Duu Jiří Durman & Miroslav Posejpal po pětatřiceti letech existence vyšlo v Česku první oficiální, retrospektivní album. In the Circles of Time ukazuje, že otázky vztahující se k povaze zvoleného výseku jsou zbytečné. Namísto klasické retrospektivy, představující dílo jako stavbu dělenou patry a příčkami, se nám zde dostává vhledu do kruhu.
Jedna z prvních otázek každé retrospektivy zní: Jak to všechno začalo? Miroslav Posejpal na podobnou otázku vydavatele Josefa Jindráka, na jehož značce Polí5 dvojalbum In the Circles of Time. Duomusic 1977–2012 vyšlo, odpovídá příznačně: „Mám pocit, že to bylo někde napsáno.“ Ale poté dodává: „V reálu to bylo vcelku banální setkání na ulici…“ A skutečně, v rámci lineárního vnímání času jako by šlo o banální hudební setkávání. Avšak čím déle tato setkávání pozorujeme, tím více se linie mění v nepočitatelnou plochu, jednotky se redukují na veličiny a naše pozorování se přeměňuje v účast. Hudba přestává být formou, která sama sebe naplňuje a vyprazdňuje, a stává se kondicionálem pro znění.
Čas mezi rozezníváním a splýváním je tím nejpodstatnějším – tím, co se opravdu v danou chvíli děje. Není to ticho na začátku, minulost úderu (tak ráda se připomínající skrze hru obou muzikantů na nejrůznější perkuse) ani budoucí vytracení zvuku, ale právě přítomnost a prostor pro vzájemnou rezonanci. Aby hra byla úspěšná, je nutné – ať už jako posluchač nebo hráč – přijmout určitá pravidla, ne někým daná, ale vzešlá ze samotné podstaty hry. K dosažení jantarové komnaty je třeba následovat pomyslného stalkera a současně se jím i stát. Sledovat cesty, které se neplánovaně vyjeví vrháním něčeho, co se nezúčastněným zdá přinejmenším nesmyslné. Posejpal v již citovaném rozhovoru na otázku, jak se v improvizaci neutopit, odpovídá jasně: „Nejlepší je právě se v ní utopit, nekoukat napravo nalevo (…) a otevřít uši a srdce.“
V Zemi nikoho
Hledání prostoru pro vzájemnou rezonanci je zásadní a všudypřítomný moment tvorby Durmana s Posejpalem. Právě skrze něj je možné sledovat rozdíly v jednotlivých chronologicky řazených zvukových stopách. Jako ideální klima pro znění se zhruba uprostřed tvůrčí dráhy obou hudebníků vyjevuje Země nikoho, zachycená v šesti stopách (Message from the No Man’s Land I a II) a situovaná přesně v půli dvojalba. Země nikoho se jeví jako krajina možností, dokonalé místo pro vznik hermetického díla. Zprávy z této země pak mohou působit jako výklad tarotu (ne nadarmo mají jednotlivé části archetypální podtituly, jako například Song of the Mountain and Desire nebo Song of the Dark Clouds) nebo prostě jako chůze v krajině. U obojího potřebujete otevřené smysly, cit pro cestu – a přesto nikdy přesně nevíte, kam dojdete. Můžete potkat blázna i vidět, jak cihla zabila stavitele. Důležité je, že Země nikoho nefunguje jako mezník, který se dá překročit, ale jako bod, který je možné navštívit. Genialita dua Durman & Posejpal spočívá v tom, že tento bod specifikují od začátku své spolupráce, od Music for the Wind z let 1978 a 1979 (nahráno v pokoji v Horních Počernicích) až po Silent Songs z roku 2009 (nahráno v kuchyni tamtéž).
Svou dráhou nepopírají banalitu úsečky (možná, že nakonec skončí v garáži), nicméně od začátku tuší středobod, kolem kterého krouží ne nepodobni Merkurovu caduceovi. Návštěva Země nikoho předpokládá vyrovnání se s fázemi času, dospění k radikální přítomnosti, jež zde má podobu věčnosti. Toto vyrovnání má meditační ráz, je důležité při něm projít často namáhavými částmi, projevujícími se jak v monotónně rytmických basových a violoncellových linkách Miroslava Posejpala, tak v opakujících se dechových melodiích Jiřího Durmana. Na první poslech by se mohlo zdát, že od počátků až do současnosti variují pořád to samé. Avšak právě výše nastíněná povaha tvůrčího procesu popírá zaběhlá schémata postavená na variacích a připomíná spíše zmíněnou stalkerovskou cestu. Z černi ruin přes únavnou jízdu na drezíně skrz šeď až do barevné Zóny.
Hledání vstupu
Dílo Durmana s Posejpalem bývá řazeno do žánru improvizace či instantní kompozice, jazzu a podobně, ale mnohem lépe je vystihuje slovo hledání. I když je nám na posledních nahrávkách (Through the Fire, Call for the Angels, Silent Songs) představován krystalicky čistý a téměř neměnný styl (například Durmanovy dechy upomínají svou až akademickou barvou na hudbu svázanou liturgií), stále je hledání zasvěcen. Ovšem na rozdíl od alb Little Visions (1981) nebo Hidden Voices (1985, společně s perkusistou Miroslavem Kodymem), kde bylo hledání vstupu do Země nikoho soustředěno spíše směrem k nekonečné potencialitě budoucnosti, zde se vstupuje dovnitř monochromem minulosti. Přitom nejde o vniknutí silou, nýbrž o prosmýknutí subtilní průrvou, což pěkně ilustruje titulní fotografie alba: šedé nebe (šedá jako barva možností) jemně prořezávané dráty.
Při vícenásobném poslechu alba a prolistování bohatého bookletu je retrospektivní forma tohoto alba čím dál více pochopitelná. Je jasné, že se nejedná o pouhou rekapitulaci jednotlivých etap (kruhů času) tvorby, ale o zprávu ze Země nikoho podanou v pravý čas. Díky dlouhému časovému úseku totiž lépe cítíme oscilaci mezi banálním hudebním setkáváním na nejroztodivnějších místech (záznamy z klubů Klubko a Jitřenka, barokní rotundy, továrny Moravia, n. p., či chalupy na Slapsku) a všeprostupujícím univerzem. Právě z těchto extrémů je krásně patrný cíl hudby existující mimo minulost i budoucnost. Jak ukazuje další fotografie v bookletu: někde v prostoru pěti či deseti centimetrů nad podlahou z prken a dlaždiček, mezi troubou a chalupářským štokrletem, v blízkosti vinoucích se kabelů se ukrývají pozvánky do Země nikoho. Každá z věcí si nese vlastní význam, ale z pohledu ze zmíněné vzdálenosti nad podlahou se individuální významy stávají druhotnými na úkor „toho něčeho“, co mezi nimi třepotá. Když jsme uvnitř tohoto prostoru, nezbývá nám než třepotat také, a pokud jsme vně, můžeme jen zapomenout, anebo vzpomínat. Durman s Posejpalem svým kroužením o tomto prostoru nejen podávají zprávy, ale i přímo lákají do jeho vnitřku.
Autor je hudebník.
Jiří Durman & Miroslav Posejpal Duo: In the Circles of Time. Duomusic 1977–2012. Polí5 2012.