Nechat zaznít oficiální hlas

Pořadatelé Londýnského knižního veletrhu letos intenzivně spolupracovali s čínským ministerstvem všeobecné správy pro tisk a publikace. Spisovatel Bei Ling hovoří o vymazání jakéhokoli opozičního hlasu z veletrhu. Je tomu skutečně tak?

Pokud je mi známo, výběr spisovatelů byl především v režii British Councilu. Na veletrhu byli představeni významní čínští autoři, za všechny uveďme například jméno Mo Yan, který patří k nejpřekládanějším čínským spisovatelům. Podle Mo Yanovy literární předlohy natočil Zhang Yimou film Rudé pole (Hong gao liang, 1987), který roku 1988 dokonce získal v Berlíně Zlatého medvěda. Mo Yan je spisovatel výjimečných kvalit. Každopádně je etablovaný v oficiálních literárních strukturách. Jeho historie je pohnutá, tak jako u mnoha čínských literátů. V mládí se, jako dítě chudých venkovských rodičů, připojil k Čínské lidové osvobozenecké armádě, aby se dostal z venkova pryč. To je zcela běžný příběh. Přidat se k armádě, která vás živí a šatí, bylo příležitostí, jak se z nepříznivých podmínek vymanit. Mo Yan tedy byl v armádě a dnes je váženým spisovatelem i funkcionářem.

Jak si tedy vysvětlujete Bei Lingovo tvrzení o absenci opozičního hlasu? Co vůbec znamená „opoziční hlas“?

Zastupují jej intelektuálové, kteří emigrovali v několika vlnách z Čínské lidové republiky, poslední významnou a zřejmě nejznámější byl rok 1989. Jako opoziční jsou často označováni i autoři, kteří se sami jako opoziční nevnímají, například takový Gao Xingjian. V Číně je persona non grata, exil však pro něj neznamená boj s čínskou vládou.

Obecně můžeme říct, že celá generace autorů, která odjela z Číny po roce 1989, je doma reflektována velmi problematicky. Důvodem jejich zavrhnutí bylo většinou kontroverzní zobrazování ožehavých událostí novodobé čínské historie. Spisovatel, který napíše pohnutý lidský příběh například o střílení na náměstí Nebeského klidu, je pro oficiální čínská média nepřítelem státu. Stejně jako západní média jednostranně referují o útlaku opozičních autorů, tak i Čína líčí činnost exulantů, disidentů jako záškodnickou činnost. Jak oficiální, tak opoziční literatura má své rozvrstvení a nelze ji takto jednoduše polarizovat. Lidé jako Bei Ling se chtějí často jen politicky vymezit vůči čínskému zřízení. Někteří disidenti jsou radikálnější, někteří pouze žijí v zahraničí a píší o všem tak, jak chtějí. U autorů, kteří zůstali v Číně, je to podobné. Osobně si myslím, že když Bei Ling kritizuje absenci svobody slova v Číně, měl by tolerovat i takzvané oficiální čínské hlasy, jinak se bude přece dopouštět stejného prohřešku jako jím tolik kritizovaná čínská vláda.

Londýnský knižní veletrh slouží především k uzavírání smluv mezi nakladateli a prodeji autorských práv. Mají prezentovaní autoři šanci oslovit evropské čtenáře? Uspět na evropském knižním trhu?

Proč ne? Bude hodně záležet na tom, jak moc je evropský čtenář otevřený pohledu autorů popisujících tamější realitu. Evropský čtenář je v lecčems velmi konzervativní, má zkreslené představy o Číně jako romantické a vysoce duchovní zemi. Nebo jí vidí pouze prizmatem politického zřízení a apriorně odmítá vše, co odsud přichází. Ovšem spousta čínských spisovatelů se – zvlášť díky anglickým překladům – v euroamerickém prostoru uchytilo. Jsou zde vydáváni Su Tong, Yu Hua, Mo Yan, Wang Anyi a další. Velkou zásluhu na tom má americká sinologie.

Jaký vliv má západní literatura na opoziční autory? Není v nějakém hlubším rozporu s čínským pojetím?

Rozpor rozhodně netkví ve formě. Už od dvacátých let existoval trend tradiční literární formy odvrhnout a inspirovat se Západem. Když si čtete paměti různých autorů, žasnete, co vše se v Číně tehdy prodávalo a četlo. Exulant má větší zkušenost se západním publikem, to jej odlišuje od autora usazeného v Číně. Všichni však po formální stránce čerpají z evropské tradice a je tomu tak čím dál tím víc, nevím, jestli má dnes čínská literatura, co se formy týče, vůbec nějaká specifika, kromě jazyka a kontextu, ve kterém vzniká. Jen ti nejlepší čínští autoři však přinášejí do masivu světové literatury něco nového i po formální stránce.

