Zamlčené předpoklady F. A. Hayeka

Friedrich August von Hayek (1899–1992) byl bezesporu nejen jedním z nejprominentnějších ekonomů Rakouské školy, ale i liberálních ekonomů dvacátého století vůbec. Ovšem na rozdíl od mnoha jiných mu nestačilo přesvědčení o ekonomické pravdě své pozice, ale snažil se ji prozkoumat a teoreticky ukotvit i ve vztahu k politice a právu. A oproti jiným, kteří se o to pokoušeli, jako například jeho současník a učitel Ludwig von Mises, nevolil cestu vytvoření vlastní pseudofilosofické metody ekonomizující lidské jednání, ale snažil se vyjít z pochopení obecného fungování společnosti. Kniha Právo, zákonodárství a svoboda (1973), která je, jak sám Hayek říká, pokračováním či domyšlením jeho slavné a poněkud pamfletické starší práce Cesta do otroctví (1944, česky 2004), představuje nejrozsáhlejší a nejsystematičtější plod jeho myšlení: spojuje politickou filosofii s promýšlením zásad práva a zdůvodněním nezbytnosti volného trhu pro hladké fungování složité společnosti.

Vyrostlé vs. vytvořené

V úvodu Práva, zákonodárství a svobody Hayek mluví o tom, že jeho úmyslem je kriticky prozkoumat minulý a současný stav (západní) společnosti, vysvětlit, proč je systém založený na volném trhu nejlepší a nejfunkčnější, a navrch se pokusit stručně navrhnout jeho dílčí zlepšení. Půdorys, na kterém společnost nahlíží, je protiklad vyrostlého (cosmos) a vytvořeného (taxis) řádu a z nich se odvíjející dvojí pojetí práva jako negativně postavených pravidel správného chování (nomos) a pozitivně daných donucovacích zákonů (thesis).

„Vyrostlý“ řád je podle Hayeka spontánní a abstraktní, postavený na tom, že není možné znát všechny okolnosti, a jeho pouze obecná pravidla „jsou součástí kulturního dědictví, které bude asi značně stálé, zvláště dotud, dokud nejsou artikulována slovy, a nejsou tudíž také diskutována nebo vědomě zkoumána“. Právě v tomto řádu se může uskutečňovat svoboda, tedy „stav, ve kterém každý může používat své znalosti pro své účely“.

Jeho protikladem je konstruktivismus a právní pozitivismus, které se snaží vymýšlet pravidla nová a nepřirozená. Proto Hayek chce očistit jazyk od konstruktivistického antropomorfismu a dobrat se přirozeného řádu věcí, který je proměnlivý, nevypočitatelný a zároveň vcelku stabilní. Nástrojem tohoto zkoumání je z velké části ekonomie jako společenská supervěda. Jeho hranicemi pak na jedné straně „pravdivý poznatek, že instituce soukromého vlastnictví má funkci nezbytnou pro udržování spontánního řádu společnosti“, na druhé pak skutečnost, že Hayek není dogmatickým zastáncem minimálního státu a uznává smysl jeho existence a fungování, včetně daní na provoz služeb a donucování při jejich výběru.

Wittgensteinův bratranec

Hayekův koncept spontánní geneze pravidel správného chování, do značné míry převzatý z Wittgensteinovy koncepce následování pravidla (Wittgenstein a Hayek byli bratranci, byť se setkali jen párkrát; zvláštní je, že přestože inspirace je očividná, Hayek na Witt­gensteina ani jednou neodkazuje), je jádrem jeho představy o dobře fungující společnosti, která nemá být narušována konstruktivistickými zásahy právního pozitivismu, tj. tvořením dalších zákonů. Trpí ale dvěma zásadními problémy (když odhlédneme od samotného faktu, že Hayek v něm vychází z velmi specifického modelu anglického zvykového práva). Tím prvním je samotná představa spontaneity tohoto řádu. I když Hayek mluví často o evolucionismu, zvykové právo předestírá jako zcela imanentní a člověkem vědomě nestvořené. Analogickými příklady takových spontánně vyrostlých věcí podle něj jsou „jazyková nebo morální pravidla nebo pravidla etikety“. Tomu se genealog společenských institucí poučený Nietzschem musí jen smát, protože ví, že skutečnost, že nejsme schopni odhalit motivace a aktéry jejich proměn, neznamená, že neexistují.

