Černé svědomí antropologie

Vidím to černě. Témat, o nichž lze v souvislosti s černou psát, se nabízí až příliš. Černá se nachází vážně všude: černá kočka, černé svědomí, černý puntík, černá ovce, černý den (případně i pátek), černá magie, černokněžník, černota, černá listina, černé na bílém, černý pás v karate, černé prádlo, černá káva či čaj, černá ruka, černá madona, černý kontinent, černá síla, černá sanitka, černá polévka, mít černo před očima, trefit do černého, černé zlato, Černý most, Černošice, černý pasažér, práce načerno, Černonožci, Černohorci, černý humor, černý kašel, černý rytíř, černý baron, černý chléb, Počernice, Černobyl, Černobýl (co je na něm černého?), černá vdova, černý panter, černý jestřáb (samozřejmě sestřelen), černý Petr, černý trh, černé uhlí, černočerná noc…

Jeden si nemůže nevšimnout, že mnohé jmenované jevy konotují cosi špatného, nepřijatelného, nežádoucího, zlého. Třeba je to dáno tím, že černým se našemu oku jeví vše, z čeho nepřichází žádné světlo. Soudí se, že černou lze pokládat za nejtmavší odstín bílé. Není bez zajímavosti, že systém RGB, v němž je každá barva definována podílem červené (red), zelené (green) a modré (blue), přiřazuje černé barvě příznačně kód 0, 0, 0. Pro bílou se zavedla vrcholná čísla 255, 255, 255. Extrémní hodnoty pro dvě barvy, které představují vzájemně svá opozita. Jedná se o binární opozici, významy si však bílá a černá občas mezi sebou vyměňují. Je zjevné, že význam černé nezřídka dodává bílá a naopak. Inu, jak zjistili již dávno strukturalisté, význam věcí a jevů plyne z toho, čím nejsou. Podivuhodné sousedství bílé a černé naznačuje barevný model CMYK, založený na míchání čtyř barev, totiž azurové (cyan), purpurové (magenta), žluté (yellow) a černé (označované jako key), v němž bílá dostala kód složený ze čtyř nul. Kód pro černou se liší o pouhou jedničku, která stojí na poslední, „klíčové“ pozici: 0, 0, 0, 1. K čemu je černá klíčem?

Ztělesněná smrt

Zřejmě úplně ke všemu – černá je poly­sémantická, chová se promiskuitně. Černá totiž nese těžko uvěřitelné množství významů, jak dokládají poznatky antropologů. Černou si přisvojují příznivci Depeche Mode i příslušníci subkultury emo, v jejichž šatníku dominuje. Černá se uvádí jako barva fašismu, stejně tak ovšem souvisí s anarchismem, politickou ideologií, jež se proti fašismu ostře vyhraňuje. Susan Sontagová se v knize Ve znamení Saturna (1980, česky 2011) zamýšlí nad sexuálními fantaziemi, jejichž součástí jsou černé uniformy jednotek SS (mimochodem, také Saturn se v astrologii spojuje s černou). Jak Sontagová upozorňuje, erotické fantazie se daří podněcovat, jelikož oddíly SS usilovaly stát se elitními vojenskými jednotkami, které chtěly být vrcholně násilnické a současně krásné. Do černé se odívali ti, kteří se pokládali za reprezentanty čisté, bílé rasy. Černá se rovněž spojuje s náboženstvím, kupříkladu s chasidskými Židy či nejrůznějšími křesťanskými denominacemi. V katolictví zajímavým způsobem vystupuje bipolarita černé a bílé. Všedním oděvem katolických kněží má být černý talár, jenž kontrastuje s liturgickou bílou.

Nikoho asi nepřekvapí, že antropologické a historické zdroje dokládají rozmanitost významů, které se spojují s černou barvou, i mimo euroamerickou kulturu. Například novoguinejští muži z Mount Hagenu si natírali celé tělo černě, když se chystali do války. Černě pomalovaný obličej Hageňanů signalizoval přítomnost duchů předků, již pomáhali bojovníkům porazit nepřítele. Černou nelze v tomto případě pokládat za barvu asociovanou s negativními významy, nýbrž s podporou, které se válečníkům dostává. Naopak bílou horalové Nové Guineje spojovali se smrtí, věřili totiž, že duchové mrtvých mají bílou barvu kůže. Proto se zprvu domnívali, že Evropané jsou vracející se zemřelí příbuzní. Také v řadě asijských oblastí se za smuteční či negativní barvu pokládá bílá. Přijede­li k vám na návštěvu stoletý čínský stařík a vy mu připravíte lože povlečené zářivě bíle, neudělá mu to nejspíš radost. Oproti tomu západní kultury obecně chápou černou téměř výlučně jako barvu smutku a smrti. Přímočaře spojení vyjadřuje třeba název filmu Seznamte se, Joe Black z roku 1998, jehož hlavní postava Joe je ztělesněná Smrt. Spojení černé a smrti má v Evropě hluboké historické kořeny, jak naznačuje označení „černá smrt“, kterého se dostalo morové ráně, jež zasáhla evropský kontinent v polovině 14. století. S černou si však truchlení spojovali již lidé ve starověkém Římě.

