Překročit stíny smutku

Německý vystěhovalec Winfried Georg Sebald je českému čtenáři již dobře znám z románů Vystěhovalci (Die Ausgewanderten, 1992, česky 2006; viz A2 č. 36/2006), Austerlitz (2001, česky 2009; viz A2 č. 11/2009) a Saturnovy prstence (Die Ringe des Saturn. Eine Englische Wallfahrt, 1995, česky 2012; viz A2 č. 16/2012). Pocity. Závratě (Schwindel. Gefühle, 1990), které letos vydalo nakladatelství Paseka, jsou Sebaldovou prvotinou. Objevuje se zde řada postupů, témat a motivů, které známe z textů pozdějších – posedlost pamětí a vzpomínáním; putování, jež má býti lékem na momentální životní tíseň a které každou krajinu, kam cestovatelova noha (a mysl) vstoupí, promění v melancholický akvarel; fragmentární vyprávění na pomezí eseje, zápisníku či deníku, jež mísí autentické, dokumentární a románové. Nechybí ani vizuální vyprávění fotografií a obrazů. Do rodného kraje a vlastního dětství se ale autobiografický vypravěč vydává pouze tentokrát.

Návrat pohřešované osoby

„Mám stále silnější pocit, že se jedná o kriminální příběh, který se odehrává v severní Itálii, v Benátkách, ve Veroně a Rivě, a jde v něm o řadu neobjasněných zločinů a o návrat osoby, která je už dlouho pohřešovaná,“ odpovídá vyprávěč na otázku, zda je novinář či spisovatel a co vlastně píše. V románovém kvartetu se skutečně coby detektiv vydává po stopách, shromažďuje důkazy, pročítá různé výpovědi a schraňuje indicie, aby odhalil, mimo jiné, „co dokáže zničit spisovatele“, překonal závrať a nalezl pevnou půdu pod nohama. Dvakrát prchá z Anglie. Nejdříve se v roce 1980 v naději, že „změnou podnebí překlene nepříznivé období života“ (podobně jako v Saturnových prstencích), vydává do Itálie a o sedm let později tutéž cestu opakuje znovu, aby zrevidoval nejasné vzpomínky, jež „se hromadily a stoupaly v jakémsi prostoru mimo mě vzhůru, a jakmile dosáhly určité hladiny, přelily se do mého nitra jako voda přes jez“.

Vstupuje nejen do vlastních stop, ale čtením a listováním zápisky řady svých literárních předchůdců opakuje též cesty Stendhalovy, Kafkovy, Casanovovy, Grillparzerovy, Goethovy. Třiapadesátiletý Stendhal vzpomíná na přechod Alp s napoleonskou armádou, trpí úzkostmi, a tak objíždí místa, na nichž se odehrály velké bitvy. Také ale podniká pomyslnou cestu s pomyslnou průvodkyní a zaznamenává trapnost svých milostných tažení. Jako by se smýval rozdíl mezi katastrofami na poli milostném a válečném, debakly intimními a historickými. Podobně rekonstruuje i cestu Franze Kafky, který nevychází z hotelu, a když se konečně vypotácí do veronských ulic, vidí, „že projevy bezstarostné sounáležitosti veronských obyvatel jsou jakýmsi divadelním představením inscenovaným jen proto, aby si uvědomil své osamění a abnormalitu, jež ho už neopustila a dokázal se jí ubránit jen úprkem do biografu“. V sanatoriu v Rivě si pak s tajuplnou Švýcarkou vyprávějí o svých chorobách a on ji vyjeví svou „fragmentární teorii lásky, při níž neexistuje rozdíl mezi sblížením a odloučením“.

Nautické závratě

Co tedy vyvolává vypravěčovy závratě? Ve Vídni se k „smrti vyčerpává chůzí“, chodí za přízraky, podniká výlety s neklidným chodcem, veškerou svou identitu vměstná s různou veteší do igelitky, není schopen vystoupit z vlaku či opustit hotelový pokoj. Jako bychom četli nějakou groteskní inverzi cestopisu. Když stane Stendhal na bojišti, vidí jen následující katastrofy: „Rozdíl mezi představou o bitvě, jakou nosil v hlavě, a tím, co se před ním prostíralo jako důkaz, že k ní došlo, v něm vyvolal silný, do té doby nepoznaný pocit znepokojení, působící jako závrať.“ Kafka se na hranici mezi tíživou únavou a polospánkem toulá přístavní čtvrtí a „cítí pod kůží, jaké to je, když se on, svobodný muž čekající na kraji chodníku, vznáší nepatrně nad zemí“. Pocity závratě – okamžiky vratkosti lidské existence, kdy mizí pevné body, mysl je rozkymácena a ztrácí měřítko věcí blízkých a vzdálených, existujících a představovaných – se neustále vrací.

