Současná rolnická hnutí jsou v mnoha ohledech motorem emancipačních snah. Dokládá to činnost organizace La Via Campesina, která sdružuje 200 milionů zemědělců. Dosud přehlížení zemědělci se hlásí o slovo a je možné, že právě oni v blízké budoucnosti přijdou s demokratickou alternativou ke kapitalismu.
Jedním z fenoménů, jež v posledních dvaceti letech společenští vědci sledují, je eroze společenské důvěry v politické lídry a instituce. Francouzský politický historik Pierre Rosanvallon označil naši epochu dokonce za „společnost nedůvěry“. Právě mezera mezi legitimitou a důvěrou je ústředním problémem historie demokracie. Rosanvallon analyzuje současnou společenskou situaci, přičemž pracuje s řadou faktorů, jako je nárůst individualismu, ústup do privátní sféry, slábnutí a úpadek politické vůle nebo vláda elit, které jsou stále více odříznuté od společnosti. Důvěra v nejširším slova smyslu spolu s aspektem péče (solidarity dlouhodobě utvrzované poskytováním služeb a podporou na dobrovolné bázi) přitom tvoří základ, na němž může být postaven celospolečenský pokrok. Zásadní odpověď na otázky nadnesené Rosanvallonem proto nabízejí některá současná rolnická hnutí, reprezentující zásadní emancipační snahy naší doby.
Nutnost společenství
Po tisíciletí lidé uspokojovali své životní potřeby obděláváním půdy. Zemědělství se věnovala většina společnosti, která byla v krajině trvale přítomná, a utvářela tak její „jemnozrnnou mozaiku“. Dnes v západních zemích pracují v zemědělství dvě až tři procenta ekonomicky aktivní populace a toto číslo stále klesá. Podle odhadů v Evropské unii v příštích deseti letech skončí se svou živností asi tři a půl milionu zemědělců, aniž by svá hospodářství předali další generaci. Příčiny lze najít v ideologii racionalizace a konkurenceschopnosti a od šedesátých let 20. století především v globalizaci trhu. S úbytkem malých zemědělců souvisí dramatické snižování diverzity a kvality potravin a nové formy prekarizace. Ostatně zábory půdy, její ohraničování, vyvlastňování a komodifikace potravin a zemědělství stály už u zrodu kapitalismu. Svým způsobem se z anglického venkova 18. století tato praxe rozšířila po celém světě.
Marx sice tvrdil, že kapitalismus v sobě obsahuje svůj vlastní zánik, o něco pravděpodobnější se však dnes zdá možnost, že bude rozložen za pomoci paralelních systémů, které pomalu nabývají na síle. Proto je tak důležité, že se dnes drobní rolníci začínají organizovat a vytvářet koalice. U současných rolnických hnutí totiž dochází k procesu „dekapitalizace“ – k rozvoji nových vlastnických forem počítajících s dobrovolnou závislostí a spoluprací a směřujících k vědomé proměně společenskovlastnických vztahů.
Příkladem je největší hnutí dneška – organizace La Via Campesina, sdružující 200 milionů členů po celém světě. Hnutí vzniklo jako koalice desítek iniciativ a platforem. Ty se na začátku devadesátých let spojily, aby bojovaly proti neoliberálním reformám a globalizaci trhu. Kromě farmářů, rolníků a pěstitelů se v hnutí sdružují také domorodí obyvatelé, drobní rybáři, lidé bez přístupu k půdě, migranti, ženské spolky a mladí lidé z vesnic. Vzniká tak komunistický (přesněji řečeno „commonistický“) projekt, jenž nemá v historii obdobu. Rolníci a další marginalizované skupiny zřejmě přišli na to, že jediným způsobem, jak přežít, je participace na vytváření společenství v nejširším slova smyslu. A to nejen s dalšími lidmi, ale také s přírodou.
Rolnický feminismus
La Via Campesina redefinuje možnosti spolupráce v komunitách i na globální úrovni. Hledá lokální řešení globálních problémů a výzev a zároveň tvoří opozici globálnímu kapitalismu. V první řadě se zde vede boj za společné vlastnictví, jako je voda, vzduch, půda a semena. V La Via Campesina se rozhoduje konsensem, přičemž důležitou součástí jsou ženská fóra a ženské platformy. Konečně i struktura vedení je založena na tom, že každá pozice je obsazena vždy jedním mužem a jednou ženou. Proto je uvnitř hnutí dominantním tématem rozvoj „rolnického feminismu“.
Hnutí, jako je La Via Campesina, by v budoucnosti patrně mohla sehrát významnou roli při stabilizaci společnosti – zvláště dojdeli ke krizím spojeným s nedostatkem a nedostupností potravin. Podle predikcí americké Federální agentury pro zvládání krize (FEMA) dojde mezi lety 2020 a 2030 k sociálním celospolečenským nepokojům v důsledku prudkého nárůstu cen potravin (mimo jiné kvůli narušeným ekosystémům a komodifikaci potravin). Již nyní je proto nevyhnutelné vytvářet nové modely tvorby potravin a jejich distribuce.
Reciprocita a redistribuce
Skrze potravinová hnutí a iniciativy, které využívají různé formy družstevních principů, se dnes vracíme k formám ekonomického života založeným na reciprocitě a redistribuci. Sami zemědělci se zachraňují tím, že přecházejí z konvenčního zemědělství a tržního prostředí k ekologickým metodám pěstování a alternativním strukturám distribuce. Takovou strukturou je například francouzská organizace AMAP či celosvětová síť komunitou podporovaného zemědělství (KPZ), které se od roku 2011 významně rozvíjí i v České republice (celoevropský sjezd zastupitelů KPZ se bude letos konat v Ostravě). V mnoha případech současné alternativy nepředstavují nic vyloženě nového – navazuje se na tradici evropského družstevnictví, které se rozvíjelo od poloviny 19. století, kdy začaly vznikat družstevní záložny a potravinová či výrobní družstva. Dnes je družstevnictví odpovědí na globální výzvy a cestou k ekonomické a sociální emancipaci.
Současný neoliberalismus sice vytváří krize, ty ho však oslabují jen málo nebo dokonce pouze zdánlivě. Proto je třeba budovat a podporovat paralelní struktury založené na inkluzi, solidaritě, sdílení společných statků, péči a novém ustavení veřejného prostoru. Nová rolnická hnutí usilují o mír, spravedlnost a udržitelnost a chtějí redefinovat aspekt důvěry.
Autor je spoluzakladatel Iniciativy pro potravinovou suverenitu.