Pro potěchu maskulů

Anotace knihy Jádro Slunce (Auringon ydin, 2013; česky 2016) finské autorky Johanny Sinisalo čtenářům slibuje mrazivou antiutopii, jež má být ozvěnou nejslavnějších děl žánru. Hned úvodem je však nutno říct, že román není pouze dystopií; zvláštní je právě svým pohybem na hranicích žánrů. Autorka líčí finskou společnost současnosti, která však prošla půlstoletím odlišné historie, a tuto dystopickou vizi dále propojuje s drogovou tematikou. Ta dominuje začátku knihy a připravuje fanouškům dystopie poněkud pomalejší rozjezd. Drogy ovšem nutno dát do uvozovek – ve finské „eusistokracii“, která všechny návykové či lidskému zdraví nepříznivé látky zakázala, je hlavním a zatím nejdostupnějším artiklem chilli – zdroj kapsaicinového rauše. Dystopické téma se však později přece jen prosazuje a ukazuje logiku státu, jehož společenský řád je založen na eugenice a genderových předurčeních. Zejména feministkám tak román připravuje vyhlídkovou jízdu peklem.

Domestikace ženy

Všechny zásadní obrazy fungování státu se nám ukazují prostřednictvím dopisů hlavní hrdinky, adresovaných její ztracené sestře. Tato retrospektiva redukovaná na ohledávání zásadních momentů jejich vztahu přitom funguje překvapivě dobře. Sinisalo umí vystavět děj, servíruje čtenáři nejprve zmínky o osobách, událostech nebo rysech popisovaného světa a nechává jej chvíli tápat, aby poté zodpověděla většinu jeho otázek. Využívá přitom i dynamizující texty – odborné články, reklamy nebo říkanky nového Finska.

Finský stát si ukládá pečovat o dobrý život svých občanů, kterému dává obrysy Národní úřad zdraví a opírá jej zejména o rodinné blaho a pověstné teplo domácího krbu – když budou pečovatelsky založené ženy bdít nad domovem a muži budou tohoto pohodlí užívat, pak budou životy žen i mužů dobré a šťastné. Jak toho ale docílit? Namísto emancipace zvolilo Finsko opačný proces a ženu domestikovalo. Existují tak čtyři oficiálně uznaná pohlaví: eloje­femiženy, morloci­neutriženy, maskulové a minusoví muži. Domestikovaná žena – eloj – je krásná, vždy upravená, pečovatelská a žádoucí a existuje pro potěchu a příjemný život maskulů. Nejsme zde příliš vzdáleni Levinovým paničkám, avšak Finsko si na rozdíl od Stepfordu vystačí bez robotických machinací.

Jádro Slunce nabízí základní feministické teze v beletristickém kabátku a je otázka, nakolik bude fungovat pro různé typy čtenářů. Autorka ale, nutno dodat, nepřestává zdůrazňovat konstruovanost celého systému – od časopisu Femislečna pro eloje od šesti let po jejich systémovou pologramotnost. Tvrdé formování charakteru elojí by tak mohlo být zřetelné i zarytým genderovým esencialistům.

Rousseau versus Wollstonecraftová

S otázkou přirozenosti se feministické myšlení potýká od samého počátku. Knihou Johanny Sinisalo tedy zaznívají více než dvě stě let staré problémy a teze: jako by se zde střetával Jean­Jacques Rousseau – který sice ženy nechápal jako hloupější nebo méně schopné, ale jejich výchovu chtěl přesto plánovat právě skrze jejich podřízený vztah k muži a učit je poddajnosti a poslušnosti – a Mary Wollstonecraftová, která upozorňovala na to, že podřízenost mužům křiví charakter žen a že zejména ekonomická závislost na mužích způsobuje snahy jimi manipulovat a nedovoluje věnovat se plně citům, když musí na prvním místě zhodnocovat zejména materiální možnosti života. I eloje Johanny Sinisalo jsou vedeny k bažení po sňatku, k němuž si razí cestu přes plány dalších elojí. V jejich osudu je ovšem, jak autorka ukazuje, mnoho tragična, způsobeného právě aktuálním uspořádáním sil a hodnot.

O finském systému se ale nakonec dovídáme překvapivě málo a po celou dobu narážíme pouze na jeho obecnější rysy; Sinisalo nám nenabízí důkladný pohled na jeho fungovaní, ale spíše útržky jeho historie. Tajemstvím tedy zůstává zahalen jak nejdůležitější finský úřad, tak postavení morloků a minusových mužů. Pravidlům žánru se do značné míry vymyká i samotný závěr knihy. To, co víme, však stále dokáže útočit na naše představy o základních ženských (a lidských) právech. Kniha tak funguje zejména díky pnutí světa příběhu a světa čtenáře. Do jaké míry je ale fikcí? V mnoha případech zde autorka pouze karikuje úkazy našemu světu vlastní a řada událostí v knize mu koneckonců není příliš vzdálena. V Jádru Slunce jsou tyto jevy pouze systematičtější a definitivnější, nejsou záležitostí „pouhé“ kultury, ale oficiální politiky. A právě touto definitivností získávají mnohem děsivější rozměr.

Autorka je bohemistka.