Černobílé vidění

Zajímavé jsou závěry, k nimž dospěli antropolog Brent Berlin a lingvista Paul Kay v knize Basic Color Terms: Their Universality and Evolution (Názvy základních barev. Jejich univerzálnost a vývoj, 1969). Zjistili, že pojmy pro základní barvy lze uspořádat do sad, jež jsou kulturně univerzální. Určili sedm stupňů, do nichž lze roztřídit kultury podle míry rozvoje pojmů pro barvy. Jednotlivé stupně by podle obou autorů mohly být průvodním jevem kulturního a technologického růstu. K prvnímu stupni patří kultury, v nichž se rozeznávají toliko dva pojmy pro barvy, jež zhruba odpovídají černé a bílé. Na druhém stupni se spektrum pojmů pro barvy rozšiřuje o červenou, na dalších postupně přibývají zelená, žlutá, modrá, hnědá a tak dále.

V 19. století se někteří badatelé domnívali, že homérská doba byla chudá na pojmy pro barvy, neboť dobová literatura popisy barev téměř neobsahuje. Německý filolog Hugo Magnus v roce 1877 zveřejnil výsledky rozboru děl řeckého básníka Homéra. Došel k zjištění, že Homér volil jen výrazy, jimiž v popisech odlišoval světlé a tmavé odstíny. Magnus na základě svých bádání tvrdil, že tedy Řekové ve skutečnosti viděli černobíle a schopnost jemně odlišovat barevné odstíny se rozvinula až v pozdějších kulturních etapách. K podobnému závěru dospěl rovněž William Ewart Gladstone (jinak též čtyřnásobný britský premiér), jenž se zabýval ­studiem ­Odyssey. To, že Homér jen zřídka popisuje barvy, přivedlo Gladstona k vytvoření rasisticky zatížené představy evoluce kultury. Gladstone oblibu křiklavých barev, kterou zaznamenal v primitivních kulturách v koloniích, chápal jako doklad zaostalosti. Primitivové podle něj takové barvy volí, aby od sebe dokázali snadno rozlišit světlé a tmavé odstíny.

Je celkem zajímavé, že rovněž citovaná práce Berlina a Kaye nabízí evoluční výklad rozlišování pojmů pro základní barvy a začíná u binárního kontrastu bílé a černé. K úvahám v této souvislosti vybízí skutečnost, že právě černou při tvorbě hojně používali paleolitičtí umělci, kteří zanechali svá díla v Chauvetově jeskyni. Z jejich tvorby je evidentní, že si pohrávali se světlem a bílým podkladem jeskynních stěn, čímž dodávali obrazům na dramatičnosti. Černou a bílou tak lze pokládat za nejstarší barvy užité při umělecké tvorbě v Evropě.

Ve vztahu k černé se musíme nutně zamyslet nad osudem bílé barvy, jež se obecně na Západě spojuje s čistotou a neposkvrněností. Hojně se dnes dává do souvislosti s uzavíráním sňatku, neboť nevěsty si zpravidla oblékají bílé šaty. Tento zvyk se však zrodil celkem nedávno, prosadil se totiž až v 19. století díky tomu, že si královna Viktorie zvolila – k nemalému překvapení veřejnosti – pro své svatební šaty právě bílou. Je ale pozoruhodné, že si bílá vydobyla svůj prostor i při pohřbech. Například na řadě míst Slovenska i jinde představuje bílá dominantní barvu na pohřbech dětí a mladých lidí, kteří při smutečním obřadu uzavírají se smrtí symbolický sňatek.

Nadřazená bílá

Proč právě volba bílé barvy při uzavírání sňatku? Může to souviset s růstem významu antického umění jako vzoru. Kunsthistorici se shodovali v názoru, že krása a dokonalost řeckých a římských soch vyplývala z bělosti mramoru, z nějž jej antičtí umělci sochali. Skulptury proto byly drhnuty a myty, přestože antičtí umělci na svá díla nanášeli rozmanité barvy.

