Party v ruinách

Rave nevyrostl na zelené louce. Jeho živnou půdou se stala tvrdá recese osmdesátých let, doprovázená masivní nezaměstnaností a sociálními nepokoji. Produktem této éry byla agresivní a netrpělivá společnost s pochmurnými vyhlídkami do budoucna. Do atmosféry napětí, nejistoty, znuděnosti a frustrace vtrhl acid house s rychlým repetitivním beatem a také stimulační droga MDMA neboli extáze. Mladým lidem se dostalo do ruky něco, co kompletně proměnilo jejich vnímání přítomnosti. Extáze ve spojení s několikahodinovým tanečním raušem dokázala v lidech uvolnit emoce a rozpustit nenávist a zkroušenost v mysli. Nezáleželo na pohlaví, sexuální orientaci, barvě pleti ani oblečení, šlo jen o sounáležitost tanečníků. I proto se někdy raveová generace nazývá „we generation“. Tento důležitý aspekt ve změně nazírání svého okolí a sebe sama zachytil Wayne Anthony, jeden z prvních organizátorů rave party v Anglii, ve své knize Class of 88: The True Acid House Experience (Ročník 88. Pravá acidhouseová zkušenost, 1998): „Byla to éra, která měnila miliony životů na celém světě. Čas evoluce a revoluce uvnitř společného vědomí. Čas nenásilí a pozitivního přístupu.“

Na vlně extáze

Kultura tanečních, klubových party se do Británie přenesla z Ibizy. V počátcích měl rave po celé Anglii všehovšudy něco málo přes pět tisíc příznivců. První promotérské akce londýnských skupin jako Sunrise, Energy nebo Genesis však dokázaly velmi rychle přilákat tisíce nových návštěvníků. A to i přesto, že se pozvánky na tyto nelegální taneční party, probíhající zpravidla na soukromých pozemcích bez souhlasu majitele, šířily ústně nebo rozdáváním letáků v ověřených klubech. Rychlému nárůstu zájemců o akce v industriálních halách rovněž napomohlo omezení otevíracích hodin v klubech, které musely zavírat o půlnoci.

Zákony o veřejném pořádku z roku 1982 dokázaly promotéři rave parties snadno obejít a policejním složkám tento druh zábavy ani nepřipadal závadný. „Policie v té době kontrolovala jenom to, jestli je prostor bezpečný, jestli je akce povolená majitelem pozemku a zda se tam neprodává alkohol. O extázi se příliš nevědělo a žádné násilnosti se na akcích neobjevovaly, takže nebyl důvod je rušit. Větší starosti policie tehdy měla s chuligány v londýnských putykách,“ píše Anthony. Až mediální tlak začátkem devadesátých let, který kulturu raveu bezdůvodně stigmatizoval, znemožnil komunikaci mezi organizátory, policií a politiky a donutil vládu k zpřísnění zákonů. Následná reakce raverů za podpory části promotérů ukázala, jakou sílu hnutí má: 27. ledna 1990 se na Trafalgarském náměstí v Londýně za doprovodu mnoha dunících soundsystemů sešlo přes osm tisíc lidí. Veřejnost se mohla na vlastní oči přesvědčit, že výrazná většina příznivců raveu neodpovídá obrazu delikventa či drogového překupníka, který vytvořila média. Tlak policie se však dále stupňoval a stále agresivnější přístup speciálních oddílů, které byly vyčleněny policií na potírání ilegálních tanečních akcí, vyvolával stejně agresivní odezvu jejich návštěvníků.

