Kurátor a teoretik Jan Zálešák podává ve své knize ucelený obraz současného českého umění v kontextu zahraničních počinů a kritického diskursu. Umění posledních let charakterizuje spolupráce jako téma i jako strategie tvorby.
Umění spolupráce Jana Zálešáka představuje již čtvrtý titul z edice Vědecko-výzkumného pracoviště AVU a na rozdíl od prvních tří publikací nejde o překlad, nýbrž o autorskou studii. Kniha je v našem prostředí prvním uceleným příspěvkem k uměleckým přístupům, pro nějž je mezilidská spolupráce nejen tématem, ale i formou nebo materiálem. Zesílený zájem o kolektivní postupy umělecké praxe, který můžeme sledovat od počátku devadesátých let, je celosvětovým jevem, pro který se vžil termín „obrat ke spolupráci“. Zálešák pak v tomto širokém proudu rozlišuje dvojí základní tendenci: spolupráci na horizontální úrovni (kolaborativní umění), která probíhá mezi samotnými umělci, případně kurátory a zástupci světa umění, a spolupráci vertikální (participativní umění), jež vzniká zapojením „obyčejných“ lidí.
Spolupráce v teorii
V úvodu knihy autor zevrubně nastiňuje příčiny obratu ke spolupráci – globalizaci, sociální nejistotu, „bienalizaci“, sbližování pozice umělce a kurátora, edukativní poslání. Podává také obecnou charakteristiku umění spolupráce, jež se vymezuje vůči objektovému umění, jasně identifikovatelnému autorskému subjektu, komodifikaci artefaktů a institucím současného umění. Umění spolupráce oproti tomu tkví v užším vztahu autora a adresáta díla, celkovém přibližování umění a životní praxe, což se promítá do samých uměleckých děl majících formu dlouhodobých projektů.
První, obecně teoretická část knihy navazuje na jeden ze Sešitů pro umění, teorii a příbuzné zóny (č. 1–2/2007), který obsahoval překlady zahraničních teoretiků Claire Bishopové, Granta Kestera, Christiana Kravagny či Marie Lindové, reflektujících spolupráci zejména v souvislosti se sociálně a politicky angažovaným uměním. Jan Zálešák se k těmto textům vrací, ale rozšiřuje teoretickou základnu i o řadu cizojazyčných studií, na jejichž základě vymezuje klíčové pojmy a teoretické koncepce tvořící diskursivní aparát pro další části knihy. Věnuje se konceptu vztahové a sociální estetiky, rozdílům mezi participativním uměním v USA a v Evropě, oblasti New Genre Public Art a vztahu umění spolupráce k novým médiím, hlavně internetu. Uvádí klasifikaci různých typů komunit a vše doplňuje řadou konkrétních příkladů.
Situace českého umění
Ústřední, české scéně věnovaná část Zálešákovy studie je strukturována na základě trojice obratů: už zmiňovaného obratu ke spolupráci, sociálního obratu a komunitního obratu. První z nich je východiskem pro sledování změn v samé povaze skupin – od modernistických uskupení, jež v podstatě pouze zastřešovala jednotlivce, k budování kolektivní identity. V tomto oddíle se autor ohlíží až do padesátých let a stručně zmiňuje řadu uměleckých skupin až po zcela současné formace pohybující se mezi vizuálním uměním a hudbou. Pod hlavičkou sociálního obratu je zahrnuto především angažované umění – od umění ve veřejném prostoru po umění ve veřejném zájmu a politické umění. Příkladem jsou skupiny Pode Bal, Rafani, Guma Guar nebo Ztohoven. Podrobněji tu je nastíněn také posun od takzvané nenápadné tendence k „pozitivním gestům ve veřejném prostoru“. Komunitní obrat se pak váže k situaci českého umění okolo roku 2000. Charakterizuje ho iniciativa samotných umělců, kteří zakládají a vedou nezávislé galerie a časopisy, či umělecké projekty zaměřené na vlastní umělecké společenství. Ve stručném shrnutí se ukazuje, že české umění nejrychleji reagovalo na podněty v oblasti politické angažovanosti. Projekty založené na aktivní participaci komunit nacházejících se mimo uměleckou sféru se objevují spíš ojediněle.
Poslední část knihy tvoří tři případové studie, v nichž autor rozebírá projekty Nic tam není Kateřiny Šedé, My skupiny Rafani a Figura a pozadí dvojice Jaspera Alvaera a Isabely Grosseové. Díla, jež autor uvádí v dialog s obdobnými tendencemi ze zahraničí, jsou vybrána pro jejich komplexní povahu. Právě v této části nejvýrazněji vystupují problematické aspekty umění spolupráce. Jsou jimi zejména vztah k institucionálnímu zázemí a uměleckému trhu či autorita umělce a jeho postavení vůči participujícím. Nabízejí se také otázky, zda je správné dílo posléze prezentovat v galerijním prostředí, zda se pak z účastníka nestává opět divák, anebo zda je počínání umělce vůbec autentické.
Kniha Umění spolupráce podává široký a srozumitelný obraz o této oblasti umělecké praxe. V zásadě se jedná o shrnutí fenoménů, s nimiž se i v českém umění setkáváme už řadu let – zde jsou ale pojmenovány a systematizovány, což je hlavním přínosem knihy. Především pro čtenáře, kteří se nepohybují uvnitř české umělecké scény, může být kniha scelujícím pohledem nebo mostem mezi dílčími zkušenostmi. Čtenář, který má na tomto poli větší přehled, pak pravděpodobně ocení zejména kontextualizaci českého a zahraničního umění a spektrum odkazů k další literatuře.
Autorka studuje dějiny umění a estetiky na VŠUP.
Jan Zálešák: Umění spolupráce. VVP AVU / MUNI Press, Praha/Brno 2011, 292 stran.