Románový debut spisovatele Jiřího Weila vyšel jen rok po proslulé knize André Gida Návrat ze Sovětského svazu. Oba autoři ve svých textech ukazují problematickou skutečnost komunistického režimu, přestože se k němu upínaly jejich politické naděje.
Když v nakladatelství Družstevní práce vyšla Jiřímu Weilovi románová prvotina Moskva-hranice (1937), její téma již bylo v dobových polemikách nějaký čas přítomné. Kniha připomněla o rok starší text André Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936, česky 1936) a stala se i nepřímým komentářem právě probíhajících moskevských procesů. Weilova próza aktualizovala v té době akutní problém vztahu člověka-komunisty-intelektuála k sovětskému režimu. Přesto tento román, který se dočkal pouze dvou vydání (znovu vyšel v roce 1991), nepatří mezi příliš známá díla české literatury.
Vzpoura materiálu
Weil v knize sleduje moskevské osudy tří ústředních postav: Ri, mladé ženy maloburžoazního původu, jež se svým prvním mužem sionistou odjela do Palestiny a nyní přijíždí do sovětského Ruska za druhým manželem, zahraničním inženýrem, dále rumunského uprchlíka Rudolfa Herzoga, hrdého komunisty a nakonec téměř bezejmenného hrdiny, a konečně českého komunisty Jana Fischera, jenž v Moskvě pracuje v tiskovém oddělení, překládá Leninovy spisy a školí dělníky v základech marxleninismu. Všichni jsou v Moskvě cizinci a s novým státem a jeho specifiky se teprve sžívají a hledají v něm svou pozici. Do děje ale vstupují také postavy spíše epizodního charakteru – různí trosečníci nového režimu, kteří v něm z nějakého důvodu „selhali“. Dnešním slovníkem bychom je označili jako sociální případy, tedy osoby, jež místo zatracení a vyřazení z kolektivu potřebují pomoc. Socialistický stát však nemá čas se ohlížet, buduje přece novou společnost. Tak o práci přichází písařka, která chodí do úřadu pozdě – protože dojíždí zdaleka, nemá peníze na chůvu a každé ráno přemlouvá sousedky, aby se postaraly o její děti. Právě podobné, na první pohled nedůležité příběhy vystihují, o co se Weil zajímá. Nedokáže abstrahovat od jednotlivců, i když se chce soustředit na „velikou stavbu“, na které se podílejí. Zatímco „kolem je veliká sovětská země, šlechetná, velkomyslná a spravedlivá“, člověk je drcen situací, v níž se ocitl.
Bohumil Mathesius ve své recenzi Weilovy knihy hovořil o „vzpouře materiálu“. Ta se navzdory snaze popsat sympatie k SSSR projevila právě přítomností deziluzivních příběhů, kritikou byrokracie a dokonce i nového třídního systému, v němž hrají důležitou roli zejména členové strany a cizinci, nikoli však nižší zaměstnanci úřadů, natož proletariát. Weilův důraz na individuální lidské příběhy tak zproblematizoval obraz celé Moskvy, potažmo Sovětského svazu. Ve stejném duchu psal o knize i Václav Černý. Podle něj Weil sám nevěděl, co napsal – nevěděl, že leitmotivem celé knihy je „sychravé, deštivé a pošmourné ráno, kdy se zdá život těžký a neradostný, zkažený a marný“. Avšak „je krásné a svědčí ke cti Weilovi,“ pokračuje Černý, „jak tvrdošíjně a všemu navzdory lne k věci sovětů.“ Podobně jako u Gida také v Moskvě-hranici zaznívá hlas, který chtěl pomoci dobré věci řešením problémů, jež ovšem nebylo žádoucí zviditelňovat. Neustále proklamovaná schopnost kritiky a sebekritiky totiž vždy měla své meze.
Otázka příklonu ke kolektivu, nebo naopak k individuu se ukázala být problémem nejen pro Weila. Citliví k ní byli i recenzenti, jež provokoval Weilův důraz na práci s fakty. Kniha se ve své době četla různými způsoby, vždy ovšem jako dokument – ať už o mocenských praktikách SSSR nebo o všedním životě v Moskvě. Díky „upřímnému přístupu“ k tématu, jež u Weila není předem rozvrženo protipóly bílé a černé, však nevznikl jen dokument o zemi sovětů, ale i o osobních postojích českého levicového intelektuála k socialismu.
