Divadlo po sametové revoluci promarnilo šanci stát se významným aktérem nově se utvářející společnosti. Divadelní kritika, neschopná ucelenější reflexe i nadhledu, dnes působí jako oběť malých poměrů, jež spoluzavinila.
Za příčinu většiny problémů české divadelní kritiky považuji nedostatek prestiže divadla jako celku. Urážené a ponižované umění ztrácí místo ve ztrácejícím se veřejném prostoru a stává se příliš snadnou obětí politických a ekonomických tlaků. To, co kulturní obec často sama označuje jako „malý český rybníček“, začíná vysychat, a kromě kapříků a pstruhů se na suchu ocitají i ty nejctihodnější štiky.
Divadlo se mohlo po sametové revoluci stát živým centrem nově vznikající občanské společnosti, ale divadelníci svoji šanci promarnili. Příliš sladce usnuli na vavřínech svobody a zapomněli na kritickou reflexi problémů současnosti. České divadlo, které (tak či onak) rezignovalo na komunikaci s hledištěm, postupně ztratilo estetickou radikalitu, hravost i soudnost a stalo se místem více či méně krotké (a více či méně intelektuálské či „novoměšťanské“) zábavy. Moc na tom nemění poctivé snažení jednotlivců ani fakt, že na úctu k divadlu především postupně pozapomněla česká společnost. („Národní obrození ještě neskončilo,“ říkává na téma poměru umění a společnosti umělecký šéf Činoherního studia Filip Nuckolls.) Kritici i tvůrci jsou částečně spoluviníky tohoto stavu; uzavřeli se ve svých zkušebnách, sálech a redakcích a hrají a píší sami o sobě a sami pro sebe. Místo diváků a čtenářů si pěstují fanoušky, s nimiž o smyslu divadla a potřebě jeho reflexe diskutují jen málo.
Zákulisní světy
„Každý opravdový a charakterní kritik tvoří a tvoří cosi významnějšího ještě než jsou literární díla, pracuje (…) na inspiraci a pathosu nové, rodící se doby, na její nové logice,“ píše F. X. Šalda ve slavné stati Kritika pathosem a inspirací. Přitom je mi čím dál zřejmější, že právě naše doba ztrácí opravdovost, charakter, inspiraci i patos v takové míře, jež ji vede i ke ztrátě jakékoli logiky. Kritik dnes většinou připomíná diváka vyhledávajícího zákulisní světy, v lepším případě více či méně poučeného v divadelní historii, ale většinou již postrádajícího schopnost zohlednit, prozkoumat a vysvětlit proměnlivost (nejen české!) scény. Takový kritik zůstává recenzentem. Bádání o divadle, vedoucí k abstrahování pevných teoretických stanovisek, jen málokdy pronikne ze skromných poměrů akademických obcí přímo k tvůrcům. Snad se ještě dokáže zabývat dílčími problémy, ale ztrácí nadhled a smysl pro souvislosti.
Polistopadová česká kritika se stala spoluviníkem i obětí malých poměrů, jež jí vyhradily trpěné a posléze umenšované místo mezi sloupky, které čte jen málokdo. Nedokázala si na tento neuspokojivý stav efektivně stěžovat; nenašla podporu dokonce ani v divadlech, neboť mezi praktickým a kritickým táborem často neprobíhá ani elementární věcná diskuse. Nemůžeme se divit, pokud úsilí tvůrců divadel mimo Prahu a Brno zůstává mnohdy neprávem z dosahu kritiků a recenzentů. Na malost poměrů se totiž lze odvolávat donekonečna.
Zneužiti, odkopnuti
Kritici, kteří se, bohužel i v dobré víře, stávají členy různých grantových komisí, jsou zneužiti politiky a posléze odkopnuti, protože hlasy nezávislých odborníků již po léta nikdo nebere vážně. Nahlédnutí například do diskusí na webu Divadelních novin mě většinou ujistí, že i dobře míněné a seriózně vedené diskuse se po pár příspěvcích začínají rozpadat v konflikt dvou či tří názorových táborů a nakonec přerostou v chaotické šarvátky jednotlivých kritiků mezi sebou. Věcné argumenty v těžko dešifrovatelné motanici začnou prorůstat s argumentací proti jednotlivcům; ztrácí se věcnost a kritici klesají pod důstojnost soudců. Sami se stávají davem v soudní síni, či spíše znesvářenými fotbalovými fanoušky, kteří se nakonec dokážou pohádat o zásluhy jednotlivých hráčů.
Podle Šaldy to má být kritik, kdo „nutí k soudu (ať k svému, ať k opačnému) celý svět, přidržuje svět k souzení, naléhá na jeho soudnost, a to jest, co svět mu nikdy neodpustí, nemůže odpustit: zabíjí mu rozkoš, nevinnou smyslnost, spánek“. I na ostrůvcích prostoru pro kritiku lze pozorovat, že směr diskursu neurčují kritické osobnosti kultivující naši soudnost, ale jazyk vnucovaný zákonitostmi příslušných mediálních prostorů. Internetová média v diskusích taví to, co bylo sečnou zbraní kritiky – vyhraněný a břitký jazyk analýzy. A skutečné soudy o osudu současného divadla přísluší těm, jimž na něm de facto nezáleží.
Autor je dramaturg Činoherního studia v Ústí nad Labem.