Stejně jako se chodci ztrácejí v labyrintických Benátkách, bloudí i roztěkaná mysl většiny přítomných poutníků a spisovatelů. Když Casanovu přestane sužovat zácpa, přemýšlí o hranicích lidského rozumu a „konstatuje, že přestože se člověk zblázní jen zřídka, stačí k tomu málo“. Snad právě ony závratě zdůvodňují sice trochu nenápadnou, ale o to intenzivnější přítomnost nautických motivů. Zvuky z vídeňského Ringu pronikají po bezesném spánku do hotelového pokoje jako mořský příboj – „bylo mi, jako bych během své noční nepřítomnosti překročil vodní dálavy“. Chůze po chodbě domova, kam je umístěna babička trpící extrémní zapomnětlivostí, se promění v plavbu po moři: „Zaburácel mlhový signál. Loď se dál a dál vzdalovala po mořské hladině. Ze strojovny pronikaly vzhůru rovnoměrné otřesy turbín. Venku na chodbě procházeli jednotliví pasažéři, někteří zavěšeni do ošetřovatele. Trvalo celou věčnost, než na těchto prodloužených vycházkách dospěli od jedné strany rámu dveří ke druhé.“ Stejně tak se dá plout benátskými bistry nebo veronskou pizzerií, jejíž podlaha i stěny dráždí „úděsnou“ oceánskou modří, jež zbavuje vypravěče naděje, že opět spatří pevninu, a vyvolává pocit nevolnosti. A když v rodném Bavorsku vstoupí do krummenbašské kaple, má pocit, že sedí ve člunu, na čele cítí mořský vzduch a pod nohama se mu houpe zem, zemřelý myslivec má na předloktí vytetovanou bárku.

Maličkosti, co rozhodují bitvy

Odpověď na otázku, co dokáže zničit spisovatele, se ale hledá velmi obtížně. Stendhal si zaznamenává výkyvy zdravotního stavu (trpěl nejen pomyslnou syfilidou) a vypočítává, kolik času mu ještě zbývá, jiní se – podobně jako sám Sebald – utíkají k cestovatelským deníkům. Kafka se v Rivě od starého generála dozví, že „ mezi logikou bitevního plánu a hlášením vrchního velitelství armády, jež jsou mu obě důvěrně známé jako máloco na světě, leží široké pole neproniknutelných událostí. Maličkosti, jež se vymykají možnostem našeho vnímání, rozhodují všechno, dokonce i bitvy světových dějin“ a že „všechno je otázka specifické váhy“. Jsou to tedy přesně ty maličkosti, jež známe z Kafkových povídek, v nichž lze zajít na nedorozumění nebo na klamné zvonění nočního zvonku. Nepatrnosti způsobují závrať, v níž věci ztrácejí váhu. Otázka tedy stojí nikoli, co dokáže spisovatele zničit, nýbrž co jej zachrání.

Fotografie, podobně jako v dalších Sebaldových textech, vytvářejí dojem dokumentárního vyprávění. I zde jejich záměrně špatná kvalita, nápaditá hra s výřezy, detaily, absence náležitého rámu autenticitu posunuje směrem k onomu pomyslnému a k melancholii barthesovských katalogů smrtelnosti. Univerzální skupinové fotografie, rozmazané tváře, mizející kontury krajin, fasády, ornamenty, náčrty, příručky, vstupenky, deníkové šifry, ústřižky z novin, stránky diáře, dokonce i duplikát pasu se Sebaldovou fotografií rozseknutou v polovině černou páskou. Jako by bylo potřeba škrtnout vlastní tvář. Dohromady to opravdu vytváří dojem cestovatelského deníku (připomeňme například Praha–Venezia 1993. Cestovní deníky výtvarníka Františka Skály), kdy cestovatel shromažďuje a archivuje všechno, co mu při nahodilém putování cvrnkne do nosu, aby měl spolehlivý důkaz své bývalé existence a aby ukořistil a kolonizoval vzdálené a cizí.

Spisovatelovy rodné kraje

V Sebaldově albu se ale stírá rozdíl mezi pocity, závratěmi a vzpomínkami vlastními a vyčtenými ze zápisků druhých, neboť všechny jsou reálně prožité. Vzpomínky jsou kopiemi obrazů spatřených míst, nikoli míst samých. I když vstupuje po třiceti letech do rodné vsi a vzpomíná na podivné lidi, jež si pamatuje z dětství – koláře, co plánoval postavit lesní kazatelnu, na sestry, které ve svém kavárenském pokoji pod skleněným poklopem uchovávají tvrdnoucí moučník celý týden pro hosty, kteří nikdy nepřijdou, a podobně – máme pocit, že vcházíme spíše do krajiny literární (jsou snad spisovatelovou rodnou krajinou vždy nutně krajiny literární?). V melancholické krajině bloudí venkovští lékaři a myslivci padají ze srázu, v neustálých variacích se vrací například Kafkův lovec Gracchus. Cosi, kdosi ustrnulý mezi životem a smrtí, plující, v závrati vábený propastí: „Všechno mi připadalo jakýmsi neblahým způsobem zklidněné a umrtvené, a to znecitlivění záhy postihlo i mě.“

Díky překladu Radovana Charváta Sebaldovy věty rytmicky ubíhají klidně jako krajina za okny vlaku jedoucího po vedlejší koleji a tiše, jako když líně společně se Sebaldem listujeme všemi těmi deníky, zápisníky, dopisy. Hladce jako hladina vod, po níž se plaví zásvětní bárky. Takže když ve finále namísto útěšného návratu do Anglie, jež není domovem, po způsobu Danta zanechá veškeré naděje, sestupuje do metra a připadá si „jak veslař na širém moři, jehož se zmocní mámení smyslů“, lze pocítit úlevu, kterou může ztráta rovnováhy dočasně způsobit.