Bílá se začala stávat symbolem nadřazenosti a čistoty rasy již v 19. století. Tehdy rozpohybovaná hra bílé a černé nakonec bohužel vyústila v rasistické teorie a postoje po celé Evropě. Arthur de Gobineau v Eseji o nerovnosti lidských plemen (1855) vypracoval vlivnou rasovou teorii, která přímo s tragickými důsledky inspirovala Adolfa Hitlera. Gobi­­neau rozlišil tři rasy: bílou, žlutohnědou a černou. Je ovšem nutno dodat, že s touto myšlenkou se setkáváme již v klasifikaci rodu homo předložené Carlem Linnéem. Gobineau a jeho následovníci chápali bílou rasu jako klíč k porozumění dějinám, nástroj pro pochopení příčin vzestupů a hlavně pádů civilizací, které byly podle nich vyvolány míšením krve. Věřím, že vyvracení takových nesmyslů osudově spojovaných s bílou a černou se netřeba věnovat. Paradoxně je podkopávají již výše komentované názory badatelů 19. století, kteří tvrdili, že schopnost rozlišovat barvy je výsledkem lidského pokroku, který začíná na bílé a černé. V takovém případě zakladatelé rasových teorií nabízejí velmi primitivní vidění světa. Mimochodem, viděli jste někdy skutečně bílou nebo černou pleť?

Historické události často připomínají šachy – výhodu prvního tahu měl bílý, jenž se pokusil porazit černé. Značný podíl na tom měli antropologové, kteří si vytvořili k černé barvě osobitý vztah. Nejen tím, že základy empiricky zaměřené antropologie položili výzkumníci mimo jiné v Melanésii, tedy na „Černých ostrovech“. Antropologové úzce spolupracovali s koloniálním aparátem, napomáhali mu při správě teritoria a těžili z výhod, které jim poskytoval. Prosadila se politika silné rasové segregace, která ovlivnila organizaci života ve městech. Nativní obyvatelstvo mělo vyčleněná místa, kde mohlo nakupovat a pohybovat se.

Segregace se promítla také do rasové klasifikace v registrech obyvatelstva kolonie. Při cenzu v roce 1921 se zjišťovalo, zda se rezident hlásí k „evropské rase“. Pokud se hlásil k jiné, musel konkrétně uvést, jakého je rasového původu. V případě, že měl rezident smíšený původ, musel před označení rasy uvést zkratku H. C., tedy míšenec (half­caste), a byl povinen si vybrat tu rasu, k níž se hlásil, byl tedy například „polynéským míšencem“ nebo „čínským míšencem“. Pokud však pocházel ze smíšeného svazku, v němž se jeden z rodičů hlásil k evropské rase, nepřipadala volba evropský míšenec vůbec v úvahu. Automaticky se musel přihlásit k druhému původu. Evropa se tím udržovala „bílá“ – smíšený svazek v očích kolonizátorů nikdy nemohl dát vzniknout „bílým potomkům“. Rovněž antropologové přispívali k zachování „čistoty rasy“. Podněcovali totiž domorodce, aby nepřejímali evropské zvyky v oblékání, stylu života či architektuře. Působili tím totiž podle nich směšně – ze smíšení bílé a černé by vznikla nezajímavá a nevýrazná šeď.

Frustrovaný antropolog

S černou a bílou si zajímavým způsobem pohrával i slavný Bronislaw Malinowski, jak ukazují rozbory poskytnuté antropologem Michaelem Taussigem. Badatel během svých terénních výzkumů na Trobriandových ostrovech v Melanésii pořídil rozsáhlou foto­dokumentaci. Z mnoha fotografií je evidentní, že důkladně promýšlel kompozici, u některých snímků má divák pocit, že se jedná o umělecké dílo. Ostatně k tomu Malinowski přirozeně inklinoval díky úzkému přátelství s umělcem Stanislawem Witkiewiczem, jenž zjevně ovlivnil jeho vnímání fotografie a postupy jejího pořizování. Malinowski oděný na fotkách do bílé ostře kontrastuje s tmavou barvou pleti Trobrianďanů. Podle Taussiga zde „spektrální závrať“ bílé přispívá k odstupu od tmavé pokožky domorodců a posiluje koloniální moc. Na jedné z fotografií se Malinowski nachází usazen uprostřed čtyř domorodých mužů. Každý z mužů, jeho samotného nevyjímaje, má v klíně obrovskou tykev a třímá ji jako svůj penis. Taussig přiléhavě označil tuto fotografii jako „etnografův falus“.

