Výsledky nedávných voleb do katalánského regionálního sněmu byly ve znamení úspěchu sil usilujících o autonomii této oblasti. Katalánský autonomismus tak dokázal kapitalizovat silné demonstrace za nezávislost, které se odehrály v podzimních měsících. Došlo k tomu ale v odlišné podobě, než předpovídala většina politických analytiků.
Pravicová strana Convergència i Unió a její hlavní představitel a také předseda regionu Artur Mas nedokázali dostatečně přesvědčit katalánské voliče, že jejich náhlé přilnutí k vlajce autonomismu není jen manévrem zastírajícím neúspěchy katalánské vlády v posledních letech poznamenaných hospodářskou krizí. Ukázalo se, že občané nepřijali za vlastní rétoriku teritoriálního egoismu, založenou na více či méně domnělých transferech bohatství z Katalánska směrem k centrální vládě.
Autonomní levice na vzestupu
Úspěch autonomismu tak sklidily levicové subjekty jako Esquerra Republicana de Catalunya, jejíž zastoupení ve sněmu se rozrostlo o deset postů na dvacet jedna mandátů, Iniciativa Esquerra Unida, která získala třináct mandátů a antikapitalistická Candidatura de Unitat Popular, která se poprvé dostala do katalánského sněmu se třemi mandáty. Naopak neautonomní levice, kterou zastupuje především Partido Socialista Obrero Español (PSOE), utrpěla těžké ztráty.
Celkově tak posílilo levicové křídlo autonomního hnutí, které usiluje o vytvoření nejen „národního státu Katalánců“, ale především o pojetí kvalitativně odlišného státního zřízení, pokud jde o oblast sociálních práv a struktury hospodářství. Nicméně roztříštěnost této scény poukazuje také na některé hluboké rozdíly uvnitř tohoto politického bloku. Dle umírněnějších sil by se Katalánsko mělo stát novou členskou zemí EU se silným sociálním systémem, dbající na ochranu tamní kultury a krajiny, která byla v posledních letech silně znásilňována živelnou stavební aktivitou. Radikálnější křídlo, jehož výrazem je především – byť ne exkluzivně – Candidatura de Unitat Popular, pak vidí autonomii jako cestu k novému socialistickému státu, který by o členství v Evropské unii pochopitelně zájem neměl.
V Katalánsku se tak do jisté míry zopakovala situace z voleb v Baskicku, jež proběhly v říjnu loňského roku a v nichž zaznamenala významný úspěch levicová autonomní koalice Bildu. V obou hlavních autonomních hnutích ve Španělsku tak výrazně oslabují tradiční autonomistické strany jako Convergència i Unió (CiU) a Partido Nacionalista Vasco, pro které volání po samostatnosti představuje nikoliv politicky schůdný terén, ale spíše nástroj ke zlepšení vlastní pozice při vyjednávání s centrální vládou. Současně posilují alternativní subjekty, pro něž autonomie znamená na jedné straně nástroj k zachování vlastní specifické kulturní identity a také příležitost k vytvoření nového státního uspořádání.
Jakou formu nezávislosti?
Různá autonomní hnutí jsou přítomná v mnoha evropských zemích, ve Vlámsku, Skotsku, Padánii či na Korsice. Od devadesátých let tak politologové poukazují na posilování regionálních identit, které jsou v první řadě výrazem snahy o zachování vlastní kulturní jedinečnosti v rámci globalizovaného světa. Avšak často nechybí také určitý teritoriální egoismus: především v případě Vlámska a Padánie hnutí za autonomii vyrostla na resentimentu vůči ekonomicky méně produktivním regionům daných národních států a na zpochybnění vnitrostátní solidarity mezi chudšími a bohatšími regiony.
Avšak i progresivní křídla jednotlivých autonomních hnutí nechávají řadu otevřených otázek. Je národní nezávislost opravdu tím nejlepším prostředkem k větší ochraně kulturní jedinečnosti a životního prostředí daného regionu? A povede tvorba nového národního státu i k vytvoření efektivnějšího státu sociálního? O kladných odpovědích na tyto zásadní otázky lze pochybovat a vznik nových států by pravděpodobně vedl jen k větší balkanizaci evropského politického prostředí.
Paradoxně by autonomní hnutí však mohla otevřít zajímavý politický terén pro síly usilující o tvorbu evropské federace. Autonomní hnutí totiž zpochybňují ustanovenou podobu národních států, historicky a politicky vykrystalizovanou v průběhu 19. a 20. století.
Znejistění této konstelace vede k reflexi, zda by požadavky po ochraně kulturní jedinečnosti, krajiny a životního prostředí společně s voláním po rozvinutější variantě sociálních práv nemohly být realizovány na úrovni evropské federace, která by se vybavila demokratickými institucemi, jež v současnosti nemá, a v přeformulování teritoriální solidarity, se kterou aplikace evropského projektu dosud příliš nepočítala. Tato práva a tyto ochrany by tak mohly být zaručeny kulturním entitám a oblastem nezávisle na tom, zda jsou organizované jako národní stát či nikoliv. Regionální autonomní hnutí by pak mohla zvednout požadavek na nové institucionální uspořádání Evropské unie.
Hledání svrchovanosti v novém uspořádání Evropy je stále více přítomným tématem v rámci baskického autonomního hnutí, což se projevilo i na konečné deklaraci mírové konference, která se uskutečnila v San Sebastianu 17. října 2011. Právě tato konference přivedla ozbrojenou organizaci Euskadi Ta Askatasuna (ETA) na odvážnou a obětavou cestu směřující nejprve k „stálému, všeobecnému a mezinárodně ověřitelnému zastavení bojů“ a následně pak k ohlášení zastavení veškeré aktivity, k němuž došlo 20. listopadu 2011.
Avšak hledání na evropské úrovni je zatíženo dvěma faktory. Na jedné straně přímé vyjednávání se španělským státem, který zůstává hluchý vůči vstřícným krokům ETA i vůči požadavku na mírový proces, jelikož jedním ze zásadních požadavků autonomního hnutí je osvobození alespoň části politických vězňů. Na druhé straně toto hledání komplikuje také povaha většiny evropských institucí závislých na jednotlivých národních státech: jedinou relativně nezávislou protistranou zůstává Evropský parlament.
ETA by si tak na soumraku svého více než padesátiletého působení mohla dovolit nenásilnou provokaci: symbolicky odevzdat svou organizaci a historii Evropskému parlamentu a požadovat, aby se zhostil tvorby baskického mírového procesu v rámci celkové institucionální reorganizace Evropské unie.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.