Pod heslem „Za pevnost Evropa“ se první únorovou sobotu konaly mohutné antiimigrantské protesty. Ve stejný den ale probíhaly i protidemonstrace v rámci akčního dne Solidarita bez hranic. Nejsledovanějším místem demonstrací byly Drážďany, domovské město hnutí Pegida.
Na začátku února se v Roztokách u Prahy setkali představitelé německého protiislámského hnutí Pegida se zástupci podobně orientovaných názorových uskupení ze čtrnácti evropských států, aby koordinovali odpor vůči imigrantům. V sobotu 6. února pak tato takzvaná hnědá internacionála zorganizovala souběžně pochody v několika evropských městech od Dublinu po Varšavu. Ústředním dějištěm ovšem byly Drážďany, domovské město Pegidy. Odpovědí na tuto kampaň byly protiakce, které pod hlavičkou Solidarita bez hranic zorganizovaly různé antirasistické a antifašistické iniciativy.
Černý blok
Oba znesvářené politické tábory, Pegida i antifašisté, svážely autobusy do Drážďan své stoupence z ostatních měst. Přestože saská metropole je baštou aktivit Pegidy, ani autobusová kyvadlová doprava nepomohla dosáhnout kýženého počtu patnácti tisíc účastníků, který pořadatelé předpokládali a také avizovali. Nakonec se sešlo zhruba osm tisíc odpůrců imigrace. Několik tisíc lidí se shromáždilo také u hlavního nádraží na antifašistické demonstraci, která zahrnovala odbory, anarchisty, Zelené, sociální demokraty a voliče Die Linke. Představitelé všech zmíněných stran a směrů demonstraci odstartovali projevy. Předsedkyně strany Die Linke Katja Kippingová přitom zdůrazňovala, že za vzestup pravicového populismu a rasově motivovaného násilí v Sasku nese spoluodpovědnost konzervativní CDU, nejen pro svou antiimigrantskou rétoriku a politiku, ale také proto, že v této spolkové zemi již pětadvacet let velmi tvrdě kriminalizuje antifašistický aktivismus.
Demonstrující za solidaritu s uprchlíky se pak vydali pochodem směrem k náměstí Alaunplatz v severní části města, kde bylo kolem třetí hodiny shromáždění ukončeno dalšími projevy. Cestou se pochod nevyhnul agresivním skupinkám neonacistických provokatérů, kteří vyhledávali fyzické střety zejména s anarchisty. Anarchistický „černý blok“, tvořící jakýsi přední voj průvodu, pronikal skulinami kordonů těžkooděnců a poměrně úspěšně odrážel neonacistické útoky. V ulicích, kde zrovna nebyla policie, se dařilo neonacisty opakovaně zahánět. Součástí bloku byly i skupinky cyklistů monitorujících terén. Policie se samozřejmě snažila aktivisty z černého bloku zadržet, těm ale v útěku nezřídka pomáhali místní obyvatelé, kteří jim umožňovali projít domem a podobně.
Jakkoli se podle médií může zdát, že Pegida má právě v Drážďanech značnou podporu, zkušenosti ukazují, že někteří obyvatelé města sympatizují s antifašisty. Tvrdí to ostatně i autoři nedávno vydané studie o Pegidě. Podle Hanse Vorländera a Maika Herolda tvoří Drážďany a Lipsko v Sasku ostrůvky odolávající antimuslimskému rasismu, který je nejsilnější spíše v menších městech a na venkově, odkud stoupenci Pegidy dojíždějí do Drážďan na pravidelné demonstrace.
Selská válka
Lídr Pegidy Lutz Bachmann byl v době protestů nemocný a ani hlavní ideolog německé nové pravice Götz Kubitschek tentokrát nevystoupil. Z úst méně významných řečníků pak zaznívalo především, že „Merkelová musí pryč“. Odpůrci imigrantů tvořili pestrou směs, od obyčejných důchodců přes příznivce Alternativy pro Německo (AfD) až po neonacisty.
Drážďanský politolog Vorländer v případě Pegidy hovoří o protestním hnutí nového stylu. Zatímco takzvaná protestní nebo nová sociální hnutí, která známe od šedesátých let 20. století, lze označit jako hnutí emancipační či progresivní, Pegida tvoří jakousi temnou stránku občanské společnosti. Vorländer používá pojem „Empörungsbewegung“, což by se dalo překládat jako rebelské hnutí. Pegida podle této interpretace není protestem typu antikapitalistického hnutí Blockupy, ale rebelií proti elitám. Rozdíl je také v sociální struktuře. Zatímco nová sociální hnutí jsou tvořena spíše vzdělanými lidmi, Pegida se rekrutuje z řad bílých límečků, živnostníků či sociálně slabších. Ostatně sám Bachmann je majitelem stánku s bratwursty. Politická rétorika Pegidy se vyznačuje zvýšenou emocionalitou a konfrontačními gesty, cílícími především na instinkty publika.
S nadsázkou by se dalo říct, že máme co do činění s postmoderní obdobou německé selské války. Nejde totiž o emancipační boj nějaké třídy, jehož cílem je přetvořit společnost, jak jsme to mohli vidět u buržoazních revolucí nebo dělnického hnutí, ale o atomizovanou masu bouřící se proti vrchnosti. Zatímco však němečtí sedláci 16. století revoltovali proti sociálním nespravedlnostem feudálního zřízení, boj dnešních saských maloměšťáků je vzpourou proti procesu, který stál u zrodu modernity a osvícenství.
Proč se Pegida zrodila právě v Sasku, je celkem známé – jde o spolkovou zemi s nejnižší životní úrovní a nejvyšším procentem nezaměstnanosti. Uvedená demonstrace měla svým způsobem zaštítit rasistické vraždy spáchané v Durynsku členy Nacionálně socialistického podzemí (NSU), teror takzvaného Bürgerwehru ve vnitřním Sasku, žhářské útoky na uprchlické a azylové tábory a v neposlední řadě i přepadení čtvrti Connewitz v Lipsku. Také ale ukázala, že Pegida i přes snahu své akce internacionalizovat stále zůstává hlavně regionální záležitostí, a nikoli mezinárodním politickým jevem. A to i přesto, že v mnoha ohledech určuje směr pravicověpopulistických hnutí v Evropě.
Autor studuje historii na FF UK.