Individuum a kolektiv
Před vydáním Moskvy-hranice Weil knižně publikoval pouze soubor reportážních povídek Češi stavějí v zemi pětiletek (1937). Obě knihy, vydané ve stejný rok, svědčí o autorově zájmu o Sovětský svaz a jsou založeny na osobních zkušenostech s ním. Weil byl komunistou od roku 1925, tedy od svých pětadvaceti let, překládal sovětskou literaturu, zakládal organizace komunistické mládeže a Sovětský svaz navštívil několikrát. V polovině třicátých let se ovšem věci změnily – Weil byl za svého pobytu v Moskvě ze strany vyloučen a několik měsíců strávil v nápravných koloniích, přičemž ovšem i nadále zůstával tiskovým pracovníkem. Návrat do Československa mu byl povolen v listopadu 1935. Události Weilova vyloučení a následné nemilosti se obyčejně dávají do souvislosti s jeho tajnou cestou do Prahy, již údajně podnikl na žádost Kominterny. Právě jistá míra autobiografičnosti, se kterou psal svůj první román, se později stala základem těchto interpretací, ale také předmětem dohadů a kritiky. Tajná cesta – tentokrát do hitlerovského Německa – je totiž zápletkou Weilovy prózy.
Julius Fučík se ve své odmítavé recenzi dokonce snaží odhalit pravé důvody Weilových moskevských problémů, a zničit tak Weilovo literární alter ego Jana Fischera. Historik Miroslav Kryl později upozornil, že Weil byl kárán za malou výkonnost a nejvíce problémů mu způsobil jistý dopis z Moskvy do Československa, v němž „nevhodně“ komentoval svou situaci a vysilující práci. Právě toto období života pak v Moskvě-hranici volně zpracoval. Zdaleka však nešlo o sžíravou kritiku nebo ublížený komentář.
Weilovo osobní dilema, vycházející z vlastních zážitků a pozorování, nebylo izolovaným jevem a rezonovalo ve velké částí intelektuální levice. Vydání poznámek André Gida a obecně debaty o kulturní politice SSSR a moskevských procesech (které prakticky umlčela až potřeba reagovat na mnichovské události) vedly k polemikám nejen levicových intelektuálů. Bylo nutné nalézt svou pozici vůči Sovětskému svazu. Z tohoto pohledu představuje Moskva-hranice na dobovém literárním poli bod, kolem něhož se sdružují mnohé tehdejší zásadní kulturní problémy. Vztah individua a kolektivu či otázka velké budoucnosti, která se rodí skrze bolestný dnešek, doléhaly na většinu čtenářů.
Problémy strany
Zatímco výše zmíněný André Gide přímo komentoval skutečnosti, s nimiž se v SSSR setkal, Weilův beletristický text i přes jistou dokumentárnost komplikuje svou výpověď fikčností, tím, že jde o umělecký komentář. Kde končí fakta a začíná fikce? Většina recenzentů se nicméně, jak už bylo řečeno, zaobírala románem spíše jako dokumentem o SSSR než jako fikčním literárním dílem. Důležitá byla pravdivostní hodnota textu a také světlo, které dílo takové povahy vrhá na svého autorakomunistu.
V tomto ohledu nakonec není od věci názor, že už vydání Weilova prvního románu předznamenalo autorovy poválečné osudy: komunista Weil mohl být paradoxně kritizován z pozic, které dříve sám zastával. Když totiž v roce 1929 sedm komunistických spisovatelů vystoupilo proti Gottwaldovi a novému vedení KSČ (kromě Seiferta, Hory nebo Vančury to byli i Majerová a S. K. Neumann), byl Weil jedním z těch, kteří Gottwalda fakticky podpořili a sepsali antimanifest. Dokument dále podepsali například Teige, Halas nebo Novomeský, tedy osobnosti, kterým bylo v padesátých letech oficiální linií přiřknuto negativní hodnocení – dějiny se našim očekáváním zkrátka neustále vzpírají.
Weilovu knihu tak můžeme konečně číst i jako svědectví o bouřlivém vývoji uvnitř intelektuální levice, která se ve třicátých letech přimkla ke komunistické myšlence a posléze přihlížela destrukci její i své.
Autorka studuje bohemistiku.