Co váží jabloňový květ

Třetí román Jakuby Katalpy láká již na první pohled. Reliéf želatinových medvídků na obálce knihy slibuje lehkou dávku dětského snění a špetku nostalgie; jejich dekorativnost dává tušit, že se bude jednat o vyprávění decentně intelektualizované. Titul přilepený na tlapkách medvídků – Němci – v tomto kontextu asociuje sladkou retro vzpomínku na různé západo- i východoněmecké laskominy, ale také tradiční kánon „německých“ zápletek: válku, Sudety, odsun, nevyřčené křivdy, traumata osobní i kolektivní paměti, zjizvenou krajinu a tak dále. To vše v románu skutečně najdeme. Pokud přidáme ještě spletité rodinné vztahy a přítomnost výrazných ženských hrdinek čelících krutosti světa, máme oblíbené ingredience, ze kterých kupodivu stále ještě úspěšně (otázkou je, zda-li také chutně) vaří současná česká próza – například Peníze od Hitlera (2009) Radky Denemarkové, Vyhnání Gerty Schnirch (2010) Kateřiny Tučkové, Poslední promítač ze Sudet (2010) Dalibora Fundy, debut Jana Koubka Matky (2012) nebo na vlně romantizujícího mýtu melancholických Sudet stále ještě plovoucí komiksový i filmový Alois Nebel. Próza Jakuby Katalpy je plná motivických, tematických i stylistických klišé, ale autorka si je toho vědomá a pokouší se je čtenáři naservírovat trochu jiným způsobem.

Čas znovu rozštěpený

Příběh začíná pohřbem Konrada, na kterém se scházejí jeho synové a dcera, lehce zneklidněni sporem, zda pozvat i příbuzné z Německa. Intimitu rodinného smutku, radost ze setkání sourozenců postižených otcovou „podivnou, vysilující láskou“ kazí pozůstalá hořkost, která do rodiny již během jejich dětství prosákla z ukřivděného Konrada, neschopného se vyrovnat s překvapivým zjištěním, že není synem své matky, ale odloženým dítětem Němky Kláry Rissmannové. Konradova dcera, sama matka malého dítěte, se tedy po otcově smrti pustí do pátrání po své babičce, jejíž přítomnost celé roky suplovaly balíčky se sladkostmi, které bezmála půlstoletí posílala na pražskou adresu svého ztraceného syna. Vypravěčka odjíždí do Německa, kde nalézá neméně rozpačité a stejnou trpkostí prodchnuté tety a babičku Kláru v blaženém zapomnění Alzheimerovy choroby.

Po tomto příjemně lakonickém prologu začne rekonstrukce Klářina života. Neosobní vypravěč sestavuje z útržků mott postav historických i románových, torz dialogů, nejasných obrazů a jiných zdánlivě nepodstatných detailů příběh Klářiny rodiny, jak se odehrával v atmosféře předválečného i válečného Německa, válečných i poválečných Sudet a k nesvobodě osvobozené Prahy. Napětí mezi intimní a historickou rovinou vyprávění dobře ilustrují právě motta, která otevírají jednotlivé kapitoly – například pátou kapitolu „krásné německo. trhliny“ uvádějí Adolf Hitler: „Pevné nervy a železná vůle jsou nejlepší zárukou úspěchu“ a spolu s ním Klářin otec Karl Kolmann: „Vždy jsem dbal především na to, abych měl dobře vyčištěné boty.“ Kapitolu šestou „rzy. pokoj v podkroví“ otevírají Joseph Goebbels: „Disciplína“ a Klářin kolega, učitel ze sudetské školy: „Zkusil jsem zvážit jabloňový květ. Některé ztráty jsou nenahraditelné.“

Výstižnou metaforou výsledné koláže by mohla být jízda vlakem. Podobně jako Klára konstruuje z detailů identitu spolucestujícího muže, který se později stane jejím milencem a její konstrukce se samozřejmě odhalí jako naprosto mylné, zabydluje autorka své německé album mikropříběhy různých figur, které se Klářiným životem jen mihnou. A stejně jako se Kláře za okny jedoucího vlaku míhá krajina, neuchopitelná v celku, pouze v nápadném detailu, štěpí se i románový čas. Události, které mají charakterizovat hitlerovské Německo, jsou vytrženy z kontextu podobně jako úvodní motta a jejich zdánlivě ledabylá simultaneita vnáší do vyprávění příjemný, občas i ironický odstup: Göring se chystá na přijetí u prezidenta, padá strop v sixtinské kapli, Klára začíná kouřit.

