Nádobí tu umývají opice

„Pomocí budíku se dále zjišťovalo, jestli je v Americe pro daného vystěhovalce vůbec místo. Nakonec přišel na řadu ,americký císař‘, kterého se mazaní agenti rovněž pomocí plechového budíku dotázali, zda by byl tak laskavý a ve své říši přijal nového poddaného.“ Výchozí citát nepochází z variací na kafkovské vize Ameriky, fantastického cestopisu ani z utopického románu, jak by se mohlo zdát, nýbrž z dokumentárního románu současného rakouského spisovatele Martina Pollacka Americký císař (Kaiser von Amerika, 2010). Text, jehož podtitul zní Masové vystěhovalectví z Haliče, bývá v anotacích i recenzích avizován coby „nejlepší kniha o současné uprchlické krizi“, „paralela se situací uprchlíků“ a podobně. Všechny tyto nálepky román napsaný před pěti lety ale trochu míjejí a upozaďují jeho literární kvality ve prospěch poměrně banalizujícího angažovaného čtení.

Trochu jiná Halič

Románové postupy, které mísí dokumenty, eseje a vyprávění, známe i od dalších autorů německy psané literatury. Pomineme­li W. G. Sebalda, pak z těch nejsoučasnějších například od Floriana Illiese z 1913. Léto jednoho století (1913. Der Sommer des Jahrhunderts, 2012; česky 2013 – viz A2 č. 12/2013), Volkera Weidermanna z Ostende 1936 – Léto jednoho přátelství (Ostende. 1936 – Sommer der Freundschaft, 2014; česky 2014 – viz A2 č. 2/2015) či Michaela Kumpfmüllera z Nádhery života (Die Herrlichkeit des Lebens, 2011; česky 2012 – viz A2 č. 13/2012). Pollackův přístup je však odlišný. Nevstupuje do textu ani jako editor, ani jako melancholický (sou)p(o)utník, nevetkává sebaldovsky svůj život do osnovy dalších postav (ať už autentických nebo fiktivních). Nefabuluje a neskládá manýristickou koláž jako Illies, nedomýšlí to, o čem dokumenty mlčí, jako Kumpfmüller, nehledá césuru, paradigmatické zlomy, paralely historických epoch. Nevstupuje do stop Stendhala, Franze Kafky, Josefa Rotha či jiných hybatelů dějin, neusedá k jejich kavárenským stolkům a nenahlíží do ateliérů, nepřihlíží fascinovaně vzmachům uměleckých inspirací ani táhlým tvůrčím i osobním krizím, jako to činí výše zmiňovaní.

Novinář, slavista a překladatel Pollack pročítá staré noviny, prochází Státní archiv v Krakově, čte monografii o emigračních zločinech v Haliči v letech 1897 až 1918, nechá si vyprávět od potomků příběhy jejich rozvětvených rodin. Výsledkem může být jakási případová studie chudoby a haličského vystěhovalectví na přelomu 19. a 20. století nebo sociální kronika pojednávající o životě nuzných haličských zemědělců a drsných životních podmínkách amerických dělníků. Pollackova Halič vůbec nepřipomíná melancholický „kraj“ rozpadající se říše, jak ji známe z magrisovského habsburského mýtu, ani tísnivý, ale patriarchální štetl jidiš literatury. Je to krutý a drsný svět chudáků a ubožáků, kteří ani zdaleka neodpovídají olbrachtovským figurkám. Dívky neodcházejí za láskou jako Hana Karadžičová, ale stávají se zbožím v obchodu s bílým masem (často s tichým souhlasem rodiny), andělíčkářky zabíjejí děti, náboženská a rasová diskriminace cílí na židy, protestanty, katolíky, Rusíny, Poláky i Němce. Vychytralí handlíři, šenkýři, zprostředkovatelé obírají naivní chudáky o peníze i sny. Kořalka devastuje obyvatelstvo takovým způsobem, že se ve vesnicích stavějí kříže střízlivosti a sílí abstinenční hnutí. Vídeň a její kosmopolitismus se jeví možná vzdálenější než Amerika a pověstní muži systému, úředního i armádního, jsou zde buď bezmocní, nebo lhostejní.

