Oblékání „nižších vrstev“ zůstává i po teoriích dovršení módy či její simulace nejasným znakem, v němž diktát konformního individualismu naráží na pozici vyloučeného těla, vedeného navíc absencí stylu a logikou těžko vysvětlitelného mimetismu.
Jsou bezdomovci vidět, anebo nejsou? Jsou takzvaní nepřizpůsobiví nápadní, anebo chodí mezi přizpůsobivými dobře skryti? Čemu se asociální nebo subkulturní těla přizpůsobila a čemu se naopak přizpůsobit nemohou? Podobné otázky často přicházejí v momentě, kdy se typická, ale neurčitá zelená (nebo hnědá?) bunda – anebo dokonce jejich zvrstvení v úzkostlivém amalgámu, který nemůže dbát na svůj zevnějšek, protože ho pořád nastavuje či odkládá – objeví v blízkosti policejní uniformy. Zdrojem otázek je tedy pouhá fascinace, zaujetí možná jednou konkrétní bundou-formou, určitě však dalšími vrstvami, které na sebe tento objekt může nabalovat.
Subkulturní pocit bundy
Záliba v zahalování se v nízké nebo neurčité formě, jež na první pohled nenáleží žádné konkrétní módě, má samozřejmě své kontrapunkty, které vyniknou zvlášť při ohlédnutí v čase. Existují dvě módní bundy, které různé subkultury přijaly za svůj znak a kterým jako by vracely jistou úroveň nebo styl, jehož ubývání paradoxně stálo u jejich zrodu.
Předchůdcem dnešní britské harringtonky byla Baracuta G, navržená ve třicátých letech pro hraní golfu v deštivém počasí. Hluboké a šikmé kapsy byly uzpůsobeny nošení golfových míčků a střih rukávů a ramen dovoloval volnost pohybu při golfových odpalech. Jak uvádí server hooligans.cz: „Tyhle vlastnosti se v budoucnu ukážou jako velmi významné, když subkultury mládeže budou budovat svůj styl oblékání.“ Když se v harringtonce později objevili James Dean v Rebelovi bez příčiny (1955) a Elvis ve filmu King Creole (1958), bunda hladce zapadla do doby, v níž bylo mimetické šíření společenského kodexu odshora dolů střídáno „přizpůsobivým mimetismem“ napodobujícím popové idoly a módu samu. Bundu, onu ztělesněnou a opakovanou nudu módy, veteš, ležící na každém rohu jejích dějin, stylizovaly masy společenské třídy hrozící potenciální revoltou, zatímco herci a zpěváci získávali vybledlý odstín celebrit pro tyto nižší vrstvy.
O dvacet let později se harringtonka k původním skinheadům a pankáčům dostala přes britské mods už jako součást jejich uniformy a za svou historii stihla udělat i z Elvise důchodce v bundě. Ovšem klasický kožený křivák se těšil delšímu lesku jen na první pohled. Jestliže vrcholem jeho pověstných individuálních úprav – oním okamžikem zazáření stylu – bylo značkování vlastní močí v motorkářské subkultuře, jen se tím potvrzovala skrytá mytologie této „druhé kůže“ a „součásti těla“, která se od fáze „přidělávání mnoha vrásek takzvaným normálním lidem“ dostala až do fáze „in“, jež znamená mimo jiné toto: černý, z hověziny, člověk cítí, že má bundu. Subkultury, které dnes dědí tuto stylotvornou klasiku a mytologii, dědí navždy i ambivalenci vůči vymezujícímu se „ne“, jehož výrazem by ve fázi uni-formy muselo být odhalení modifikovaného těla. Odtud možná i ona nejasná věta Lipovetského Říše pomíjivosti (1987, česky 2002): „Vládne flexibilní móda, hluboká alergie k násilí a krutosti, nová vnímavost vůči zvířatům, význam naslouchání druhému, liberálnější pedagogika a zklidnění společenských nesvárů.“
Tato flexibilní móda mimo jiné přijala roztřepenost, ošoupanost a otrhanost za prvky celého stylu – jednoho z nekonečné řady oživovaných stylů, z nichž žádný už nemůže z módy vyjít, ale jen se do ní v různých obměnách vracet. Podle Lipovetského být dnes démodé je téměř nemožné. Jeansová bunda dokáže být nešpinivá, „dobře snáší opotřebení, vybledlost a roztřepení“. Také teoretik stylů subkultury Dick Hebdige podotýká, že punková stylizace somráctví a atributů spodiny slouží především jako metafora a její původ bychom mohli vidět v neodandismu dovršené módy.