Rez ve Rzech

Románové postavy někdy trochu otravně podléhají stereotypům ženské literatury, většina je charakterizována skrze svoji tělesnost, často bizarní, deformovanou či nějak příznakovou. Galerii mužských (stereo)typů tvoří většinou sobečtí, bezohlední, emocionálně otupělí muži, kteří se po sexu odkulí a usnou, ženu nedokážou uspokojit, natož pochopit a zbaběle odcházejí. Záhadné, nevyzpytatelné, silné a vášnivé ženy vzdorují jejich rozmarům, slabosti, mrzoutství, předčasné smrti, vlastní samotě i krutosti dějin. Klára, říšská Němka, která se během války ocitne na vlastní žádost jako učitelka v sudetské díře příznačně nazvané Rzy, dá průchod nekontrolované vášni, projeví dostatečnou houževnatost, odvahu, umíněnost, ale současně také pozoruhodnou apatii a morální i politickou indiferentnost.

Rovněž obraz Sudet, viděný dvojí perspektivou jako rurálně barokní krajina německých starousedlíků a zároveň jako prostor chaotické divočiny a vyhnanství pro říšské Němce, se nevyhne některým očekávaným literárním klišé. Všudypřítomná rez rozežírá árijského ducha i předměty denní potřeby a v podobě nádorů bují do lidských i zvířecích těl. Eschatologickému rázu krajiny odpovídají i postavy – divoké děti, rakovinou prolezlý školní inspektor, ras, který vycpává, přešívá a páře zvířecí mrtvoly, mrzutý kulhající učitel, alkoholik a poslední potomek místního statkáře, který raději skočí do studny, než aby se nechal odsunout z míst, k nimž je připoután rodinnými dramaty.

I přes velmi jemnou poetiku rozpadajících se věcí, která připomíná prózy Stefana Chwina, Herty Müllerové nebo W. G. Sebalda, nicméně primárním tématem není příběh zanikající krajiny ani odhalování zamlčované kapitoly česko-německých vztahů. K žádnému účtování s dějinami nebo kolektivními vinami nedochází. Postava Kláry zůstává neuvěřitelně jalová a její vnitřní svět zahalený stejně jako její mysl ve finálním stádiu života. Síla vyprávění pramení z komorního příběhu rodinných vztahů. Otázkou není, jak být čestným Němcem nebo spravedlivým Čechem, ale jak být dobrou matkou, dcerou, synem, otcem, a je-li tato zkušenost – ostatně jako jakákoli jiná vnitřní zkušenost – přenositelná a sdělitelná.

Ztráty nejdou korigovat

Kniha má podtitul Geografie ztráty. Podstatu této geografie velmi přesně ilustruje kafkovská postava kartografa, který je z Říše do Rzů vyslán, aby zachránil a zkatalogizoval mapy uložené v knihovně místního zámku. Nočními můrami stíhaný „zeměměřič“ však nalézá rozpadlý zámek a zničené, plesnivé mapy, z nichž sestavuje atlas mizení. „Není tu nic, k čemu by přilnula takovou měrou, že by jí odtržení způsobilo smrt,“ charakterizuje vypravěč hlavní hrdinku. V epilogu vnučka, která opět přebírá vyprávěcí hlas, pouze konstatuje: „Zmapovali jsme geografii ztráty.“ Jediná babiččina podstata, ke které se dopracuje, je její vrozená dispozice k ztrácení.

První věta románu „Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa“ tedy vlastně dost mate. Směřování knihy totiž předznamenává spíše motto úvodní kapitoly: „Do určitého věku je korekce stále ještě možná.“ Tato oznamovací věta, která v bezprostředním kontextu odkazuje na dětské kšandičky, dobovou zdravotní ortopedickou pomůcku, funguje jako emblém celého vyprávění. Zpuchřelý předmět nalezený v otcově pozůstalosti spustí dceřinu potřebu zmapovat jeho dětství a současně ji, jakožto matku potenciálně nemocného dítěte, dojme. Špatná chůze způsobená nemocí kyčlí je Konradovým poznávacím znamením, jedinou památkou na matku, dědictvím po stejně postiženém otci, ale možná také metaforickým vyjádřením kulhání a dědičného zatížení zcela jiného typu.

Titul Němci tak vede k původní etymologii tohoto označení. K němotě těch, kteří již propásli příležitost, kdy byla korektura ještě možná. Nyní už zbývá jen evidovat ztráty.