Domorodci před objektivem

Pollack skládá mozaiku z dochované korespondence haličských a uherských ­úřadů, dobového tisku, reklamních letáků, ze sez­namu pasažérů zaoceánských lodí nebo z vý­­slechů a protokolů ze soudního procesu, jemuž předchází zátah na vystěhovalecké agenty v Osvětimi. Mimochodem, o povaze Pollackova dokumentárního vyprávění vypovídá například to, že jakkoli se cesty většiny vystěhovalců protínají v Osvětimi – toho času pohraničního rakousko­uherského města, kde musí projít pruskou úřední kontrolou, aby měli umožněný průchod do německých přístavů – nechává si coby editor ujít lákavé souvislosti s Osvětimí válečnou (jež vystěhovalectví dodala zcela novou podobu a význam). Ty si může čtenář doplnit sám. Z archivních fragmentů vypluje tu příběh Slováků, kterým se podařilo uprchnout do Ameriky, tu příběh ševce z židovské rodiny v Poloninách nebo sedláka z německé kolonie, tu majitele hamburské rejdařské společnosti, převaděčských agentů, kuplířky, židovských dívek zavlečených do cařihradských nevěstinců, vystěhovalců, kteří přestojí všechna utrpení a ponížení, s nimiž je cesta do Ameriky spojená, aby tam zahynuli při přírodní katastrofě. Zůstává však u fragmentů, Pollack totiž nesleduje jejich osudy, pouze vedle sebe klade jednotlivé prameny. Tam, kde se policejním vyšetřovatelům či úředním statistikám ztratí konkrétní „hrdina“, mlčí i on. Ostatně určit v případě Amerického císaře skutečného hrdinu nelze snadno. V panoptiku vychytralých šejdířů, handlířů, zprostředkovatelů a naivních vystěhovalců se může jako hlavní hrdina jevit Halič sama.

Knihu doprovází řada fotografií. Pollack však nemá podobné ambice jako zmiňovaný Sebald, v jehož románech hrají fotografie stěžejní narativní roli, problematizují hranice a možnosti fikce, dokumentu, mystifikace, ornamentalizují text, materializují melancholii a podobně. Zde působí trochu jako fotografie Zikmunda a Hanzelky z cest po Africe nebo ilustrativní fotky z etnografického časopisu. Před objektivem strnule pózují „domorodci“ – ušmudlaná mladá dívka ve vyšívané haleně nebo dvě ženy zabalené do obrovských neforemných kožešin, jinde vytřeštěně zírající nemluvně na zápraží domu, vousatí muži sedící s ranci na ulici, rodina na vozu, ženy a děti mezi železničními vagóny… Anonymní fotografie kohokoli odkudkoli, absolutně vytržené z kontextu, možná upozorňují na univerzálnost zmíněných příběhů, možná na chybějící místa – lidé mizí ze scény tam, kde chybějí úřední záznamy, jež o lidském životě vypovídají stejně jalově jako skanzenovité fotky domorodců.

Americká Matka Boží

I přes lakonický styl dokumentárního vyprávění má však Americký císař intenzivní románový potenciál. Můžeme ho číst jako další z mnoha odysejí či exodů, strastiplné putování těch, co museli opustit domov a nevědí, zda se ještě někdy vůbec vrátí, ani to, zda míra nástrah a úkladů, jež musí přestát, odpovídá kýženým ziskům. Jsou to také truchlivé grotesky, jak se naivky a venkovští hlupáci nechají přechytračit, napálit a převézt bezskrupulózními „světáky“. Nechají si nabulíkovat nejen to, že se lze pomocí plechového budíku spojit s americkým císařem, ale také, že je v Americe přivítá samotná Panenka Marie: „V pozadí obrovské domy, v popředí se na břehu oceánu tyčí obrovská ženská postava, vysoká čtyři patra, kolem hlavy má svatozář a v ruce drží pochodeň, kterou kyne k nebi. Je to Svatá Matka Boží, Panna Marie, královna Polska, vyprávějí agenti lehkověrným sedlákům, ta své milované Poláky (a samozřejmě také Rusíny) vítá s otevřenou náručí a úsměvem na rtech.“ Snění o „novém světě“ je dalším hledáním blažených ostrovů, výpravou za ztraceným rájem. „Také se šíří fáma, že v Brazílii existují takzvané mlékovce, mléčné stromy, stačí je jen naříznout a teče z nich čerstvé mléko, proto v zemi nejsou potřeba krávy a nemusí se kydat hnůj a dojit. Namáhavé domácí práce jako uklízení, vaření a umývání nádobí tu za lidi vykonávají opice, které nepožadují výplatu, stačí jim hodit pár čerstvých plodů, které rostou na stromě před domem. V Brazílii se nemusí vysévat, tam se prostě rovnou sklízí.“

Možná právě v těchto (upozaďovaných) literárních odkazech hledejme ony paralely se současnou situací. Uprchlíkem či vystěhovalcem se může stát kdokoli – nejen v historickém kontextu („Kanaďané považují Slovany za nekultivované, líné a komplikované, nevhodné k asimilaci; převládají obavy, že by mohli přinést více škody než užitku.“). Opustit domov je vždy těžké a vydat se „za moře“ vyžaduje neuvěřitelnou odvahu, často mnohem větší, než je třeba k salonnímu hájení takzvaných domácích hodnot. A každý má právo na svůj sen o novém životě, o otevřené náruči. „Zlato je všude, stačí jen trochu kopat.“