Další z tematických textů přesně a citlivě postihuje, nakolik se moderní irská poezie odpoutává od tradičních požadavků na téma, formu i autora. Jako jednu z výrazných současných tendencí vyzdvihuje asimilaci „ženské“ poezie do „mužské“ tradice a podrobněji analyzuje debut básnířky Aifric Mac Aodha.
Po sto letech poznamenaných řadou emancipačních procesů dnes irská poezie zažívá období relativního klidu. Těží přitom z působení revizionistického proudu kritiky, který se vymezoval proti postkoloniálním snahám o definici národního jazyka a literatury, jež přetrvávaly hluboko do druhé poloviny 20. století. Jestliže anglofonní básníci hledali v šedesátých letech cesty z vlivu W. B. Yeatse (1865–1939) a vyrovnávali se s požadavky gaelské renesance na ideál původní „irské básně“, moderní irskojazyčná poezie, jejíž počátky lze datovat do téhož období, se dlouho potýkala se složitějším dilematem: řada autorů a kritiků chápala irštinu nejen jako zásadní symbol irské národní identity, ale zároveň jako jazyk nové, veskrze současné literatury, nezatížené archaickou básnickou tradicí. Hlavním kritériem přitom bylo vyhovění požadavkům na takzvanou caint na ndaoine (mluvu lidu, literární jazyk odpovídající některému z nářečí přežívajících ve státem podporovaných irskojazyčných oblastech Gaeltachtaí).
Být prostě poezií
Na proměně se výrazně podílelo také vzepětí ženské poezie, která od šedesátých let usilovala o začlenění do hlavního proudu irského básnictví a dosáhla nakonec nejen toho, že verše psané ženami už dávno nejsou v irské literatuře pouhými margináliemi, ale že navíc přestaly být označovány jako „ženské“ – alespoň v původním, bagatelizujícím významu poezie „pro ženy“ či „o ženách“. Namísto obvyklé metafory, jež emancipaci ženské poezie ukazuje jako přistoupení žen z periferie do centra literárního dění, je nasnadě spíš představa narušení pojmu kompaktního, homogenního středu, a to začleněním vnější, nesourodé perspektivy a momentu jinakosti. Důsledkem tak nebyla jen asimilace ženských autorek do mužské tradice a kánonu, ale zejména zvnitřku iniciovaná proměna a rozrůznění tvářnosti irského básnictví.
Hovoříme-li o období klidu, neznamená to, že se na poli irské poezie nic neděje, ale že poezie, která zde vzniká, si může dovolit odvrátit se od dění na povrchu (byť by se týkalo její látky a postavení) a být prostě poezií; soustředit se – v souladu s tím, jak se dnes obecně stáhla z širších společenských pozic – na prostor a napětí uvnitř básně. Právě proto, že umění nevzniká ve vzduchoprázdnu, mohou si dnešní básníci dovolit neohlížet se tolik na podobu existujícího kánonu a stavět na metách vybojovaných předchůdci.
Syrinx v zajetí
Dokonalý obraz vnějškového klidu korigovaného tichým vnitřním pnutím představuje básnický debut irsky píšící autorky Aifric Mac Aodha. Kniha s názvem Gabháil Syrinx (Syrinx v zajetí, 2010; český výbor přinesly Souvislosti 4/2011), která zahrnuje práce za posledních téměř deset let, vyniká nečekaným formálním a výrazovým sepětím. Prvotní zdání celistvosti, podpořené neochvějným rytmem básnické řeči, při pozornějším čtení ustupuje pod dojmem asynchronního přístupu k tradici a nekonsekutivního vnímání toku času. Jak říká sama autorka, její básně jsou výsledkem snahy o přenesení historické literární tradice do moderní irštiny. Rysy anachronismu, vyplývající ze zaujetí tradičními formami, jsou vyvažovány neortodoxním přístupem k irské mluvnici a lexiku: psaní irsky podle Mac Aodha vždy obnáší znovuobjevování jazyka, který je mrtvý, a každý popis současnosti proto vyžaduje hledání a vytváření slov bez existujících vzorů v jazykové tradici. Požadavky starší kritiky na caint na ndaoine vědomě obchází, přičemž sama sebe označuje za „jazykovou turistku“.