Druhá (a další) vrstva
Demokratizace, na níž se podílela právě móda, má v bundě ten nejneutrálnější kus oděvu, jež se jí sice vzpírá, ale zaujímá v ní stejně jako vrstva, která ji obléká, své nezcizitelné místo. Dnes ji oblékají všichni. V době, kdy také všichni pracují a kdy už se styl nemůže zcela vymknout řádu a nabýt vzhledem k němu „monstrózních nebo nepřirozených podob“, musí zrak archeologů městských usazenin spočinout na nafouklé bundě na samém okraji módy a společnosti, tam, kde bunda ve svém „skandálním okamžiku“ a v deformované podobě dědí po minulých oblecích to, co demokratizace a dezodorizace do veřejného, byť oděného prostoru nikdy nepřijme: asociální tělo, tělo bez domova, tělo bez „života“.
Existuje rozdíl mezi módou ulice a oblečením těch, kteří se dotýkají její dlažby. Ulice, která přijala demokratický pohyb módy od uniformity k rozmanitosti a od šedi k bohatému mimetismu na způsob travestie, přijala také pravidla čištění a dezodorizace. Ulice se brání a oblečení „nepřizpůsobivých“ je náhle blíž lesu. Bundu, podobně jako hraniční zkušenost bezdomoví, charakterizují určité přírodní podmínky. Není prázdnějšího oděvu, který se téměř vzpírá spojení se světem módy a zároveň tíhne k tomu být i několikanásobnou kůží – ironie luxusního „kožichu“ teď zaznívá opravdu z velké distance. A není typičtější pozice než pozice kusu hadru ležícího ve strouze – vždyť množná právě bunda povyšuje tuto konstelaci aspoň k základním znakům života. Bunda teoreticky dýchá za společenskou mrtvolu.
Pokud tedy bezdomovectví spočívá v přijetí nějakého stylu, pak leda takového, o kterém snili biologové jako Adolf Portmann, když vysvětlovali nejen povrchový mimetismus, ale i uspořádání živého těla „bez účelu“. Nebo jako Roger Caillois, který neužitečný mimetismus vysvětloval na krabech třírohých: „… připevňují na své krunýře nerozpletitelnou změť živých organismů a zbytků mrtvých živočichů. Pod tímto nesourodým krytem úplně mizí. Vytáhneme-li je z tohoto krytu, obléknou se znovu a hodí na sebe bezhlavě cokoli, přičemž se klepety neustále přesvědčují o pevnosti celku. Berou na sebe vše, co je v jejich dosahu, dokonce i noviny a křiklavě pestré papíry. Hlavní je, že nevypadají jako krabi.“
Krabí maso
Co tedy přitahuje pohled k bundě větší než tělo, trochu povislé, s velkými vyboulenými kapsami, které nelícují se záhyby boků (je to jako popisovat nějaké zvíře nebo neidentifikovatelnou hmotu), jejíž kapsy mohou být kdekoli, nemluvě o vnitřku? Co je to za formu, která ukrývá, chrání a maskuje člověka (sama jako kapsa, jež se obkládá dalšími vrstvami, novinami nebo papírem) a v níž se bunda vrací k jednomu ze svých dávných předků – ke stanové plachtě? Igelitky, blíženci bund, mlčí: jsou vycpané dalšími bundami, hadříky a novinami.
Poslední podobný pohled, zaznamenaný v knize Georgese Didi-Hubermanna Před časem (2000, česky 2008), se zastavil u jistého druhu pařížského hadru: „Jakási hadrovitá pytlovina, odložená veteš, svého druhu ohavná a beztvará draperie (žmolek nějaké tkaniny, sukna, obnošených šatů, útržek koberce). Všude tam, kde turista pozvedá oči a obdivuje na pařížských ulicích klasické fasády nebo slavné památky, flanér naopak svůj zrak sklápí a nevyhnutelně se setká s těmito dosti odpudivými hromádkami tkanin, nacucanými špinavou vodou nebo zachytávajícími různé zbytky, podobně jako se na mořském korálu zachytávají řasy plovoucí kolem.“
Současné tělo v bundě, které bylo už v hadru dobře vidět, není konfrontováno s prahy a dutinami města, s jeho kanály a dírami: celý spodní svět je nyní dobře uzavřen a zajištěn zákazy. Pohybuje se horizontálně, po trase tramvaje, na jejímž konci lze tušit zmrvenou přírodní hranici. Horizontální pohyb, ne nepodobný pohybu kraba (čističe jiné přírodní hranice), na sebe nabaluje kusy této mrvy. Tělo v bundě je právě proto stejný anachronní hadr, poslední bytost, se kterou se ve městě drží prastarý, v historii rostoucí patos démodé a smrti – děsu zahaleného do hadru. Je to těžká představa, ale z někdejších potenciálních partyzánů, kteří by bojovali proti uniformám, se stávají znovu a znovu jen viditelné stíny vojenských bund, kopie armádních přebytků, polních a maskáčových uniforem, celého šatníku „zlověstné partyzánské módy“. To živé, co by se dnes mohlo objevit na povrchu ulice, je úzkostlivě nahrazené bundou. Jako by přiznat svou existenci se rovnalo katastrofě nebo jako by „malá injekce smrti způsobila takový exces, že by se celý systém hodnot rozpadl“.
Autor je spolupracovník redakce.