Německý skladatel, režisér, reformátor hudebního divadla a galerijních zvukových instalací Heiner Goebbels se v jednom ze svých posledních děl odklonil od dřívější přímé divadelní radikality a nabídl ve svém výrazu pravděpodobně hudebně nejharmoničtější inscenaci. Ta si přesto zachovává ostré kolážovité kontury a politický základ.
Na scénu potichu a poslepu vstupuje pětatřicet civilně oblečených dívek v předpubertálním a pubertálním věku ze slovinského sboru Carmica Slovenica. Pomalu našlapují, postupně narážejí do židlí, které jim stojí v cestě. Uklidňují se větou: „Everything is going to be alright.“ Ve své trajektorii se vyhýbají dvojici stojanů na divadelní světla, garderobě a objektu ve tvaru hůrky s umělým trávníkem, jehož pozadí tvoří naivistický obraz-kýč Ference Patakiho s polními květy a kostelíčkem v pozadí. Dokud všechny ve shluku nenarazí do hromady židlí, panuje pomalé tempo s hypnoticky opakovanou jedinou větou, která zazní i z reproduktorů. Tak začíná hudební inscenace Heinera Goebbelse When the Mountain Changed Its Clothing (Když se hora převlékla, 2012).
Scénický Bildungsroman
Dívky si s vyplašeným jekotem rozebírají židle, aby s nimi v choreografických konstelacích vytvářely na scéně geometrické obrazce, metaforické struktury znázorňující jejich vzájemné vztahy či se přímo v jedné řadě posadily před publikum a v dlouhé sekvenci pouze s pomocí mimiky předvedly proces svého dospívání. Ostatně – jedna z prvních vět, které na scéně zazní, se vztahuje k motivu končícího dětství a násilí, jež je skryto v navenek nevinných tělech: „What do little girls dream about? – Knives, and blood.“ Sílu těmto větám, ale i celé, přesně rozvržené hudební inscenaci dodává hlavní divadelní forma jejich projevu: antikizující chór, z něhož se mnohdy vyděluje pouze jediná sólistka.
Dívky během představení procházejí několika tematickými rovinami a slouží autorovi jako média pro jeho politicky zabarvenou promluvu. Politický rozměr je Goebbelsově tvorbě vlastní již od samých počátků, kdy hrál v dechovém souboru s ironickým názvem Sogenanntes Linksradikales Blasorchester (Takzvaný levicověradikální dechový orchestr), a později se plně rozvinul ve spolupracích s předním východoněmeckým dramatikem a režisérem Heinerem Müllerem. Kromě dozrávání, znázorněného i střídáním kostýmů, se inscenace dotýká i války, režisérova obsedantního tématu, jež znázornil ve většině svých rozhlasových i scénických děl. Dívky ze slovinského Mariboru se své historické nezatíženosti válkou a jejími hříchy zbavují především s pomocí slovesných a hudebních děl, která na scéně zpracovávají a jejichž prostřednictvím (nejen) politicky dospívají.
Goebbels tentokrát upouští od efektní práce s divadelní mašinerií. Na rozdíl od inscenace Eraritjaritjaka (2004), kde z inteligentního a na dálku ovládaného světla byl schopen vytvořit autonomní „organismus“ ne nepodobný psovi, či strojového, a přesto netechnicistního představení Stifters Dinge (Stifterovy věci, 2007), kde se mechanismus divadla bez přítomnosti herců či hudebníků stal centrálním tématem díla, zde nabízí odhalený divadelní svět, v němž dívky ovládají většinu scénografie – světly počínaje, kostýmy konče. Zde není místo pro kouzla a triky.
Malé partyzánky
Válečným souvislostem neunikla ani hudební sféra. Některé z použitých, zdánlivě líbezných písní jsou přímo jugoslávského původu – jejich balkánský kolorit budí dojem, že se jedná o populární šlágry děsivé bregovićovské produkce, ale není tomu tak. Půvabnost obrazů a scénické akce prudce kontrastuje s texty, jejichž autory jsou například Joseph Eichendorff, Adalbert Stifter, Gertrude Stein, Alain Robbe-Grillet či Marina Abramović, a hudbou velmi rozličného původu. Slyšíme zde ohlasy elektronické klubové scény nebo ambientu, ale i třeba Schönberga, Brahmse, církevní hudby či titovských partyzánských písní. Inscenace se každou chvíli převléká, ale pod příjemným zevnějškem se skrývají bolestivé ostny nedávných válek a konfliktů. Tělo hor je zmrzačené, snaží se proto skrývat za příznivým obalem.
Autor zde do značné míry rezignuje na vlastní skladatelskou činnost a soustředí se na montáž cizích děl – různých stylistik, kontextů a epoch. Ačkoliv patří k nejdůležitějším současným německým skladatelům, dokáže se stejně jako Brecht, stoupenci plunderfonie či třeba mistři radikálního filmového dokumentu a prudkých střihů Alexander Kluge a Harun Farocki vyjádřit prostřednictvím již stvořených uměleckých děl a aktivovat divákovu představivost zdánlivě nesouvztažnou a nehierarchickou divadelní strukturou, v níž jsou si všechny elementy rovné – hudba, světlo, zpěv, obrazy, scénografie i herectví. Jen je z inscenace občas cítit ostych tvůrčího týmu pracovat s jevištními aktérkami s větší surovostí a poněkud nadbytečná potřeba zaoblovat bolestivá témata pomocí půvabných scenerií a panenských hlasů.
Heiner Goebbels: When the Mountain Changed Its Clothing. Režie Heiner Goebbels, dramaturgie Matthias Mohr, scénografie Klaus Grünberg, kostýmy Florence von Gerkan, účinkuje Carmica Slovenica, premiéra 26. 9. 2012, Bochum. Psáno z reprízy 5. 5. 2013, Halles de Schaerbeek, Brusel.