Nebojácný pohled zpět spojený s časovou redukcí je východiskem hned úvodní básně sbírky, nazvané Básník, již zveřejňujeme na straně 3. Tato satirická invokace múzy slouží ve své šokující strohosti jako prolog k následujícím veršům, jejichž sdružujícím znakem je právě nepřítomnost snahy o naznačení souvislostí a vysvětlující komentář. Text odvoláním na rituál tradovaný v ústní tradici jednak udává převládající sebeironický tón sbírky, jednak je jízlivou, a přitom vědoucně shovívavou odpovědí na hravý převod známé staroirské básně Pangur Bán, tematizující plodné spojenectví učence a jeho věrné kočky, od Seamuse Heaneyho („Jeho potřebou je lov,/ mojí lapat smysl slov.“). Básník jako naturalistický a „zdivočelý“ obraz dionýského furoris poetici tak nabízí první z „definic“ tvůrčí inspirace a její prchavosti, prolínající celou knihou jako jedno z hlavních témat.
Závěrečné čtyřverší básně Syrinx, z kterého si přítomný text vypůjčuje název, neshrnuje pouze titulní sekvenci věnovanou nymfě, z níž uzurpátorský Pan sestrojil svoji bájnou flétnu, ale je též syntézou řady dějinných teorií umělecké inspirace – od tropu vznešené a žádoucí, i když nedosažitelné múzy přes pojetí tvůrčího génia jako oživujícího dechu po vymezení zdroje inspirace, do nitra tvořícího vědomí: „Dech ženy. Polohlas/ tak rázně nakročený –/ když jí hrozí dopadení/ chvěje se a ztrácí.“
Múza zahalená tajemstvím
Nepostižitelnost básnické múzy a korespondující motiv nahodilosti skýtá náznaky dalších souvislostí, k nimž se řadí moment záhady či tajemství, kterým je opředena většina veršů Mac Aodha. V básni Piškvorky se dozvídáme, jak spolu otec a dcera „dobývali políčka na opoceném skle“, přičemž „jedinou záhadou pro ni tenkrát bylo,/ jak on dokáže vždycky projet svůj řádek/ a jak ho jako dítě strčí hravě do kapsy“. Ještě výrazněji je téma pomíjivosti a zároveň nezrušitelnosti mezilidských vazeb zachyceno v trojverší nazvaném Stálost: „Jak vlákno jehněčí vlny/ zachycené v ostružiní/ trvá jeho láska v ní.“
Obrazy a události jsou prchavé ve smyslu zachyceného zlomku času – není zřejmé, odkud se vzaly ani k čemu spějí, ale trvají díky síle pocitů a svému místu na stránce knihy. Autobiografické podněty, o nichž víme buď z básnířčiných externích komentářů nebo přímo z titulů a dedikací básní, přitom nic nevysvětlují. Vždy přítomný fragment příběhu bývá pouze záminkou: obsahu i stylu vévodí obraz, který je synonymem tajemství a za nímž se tiše skrývá sdělení. Významová elipsa podpořená prořídlou syntaxí se povyšuje na ústřední vzorec psaní Mac Aodha a na motiv celé knihy. Slova a obrazy jsou tu průvodci, viděnými vždy pouze z dálky, ukazateli významů, jež lze jenom tušit: „ten zvěd, co mizí v dálce/ není přece můj“ (La Tricoteusse); „onen hlas, co mě shora vábil/ zdá se stejně vzdálený“ (Strom).
Hádankový modus
Přijetí momentu tajemství je obecným základem víry: jak se říká v jedné z básní, obrazu „sta tisíce myší/ hemžících se kolem/ železničních pražců“ nezbývá než uvěřit. Právě proto je tak vzrušující Mac Aodha číst: její verše jsou přizváním k řešení záhad poezie a bytí; hlas mluvčího tápe stejnou měrou jako oko čtenářovo. Přestože je rázně nakročený, chvěje se a ztrácí, jakmile hrozí, že by mu mohla být přičítána snaha o nalezení trvalých pravd a závazných významů. Vzápětí se ovšem znovu vynořuje, třeba aby se rozezvučel v koňských lebkách, které „kdysi dávno/ zdobily kouty tanečních síní“, až nakonec uzavírá lakonickým sdělením, jímž stvrdí hádankový modus celé sbírky: „Vzala jsem past na myši/ a myslela přitom drozda“ (Sedm sirotků).
Autorka je překladatelka.