Poslední skutečná free party pod širým nebem se podle pamětníků konala v Castle Morton roku 1992. Víkendová akce, které se zúčastnilo kolem dvaceti tisíc lidí z celé Evropy, se zvrhla doslova v bitvu s policií. Přesto se party protáhla o další dva týdny. Většina soundsystemů musela po událostech v Castle Morton odjet v konvojích z Anglie do kontinentální Evropy, některé skončily v Irsku. Byl to skutečný konec ducha free parties. Taneční hudba se přesunula do klubů, kde se původní ideály zcela rozpadly. „Původně totiž nešlo o to, jestli mám ty správné cool hadry. Party tehdy znamenala jízdu v konvoji, překračování nesmyslných zákonů a směřování k cíli signalizovanému blikajícím světýlkem na obloze. Slyšeli jste zvuk dunící už zdálky a přejížděli sem a tam po industriálních pozemcích, dokud se před vámi neobjevil rave. Patřilo k tomu vítání rozbřesku, ne čekání na věci odložené v šatně,“ píše se v úvodníku na webu organizace Fantazia, která patřila k prvním a nejdůležitějším aktérům hnutí.

Raveři ze sídliště

Ohniskem britské rave kultury nebyl Londýn, nýbrž Manchester, konkrétně jeho předměstí Hulme, které leží asi kilometr jižně od centra města. Se začátkem průmyslové revoluce se tato čtvrť změnila v industriální předměstí, později se z ní stal slum, který byl zbourán po druhé světové válce. Na jeho místě vyrostl kuriózní projekt několikapatrových masivních betonových obytných bloků, které byly v každém patře propojeny a tvořily jakési nadzemní ulice. Na poměrně malém prostoru se v bytech o jedné místnosti soustředilo až třicet tisíc obyvatel. Tento výstřelek, který byl paradoxně inspirován luxusním komplexem terasových bytů pro rodiny střední třídy v Bath, velmi brzy po svém dokončení zkolaboval. Kombinace ropné krize sedmdesátých let, vzrůstající finanční krize a zákona o bydlení udělala své. Komplex se vylidnil a do jeho prázdných bytů vpustila radnice lidi z nejspodnějších pater společnosti, kteří měli nárok na sociální bydlení. V Hulme se tak koncentrovaly sociální skupiny, které zbytek společnosti vytlačil na okraj. Vzrostla kriminalita a počet drogově závislých, policejní hlídky se této oblasti vyhýbaly a radnice nad ní ztratila jakoukoliv kontrolu.

Na konci osmdesátých let Hulme obsadili squatteři, punkeři, cirkusáci, divadelníci, intelektuálové a umělci – ti všichni se svezli na vlně free parties a extáze. „Najednou v tom jedou všichni a vypadají stále vláčněji a sešleji. Zdá se, že nikdo nechodí spát před rozbřeskem. Jsou to dobré časy,“ popisuje tehdejší atmosféru jeden z textů dostupných na webových stránkách exhulme.co.uk, jež uchovávají odkaz raveové komunity v Hulme. Na dezolátním sídlišti došlo k uskutečnění postpunkového anarchistického snu: „Prázdné byty, nekonečné mejdany, posprejované zdi… Bylo to překrásné i šílené místo k životu.“ Sjížděly se sem tisíce lidí z celé Anglie, aby na vlastní kůži zažili, jaké to je, žít ve městě, ve kterém panuje naprostá svoboda. Taneční party se odehrávala všude, venku před soundsystemem, v domech i přistavených šapitó. Každoročně probíhaly mezinárodní graffiti akce známé jako Smear Jams, při nichž se betonová zástavba měnila v obrovskou streetartovou galerii.

V druhé polovině devadesátých let tento ostrov přežívající raveové kultury padl v důsledku velkolepých urbanistických plánů radnice. Nešlo jenom o fyzické zničení místa, ale i o pohřbení ducha jedné revoluční subkultury. Zatímco relikty původního stylu se rozdrobily do desítek dalších variant taneční elektronické hudby, které stále nějakým způsobem dokážou reprodukovat tehdejší éru, raveové ideály se rozplynuly. Nové hudební styly vycházející z raveu se přesunuly do klubů a staly se vzájemně si konkurujícími entitami – vylučují se navzájem stejně jako jejich příznivci, tančící na oddělených parketech.

Autor je DJ a hudební publicista.