Právě proměny jsou potom druhou slabinou Hayekova spontánního řádu – příliš se jimi totiž nezabývá, jsou pro něj prostě neuvědomělé a dost zřídkavé oproti „trvalému zachování abstraktního řádu – nadčasového údělu“. Kdyby tato ahistorická tržní metafyzika, prosvítající pod jeho snahou o zachování polohy nezaujaté analýzy, byla opravdu reálná, tak by v podstatě znemožňovala třeba změnu koncepce spravedlnosti nebo zažitých předsudků (jež jsou spojeny často právě se zvykovým právem), a tak lze oprávněně předpokládat, že v hayekovském světě by nedošlo například ke zrušení otroctví.

Tato ahistoričnost a absence genealogie také úzce souvisí s Hayekovým odmítáním skupinových zájmů a skupinového zvýhodnění a znevýhodnění. Jeho vyvrácení představy sociál­ní spravedlnosti jako pověry stojí právě na představě, že ve společnosti založené na volném trhu funguje neutrální distribuce výhod a nevýhod a neexistuje systémové znevýhodnění, pouze jednotlivci postižení v neutrálním systému nahodile, třeba přírodní katastrofou. V tomto odmítání společenských antagonismů, přes svou kritiku konstruktivismu a jmenovitě Hobbese a Rousseaua, svým způsobem předpokládá jakousi společenskou smlouvu, na které se lidé podílejí právě jako jednotlivci.

Hayek sice připouští, že „takovýto systém přidává těm, kteří již mají“, ale považuje to spíše za přednost. Vysvětlení, proč by to měla být přednost, je ale poněkud mlhavé a neuspokojivé. O to zajímavější pak je, když onu nahodilost ilustruje v poznámce pod čarou osobní zkušeností. Když se během druhé světové války rozhodoval, kam by dal na výchovu své děti, aby mohly vyrůstat v zemi s nejneutrálnější distribucí výhod a nevýhod, kdyby nepřežil bombardování Londýna, jeho volbou byly Spojené státy. Ale s dovětkem, že tato úvaha se zakládala na „mlčky přijatém předpokladu, že by se zde mé děti dostaly do bílé, a ne do barevné rodiny“, tedy na mlčky přijaté existenci systémové nerovnosti, jejímž neuvědomělým potvrzením (patrně že v černých obyvatelích USA prostě neviděl součást společnosti) Hayek vyvrací většinu toho, co se snaží dokázat.

Antipolitická mentalita

Přestože se Hayek zabývá vládou, právem a zákony, politično jako takové pro něj příliš neznamená. V souladu s liberální tradicí chápe svobodu mimopoliticky. Platí tvrzení, že „obecně děláme většinu dobra tím, že sledujeme zisk“, a člověk spíš než zoon politikon je homo economicus. Jako by trh byl mechanismem uskutečňujícím společnost, a nikoli momentem, který se uskutečňuje v ní. Toto nepochopení politična se odráží ve formulaci, že „konkurence je koneckonců vždycky procesem, v němž malý počet lidí přinutí větší počet lidí dělat to, co se jim nelíbí“, jíž lze definovat i diktaturu, a nakonec i v Hayekově skutečné podpoře chilského diktátora Pinocheta, na jehož adresu v jednom rozhovoru prohlásil: „Osobně preferuji liberálního diktátora před demokratickou vládou postrádající liberalismus.“ Právě neschopnost nahlédnout, že donucování může být nejen politickým, ale i ekonomickým nástrojem, ho vedla až ke groteskně mrazivým představám o možnostech přeměny místních vlád v „kvaziobchodní korporace konkurující si o občany“, což je nejen dokonalá ekonomizace politična, ale i cesta k vyostření třídních rozdílů až k rozpadu na opevněné rezidenční čtvrtě a chátrající bezútěšné slumy.

Friedrich Hayek není tolik zajímavý tam, kde je jedním, i když jedním z nejdůležitějších liberálních myslitelů, s nimiž opakuje, že „to, k čemu se hlásím, je ideál, který se značně vytratil a nikdy plně realizován nebyl“, a zároveň tentýž ideál volného trhu hájí jako nevyhnutelně nejfunkčnější a nejstabilnější model společnosti. Inspirativní je především tam, kde se snaží tyto předpoklady založit na jiné než čistě ekonomické pozici, opouští roli ekonoma a stává se politickým filosofem, což ho samého vede k pozoruhodným trhlinám nejen ve vlastních teoriích, ale i ve svrchovanosti ekonomického řádu obecně. Třeba když v nástinu své vize dobré ústavy proti všem předpokladům bere vážně momenty, se kterými ve zbytku knihy buď polemizuje, nebo se jim vyhýbá, totiž participaci právě na politické rovině.

Autor je publicista.