Nový papež František vzbudil mnoho nadějí a sympatií nejen mezi katolíky, ale i u části nekatolické společnosti v Evropě a Severní Americe. Podle významné jezuitské revue Civiltà Cattolica využil prvních sto dní v úřadě k bedlivému pozorování nového prostředí, ale také ke změně stylu v komunikaci.
Nedávno vypršelo prvních sto dní Jorgeho Maria Bergoglia v čele Svatého stolce. Ačkoliv se nový pontifex neodhodlal k revizi papežské kurie a ponechal na svém místě všechny vrcholné funkcionáře z dob svého předchůdce, ve srovnání s Benediktem XVI. u něj došlo k významnému rétorickému obratu. Především v posledních dvou měsících se opakovaným motivem papežových veřejných rozprav stalo varování před finančním kapitalismem, který zde člověka k výrazné antropologické transformaci – stává se z něho homo economicus, chladně kalkulující náklady a zisky, konzument, jehož idolem se stalo bohatství. Papež nabádá finančníky, aby rozjímali nad učením sv. Jana Zlatoústého a hledali etické limity své činnosti. Ostatním věřícím pak při homilii v rezidenci svaté Marty z 22. června vzkázal: „Bohatství a starosti světského světa dusí Boží slovo a zabraňují mu, aby vzrostlo. A Slovo umírá, protože se o ně nikdo nestará: je dušeno. Když sloužíme bohatství nebo se staráme jen o naše starosti, tak nesloužíme Bohu.“
Jádro papežových úvah je v kontinuitě s postojem, který katolická církev vůči soudobému kapitalismu zastává již od pádu Berlínské zdi. Jde tudíž o myšlenku, která se periodicky vrací do papežských proslovů, ale u Bergoglia zesílila na úkor tzv. bioetických témat (potraty, kontraceptiva, svazky osob stejného pohlaví, eutanázie), která naopak charakterizovala pontifikát Benedikta XVI.
V prvních sto dnech pontifikátu je tedy patrná určitá změna v přístupu k etickým a finančním tématům. Zatímco otázka hospodářství je v projevech systematicky vyvolávána a současně přenechána svědomí jednotlivých věřících, bioetická témata sice v papežových vystoupeních ustoupila do pozadí, přesto však tvořila ideologickou základnu pro široké mobilizace podpořené církví. Příkladem budiž francouzská platforma proti otevření institutu manželství homosexuálním dvojicím Manif pour tous, kterou katolická církev silně podpořila jak logisticky, tak i přímou angažovaností kléru a militantní části věřících. Naopak k aktivní mobilizaci církve proti sociálním nerovnostem zatím nedošlo.
Nutnost otevřeného dialogu
Změna vystupování na veřejnosti, která se nese ve znamení ostentativní střídmosti a použití intelektuálně nenáročného jazyka, však nemůže zastřít hluboké problémy, které má katolická církev před sebou. Nejedná se jen o vnitřní reorganizaci vatikánské kurie, která se stále více podobá nechvalně slavným papežským dvorům z dob Julia II. či Borgiů, ale především o ujasnění místa, které by církev měla zaujmout v soudobých sekularizovaných společnostech.
První náznaky ukazují, že nový papež se bude snažit o jiný přístup než jeho předchůdce. Ve svých proslovech opakovaně zmínil minoritní pozici, kterou má církev v současném světě, a nutnost vyjít vstříc i nepraktikujícím či nevěřícím osobám. Současně se již neobjevuje téma nové evangelizace, které měl v oblibě Benedikt XVI. Spíše převažuje stanovisko vyjádřené nedávno předsedou pontifikální rady pro sociální komunikace, arcibiskupem Claudiem M. Cellim, podle kterého by církev měla být otevřená dialogu se všemi, neboť si to žádá současná multikulturní a multináboženská doba.
Otázka sekularizované společnosti však nevyvstává jen na etickém a kulturním poli, ale je čím dál ožehavější i v politice. Od začátku devadesátých let se v Evropě začala rychle rozpadat politická jednota katolíků, kteří se stali menšinovým proudem v mnoha stranách napříč politickým spektrem. Dokonce ani ty největší lidové strany (například německá CDU či španělská Partido Popular) již dávnou nestavějí svoji identitu na konfesním základu a ty, které tak činí (například česká KDU-ČSL či italská Unione del centro), bojují při každých volbách o parlamentní přežití.
Strategie přímé intervence církevních funkcionářů, kterou církev přijala v reakci na rozpad politické jednoty katolíků, přinesla trpké a často kontraproduktivní ovoce. Příznačný je příklad vatikánské kurie, jíž se sice podařilo v některých oblastech účinně ovlivňovat italskou politiku, avšak za cenu toho, že se Vatikán stal její organickou součástí, vstoupil do jejích špinavých obchodů a dnes je oblíbeným terčem investigativních novinářů. Politického vlivu bylo dosaženo za cenu diskreditace církevních institucí v očích řadových věřících a ani jinde v Evropě přímý vstup do politiky nepřinesl lepší výsledky.
Rozcestí na sestupné křivce
Katolická církev se při cestě na své sestupné křivce nachází na rozcestí. V soudobých společnostech ztratila hegemonii na kulturním a morálním poli a její katechismus často nenásledují ani sami věřící. Současně její politická strategie balancuje na okraji naprostého krachu a vatikánská kurie je zapletená do skandálů všeho druhu. Je přitom stěží myslitelné, že by se pozice církve mohla jak v kultuře, tak i v politice výrazněji posílit.
Kromě určité změny v komunikaci nový papež nedal najevo, jak bude na tento stav reagovat. A je vcelku možné, že se nakonec Vatikán spokojí se zachováním statu quo, jelikož jakákoliv reforma může mít v případě zkostnatělých struktur nekontrolovatelné účinky. Jak říkal jeho dobrý znalec, nedávno zesnulý italský premiér Giulio Andreotti: „Je lepší přežívat než natáhnout bačkory.“
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.