout realitu, jejíž jsou součástí i produktem? K čemu je univerzita, jejíž přední ambicí je výroba adekvátního lidského kapitálu? Tržní racionalita je vepsána mnohem subtilněji a méně viditelněji do komplexních procesů, kterým dnešní univerzita čelí, a v tomto smyslu je úkolem kritického zkoumání anatomie (blížícího se) akademického kapitalismu. Pokusme se tedy o pochopení abstraktních souvislostí politiky a ekonomiky a jejich materiálních implikací pro univerzitu.

Jiný důležitý moment nejspíše spočívá v poodhalení způsobů a typů uvažování, jež odůvodňují samotné reformní kroky a jejich ideová východiska. Křečovité odmítání Marxe a marxismu (což, jak víme, nemusí být totéž) může vést k tomu, že mnoho zásadních procesů a momentů souvisejících s objektem kritiky zůstává neviditelných. Z takovéto, od Marxe očištěné kritiky se v důsledku nemůže zrodit alternativní mentální koncepce univerzity, společnosti ani světa, neboť se z ní stává bezzubý reprodukční mechanismus existujícího statu quo, který maximálně krystalizuje, jak říká Václav Bělohradský, v depolitizovaný „tekutý hněv“.

Autor studuje na School of Sociology, Politics and International Studies v Bristolu.