Na jiné fotografii Malinowski stojí proti mladé trobriandské dívce. Ruce antropologa se nacházejí v úrovni dívčiných ňader a podrobně zkoumají náhrdelník soulava. Zdá se však, že podrobují zkoumání spíše ňadra domorodky než náhrdelník. Nikoho snad nepřekvapí, že Malinowski původně zamýšlel právě tuto fotografii použít jako frontispis ke svému dílu Sexual Life of Savages (Sexuální život divochů, 1929). Sexuální podtext fotografií je dost možná výrazem frustrací, jež badatel zažíval při dlouhodobém pobytu mezi domorodci. Jeho deníky jsou v tomto ohledu výmluvné. V jednom záznamu obdivuje krásu těla domorodé dívky a přiznává se, že hluboce lituje, že není domorodec a nemůže se dívky zmocnit v milostném aktu.

Zajímavou hru s bílou a černou na fotografiích nabízí Christopher Pinney v knize Photography and Anthropology (Fotografie a antropologie, 2011). Stejně jako ­Taussig upozorňuje na černobílé napětí na Malinowského fotografiích. Pinney se zamýšlí nad účinkem negativu, jenž mění bílé v černé. Poukazuje na slavnou fotografii Noire et Blanche (Černá a bílá, 1926), již pořídil americký umělec Man Ray. Na známé fotografii zachytil africkou masku vyrobenou z tmavého dřeva, kterou u své tváře drží francouzská modelka Alice Ernestine Prin, známá jako Kiki z Montparnassu. Téměř magickým zásahem se tmavá maska proměňuje v zářivě bílou, zatímco modelčina pokožka nabývá temných odstínů. Bílá kůže, černá maska se jako mávnutím kouzelného proutku mění v černou kůži, bílou masku. Právě takovým magickým zásahem by se mohly naplnit milenaristické představy proroků mnohých melanéských cargo kultů, kteří žili v přesvědčení, že bílí Evropané přepsali Bibli, že Ježíš se ve skutečnosti narodil s černou barvou kůže a byl to Papuánec, ale kolonizátoři a misionáři to před domorodci tají. Jednou přijde den, kdy se svět obrátí naruby a navrátí se k pořádku. Papuánci získají zpět bílou barvu kůže a prohodí si s dobyvateli roli.

Černá skříňka vědy

Černá pohlcuje nejen světlo, tvrdí se o ní, že také zeštíhluje postavu. Tato vždy hladová barva ovšem polyká nejen světlo a kilogramy, ale rovněž informace a pravdy. Hlavní hrdina románu Chucka Palahniuka Program pro přeživší (1999, česky 2002) svěřuje svůj životní příběh černé skříňce s vědomím, že sedí na palubě letadla, jemuž za pár hodin dojde palivo a zřítí se s ním. Přežije jen černá skříňka se záznamem o jeho špatnostech. Antropologové se o svou černou skříňku začali zajímat v šedesátých letech, kdy postupně vycházelo najevo sepětí oboru s kolonialismem. Kritická generace, která tuto černou skříňku otevřela, začala očerňovat své otce zakladatele a kladla jim za vinu zneužívání mocenské pozice. Antropologové začali oplakávat své koloniální viny a zpytovat svědomí.

Nancy Howellová v díle Surviving Fieldwork (Přežít terénní výzkum, 1990) upozornila na existenci jistého antropologického stylu oblékání. Antropologové prý volí často barvu khaki. Ze zjištění „módní policie“, jež pronikla před rokem mezi účastníky výroční konference Americké antropologické asociace, lze soudit, že se styl mění. V šatních skříních vědců je podle všeho hodně šál a šátků a začíná dominovat černá barva. Proč ta změna? Drží smutek za koloniální hříchy? Drží smutek za smrt aliterárních společností, které byly tradičním předmětem jejich výzkumu? Dávají symbolicky najevo snahu zaujmout hledisko domorodce a dívat se na svět jeho očima? Nebo se pozvolna naplňují milenaristická přání Papuánců, že černí budou bílí a bílí zčernají? Obrátí se barvy, jako se převracejí zemské póly? Nejspíš nikoli, černá se prostě považuje za elegantní.

Autor je antropolog, působí na FF UK.