Vyhodit intimitu

Tomáše Vtípila jste mohli vidět v roce 2004, když přeřval ostatní účastníky celorepublikového kola Slam Poetry, a ještě předtím jste mohli zaregistrovat duo [che], skupinu cs_zvuk nebo Čvachtavého lachtana, jehož pár skladeb zjevivších se na internetu těžilo svou auru i z toho, že kapela mezitím zanikla. Delší dobu působí v aktuální sestavě DG 307 a pomáhá Pavlu Zajíčkovi udržet jeho klasickou polohu v současném zvuku. Mohli jste ho vidět, jak s Jonem Rosem ve zdech jakéhosi starého slovenského statku před zašlou okenní tabulí realizuje skladbu pro dvoje housle a mouchy. Mohli jste ho vidět loni v olomoucké Ponorce, jak se svým nástrojem jako krysař vyvádí paralyzované publikum na ulici, kde hraje, jako by nikdy nepřekročil její práh, po chvíli se vrací na pódium a s midi kontrolerem v mimikry klarinetu produkuje jakéhosi křížence rapu a slamu. A tak dál donekonečna. Kdysi dávno byl k vidění ve zbytcích prohnilé dělnické stavební buňky v Rebešovicích, jak mlátí bubenickou paličkou do baskytary a deklamuje něco o tom, že „přistoupil k lednici a nenápadně posnídal“. Dokázal ale vůbec někdo ocenit, jak pomalu dupal a řval?

Jíst sám ze sebe

Proč tvorba Tomáše Vtípila vždycky všem unikala? Slovo solitér není na místě. Je naopak tak aktivní, že není vlastně nikdy sám. Spolupracuje s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem a malou scénou kolem brněnského klubu Boro, s hudebníkem Martinem E. Kyšperským v Květech, s německým performerem Bilitzou a dvěma nizozemskými VJ v projektu Neuland, s harmonikářem Radimem Babákem v duu [che] atd. „Tvorba coby ředkev, které se holt daří líp tam než onde?“ ptá se sám sebe, ale už si dávno odpověděl: „Cesta pro ‚inspiraci‘, to mi nikdy moc neříkalo.“ To správné slovo možná bude nalezeno až po poslechu desky Do Not Eat – Throw Away, za kterou stojí úplně sám a na svém místě.

Nejsou zde žádní hosté, jakých během svého hudebního působení potkává spoustu. Jen nástroje, které ale právě oni používají také skvěle. Sólová nahrávka obrací perspektivu: ti, kdo se na ní objevují, se podíleli pouze na podobě artefaktu jako utvrzení intimnosti (například nejlepší adaptér zvuku pro analogové médium vinylu, grafik minimalistické černé schránky, překladatelka textů). Zvuk tu představuje maximum intimního vědění. Vtípil nesdílí potřebu současného undergroundu, který chrlí jednu aspoň minimálně poslouchatelnou nahrávku za druhou a pokrývá jimi rozsáhlé fiktivní území scény, ať už ve formě volných downloadů, parchantských cdr, fetišistických vinylů nebo anachronistických kazet. Heslo Vtípilova domácího studia zní: „Dinn is not noise.“ Své aktivity rozprostírá mezi blízké, známé nebo cizí bez rozdílu v tom, nakolik úspěšně se v nich rozpadá jeho intimní svět, který existoval dávno předtím, ale až teď je díky osamocenému zvuku ke slyšení.

Strana A začíná jako procitnutí z atmosférického ambientně postrockového muzaku posledního desetiletí, už tady se ozývají housle v typicky obnaženém zvuku. Náznak klubové pohody je jednou provždy přerušen ostrým řezem, hlas nachází inspiraci nebo spíš schopnost promluvy v holém tepu: „Kolika organizačníma procesama zmrde musíš projít/ aby to pasovalo do tvejch rastrů…“ Začátek Bstrany zní jako úvod do RobbeGrilletovy Jalousie v podání Heinera Goebbelse – falešná melancholie a falešná intimita, tak jak ji dovede uměle nadýchat analogový zvuk. Tahle asociace možná předčí všechna srovnání. Profesionální hudebník, který našel své území na nevděčné hranici mezi slovem a zvukem, ale pro každý svůj projekt najde tu pravou konstelaci času, děje a prostoru, protože všechno vychází z něj samého. Styl, hudební styly, eklekticismus, to jsou věci na hranici sebevědomí, absolutně samozřejmý póvl: „Zahrál jsem nakonec pro prořídlé publikum takový minimalidm set, občas prokládaný breakcoreovými a popovými pasážemi, sem tam houslemi a vokálem,“ líčí Vtípil jedno ze svých vystoupení, jako by popisoval dobroty, které připravuje, ale vůbec se ho netýkají. Na desce s tím docela dobře souzní Throw. Hudební smršť zde namísto nechápajícího a pohoršeného undergroundového publika střídá teskné zpomalení, jako by znovu říkal: Všichni se zajímají, jestli se mi zdá vtipné, co tady pouštím. Dokáže ale vůbec někdo ocenit, jak pomalu dupu a řvu?

Intimita a volnost

Jsou tu zvuky intimních, osamělých nástrojů, „hozených ven“: housle, harmonika, klarinet – všechno je flašinet. Bohaté souzvuky jsou obklopené stejně bohatým tichem, takže působí velmi osamoceně. Vtípil vždycky nepatřičně zvýrazní zvuk, který je esencí intimity už proto, že běžně nepřekračuje její hranice – buď zůstává na úrovni mlhavého, vznikajícího, náhle trapného a pak zavrženého nápadu, nebo si udržuje vazbu na příliš křehký fragment „osobní“ chyby (kýchnutí). Také Vtípilova samota má posunuté hranice – deska je plná křiku. Je pořád někde s někým, zapojený do mnohočetných vazeb; k tomu, aby byl chvíli sám, najednou stačí deska, která neustále směřuje ven a k někomu promlouvá. „Pokud jde o introspekci, zaznamenal jsem jediný, zato dost patrný rozdíl. Stručně řečeno: víc mě štvou lidi, víc mě štve blbá hudba.“

Zní to jako rekviem za intimitu před jakýmkoli obdobím pestré tvorby. Deska svým způsobem opožděně předchází všemu, co už od Tomáše Vtípila známe. A zároveň se k tomu, co teprve přijde, už obrací: „Kurva, to byla oslava.“ Vtípil dobře ví, jak všechno vždycky skončí.

„Včera jsem se snažil pracovat na něčem jiném. Nejsem vegetarián, ani ochránce hmyzu… Když píšu tohle, vlezla vosa mezi sklo a plech, tzn. pohybem žaluzie bych ji rozmáčkl. Furt jsem se snažil ji osvobodit, ale nešlo to. Naštěstí se mírně zatáhlo. Vosa se přestala fixovat na přes sklo nedostupné slunce, zvolila směr lampy – takže brzy padla do skleněné vázy, kterou jsem vzal, vystrčil za okno, a tím vosu ponechal její chmurné svobodě./ Cítím se jako ta vosa./ Je mi jak té vose.“ Dokáže vůbec někdo ocenit, jak pomalu vosa dupe a řve?

Autor je hudebník a spolupracovník redakce.