Má literatura skutečně tak silnou společenskou úlohu, jak by se dalo usuzovat z pozornosti, jakou jí představitelé státní moci věnují?

Literatuře je skutečně připisována významná společenská úloha. Celý vznik moderní kultury v Číně v sobě nesl silnou motivaci klasickými humanistickými ideály. Skrze literaturu se lid vzdělává, kultivuje. Spisovatelé se těšili obrovské prestiži a vlivu. Vždyť i předseda Mao si velmi zakládal na své poezii. Nejvýsostnější pozici literatury umenšila asi devadesátá léta a příklon k tržnímu hospodářství, to je ale celosvětový trend. Dnešní mladý Číňan její roli už asi tak intenzivně necítí. Ovšem všichni autoři, o nichž mluvím, prosluli už během osmdesátých let, v době kdy byla literatura stále enormně důležitá.

Z našeho pohledu se ta reakce jeví trochu přehnaně. Literatura u nás nemá ani zdaleka takovou moc.

Máte pravdu. Někteří literární vědci dokonce hovoří o určité pasti, již si na sebe čínská literatura sama připravila. Podobně popisoval Arne Novák obrozeneckou literaturu. Nacionální angažovanost jí bránila stát se světovou. Na druhé straně se literární život netočí pouze kolem prominentů a veřejných intelektuálů.

Existuje v současné oficiální čínské literatuře něco jako estetické dogma – oficiální estetický program na způsob tezí socialistického realismu?

Můžeme snad hovořit o jistých tematických pobídkách, ale rozhodně to není estetický program. Když byla kupříkladu Čína kritizována za přezíravý přístup k národnostním menšinám, Ujgurům, Tibeťanům a dalším, byl vydán pokyn, aby Svaz spisovatelů podporoval literáty těchto etnik. Vytvořil platformu, na níž se autoři prezentovali. Jedná se tedy o určitý zásah shora, který literární dění ovlivňuje. Ovšem kromě autorů sdružených ve Svazu se v devadesátých letech začali objevovat takzvaní svobodní spisovatelé. Nejsou placeni státem, nemají žádné oficiální funkce, ale jejich knihy jsou tištěny. A pak je tady generace bloggerů, kteří se na internetových stránkách vyjadřují často velmi kriticky k současné čínské společnosti. Dokonce i díla některých exulantů jsou dnes v Číně vydávána. Bei Dao, jeden z nejkritičtějších hlasů osmdesátých let, je velmi oblíbeným autorem. Dal svolení k vydávání svého díla a dělá to o své vlastní vůli, i když jeho fyzickému návratu do Číny je stále zabraňováno. Vysloužil si za to kritiku radikálnějších exulantů, kteří mluví o kolaboraci.

Nic na způsob tematických či formálních omezení tedy v současné oficiální literatuře neexistuje?

Vše se odvíjí od onoho přesahu literatury. Jistě existují témata nebo přesněji způsob prezentace některých témat, která jsou tabu. Také je nemyslitelné zveřejňovat citlivé informace či kontroverzní příběhy lidí, kteří jsou v Čínské lidové republice stále politicky aktivní. Kdyby někdo v literárním díle znázornil třeba Hu Jintaa jako bestii, jejíž ruce jsou pošpiněny krví, rozhodně by musel nést následky.

Pořadatelskou praxi Londýnského knižního veletrhu kritizovala i Herta Müllerová, jejíž knihy jsou do čínštiny překládány. Díla evropských autorů tedy kontrole nepodléhají?

Kontrola rozhodně existuje, ale ne ve formě kontrolního cenzurního úřadu, nejčastěji se mluví o účinné autocenzuře. Kdyby nakladatel vydal něco, co by bylo bráno jako trestný čin – například podněcování k násilí, rozvracení státního zřízení, protistátní činnost –, byl by jistě odsouzen, záleží samozřejmě na míře provinění. Ovšem není důvod zakazovat díla zobrazující západní zkušenost. Čína má naopak zájem dozvědět se, co se v západním světě odehrálo, jakých chyb se dopustil. Taková literatura ostatně čínskému lidu bourá leckteré iluze. Řada děl se v procesu redigování, editování, korigování upravuje a mění. Znám překlady Milana Kundery nebo Ivana Klímy do čínštiny a v nich jsem se s politicky motivovanými zásahy nesetkala. Naopak Václav Havel vyšel pouze v samizdatu – oficiálně na Tchaj-wanu. Havel je tedy příkladem autora, jenž v Číně oficiálně vydáván není. To nesouvisí pouze s obsahem jeho díla, ale také s jeho politickou kariérou, s rolí v událostech sametové revoluce. Na teoretické rovině existuje v Číně velká svoboda vyjádření, pokud ovšem dojde k nějakému konfliktu, může být praxe velmi tvrdá a nekompromisní.