Febiofest patří k trojlístku velkých festivalů u nás a jeho koncepce je oproti Letní filmové škole i Karlovým Varům dosti odlišná. Není velkou společenskou událostí jako Vary, ani přehlídkou lákající především mladé a cinefilní publikum jako LFŠ. Jde o jinak koncipovanou akci už díky tomu, že se odehrává v hlavním městě. Diváci nevyjíždějí na festival jako takový, spíše chodí (více či méně náhodně) na jednotlivé filmy. Jde o vítané osvěžení pro Pražáky (či Brňáky, Ostraváky a obyvatele dalších měst, kam akce ve svých ozvěnách dorazí), kteří mohou po práci zajít do kina na produkci, jež se běžně v kině nepromítá. Pro festivalového diváka pak jde o příležitost dohnat některé filmy, které nestihl nebo prospal ve Varech. Na takové ambici není nic špatného, naopak jde o snahu velmi vítanou.
Ustavičné boje s financemi, které Febiofest provázejí asi odjakživa, se navenek zas tak výrazně neprojevují. Běžný návštěvník jen musí oželet velký tištěný katalog a spokojit se s orientační brožurkou a internetem. Poněkud kontraproduktivní ale je sugerování, že v něčem jde o festival podobného formátu jako Karlovy Vary. Třeba nedávné zřízení soutěžní sekce jen ředí výběr průměrnými filmy. Člověka pak napadají spekulace, zda nejde hlavně o snahu ušetřit, protože snímky do soutěže se obvykle shánějí za jiných finančních podmínek.
Febiofest by se naopak měl více než na snahu o uměleckou prestiž zaměřit na svůj všelidový charakter a stát hrdě proti snobství velkých áčkových přehlídek. V garážích smíchovského multiplexu Cinestar se lze i přes jejich nevábný charakter občerstvit rozhodně chutněji než u stánků před Thermalem a hudební produkcí zdarma může akce nalákat znuděné teenagery, kteří možná občas zavítají i do kin.
Festivalová znělka letos ve stejném grafickém kabátku opět vítala jarní pučení, nutno pochválit, že její žánrové zařazení do hororového teritoria je rozhodně sympatičtější než předchozí pokusy svádějící k pubertálním vtípkům (je lepší, když vyhřezne vetřelec z kokonu než umění z filmařských análů jako ve znělce z roku 2009).
Letošní ročník potěšil především kvalitními režisérskými poctami. Jako každý rok přivezl několik méně známých, o to však zásadnějších osobností světové kinematografie. K vrcholům letošního ročníku rozhodně patřila přehlídka filmů nejpřehlíženějšího, a přitom nejzásadnějšího současného německého režiséra Andrease Dresena. Netřeba přemýšlet, zda je to dramaturgickou důsledností nebo menšími finančními nároky, ale na Febiofestu se obvykle objevují zajímavější hosté než v Karlových Varech, kde je potřeba pozvat pár opravdových hvězd, které každý zná, aby se potvrdila důležitost celé akce. Množství projekcí za osobní účasti režisérů s následnými debatami o filmech je rozhodně podnětnější než opičky Marka Ebena.
Jako vždy poněkud nečitelně vyznívala sekce Proti proudu, u níž není jasné, proti čemu se vlastně vyhraňuje. Pokud proti mainstreamu, pak lze namítnout, že to vlastně tak nějak z podstaty dělají festivaly jako takové. Pokud i proti festivalovým tendencím, pak mnohým filmům chybí dostatečná radikalita. Z popisku na webu se sice zdá, že jde o filmy vymezující se nějak vůči převládajícím náladám ve společnosti v době krize, ale toto pojítko je vzhledem k rozdílné estetice i zaměření filmů poněkud vágní. Navíc je škoda, že se uvnitř sekce schovaly i dvě miniretrospektivy – lze tu nalézt tři filmy quebeckého tvůrce Denise Cotého a především kompletní retrospektivu díla Rubena Östlunda, nemilosrdného pozorovatele společnosti. I vzhledem k tomu, že se oba festivalu osobně účastnili, nebylo příliš šťastné řešení spláchnout je takto „proti proudu“. Jejich filmy sice do sekce možná patří víc než s vodním proudem tematicky spřízněný, leč jinak poměrně konvenční japonský festivalový bizár Vodnické zpívánky (Onna no kappa, 2011, recenze v A2 č. 14/2011), ale zvláště Östlundovo dílo tak neprávem zapadlo.
Naproti tomu je třeba pochválit novou sekci Svět ve 3D za (pravda, dobře zpeněžitelnou) snahu ukázat, jak se s tímto formátem nakládá mimo hollywoodská studia. Na rozdíl od výše zmíně sekce, nejistě balancující mezi lidovostí a experimentem, jde o sympatický pokus odhalit možné ambice tohoto komerčně vděčného formátu. Bohužel však žádný ze čtyř asijských snímků tento formát nikterak výrazně nevyužil (jednalo se ostatně o 3D konverze, nikoli o snímky natáčené rovnou ve 3D), a navíc žánrové snímky známých tvůrců, jako jsou Takashi Miike či Takashi Shimizu, nedosahovaly kvalit jejich starších děl.
Je dobře, že existuje festival, který se nesnaží cílit na minoritní publikum, ať už jde o cinefily, žánrové nadšence, zlatou mládež, baťůžkáře či kohokoli dalšího. Pro onoho hypotetického „obyčejného“ diváka je však poměrně obtížné zorientovat se v jeho nabídce. Festivalový průměr, podprůměr i nadstandard se tu mísí s žánrovými díly či předpremiérami z běžné distribuce. Takováto nesourodost je sice poměrně běžná na spoustě velkých přehlídek, určitě by ale nebylo na škodu festival trochu jednoznačněji usměrnit, aby publikum lépe tušilo, nač vlastně vyráží.
Autor je filmový publicista.