Vegetariáni a ochránci zvířat bývají považováni za mírumilovné duchovní osoby, které by neublížily ani mouše. Lze se ale setkat i s aktivisty, kteří pojali boj za práva zvířat nikoli obrazně, ale doslovně. Je násilí proti lidem či jejich majetku slučitelné s požadavky nenásilí vůči zvířatům?
Hnutí za práva zvířat je stále relativně novým myšlenkovým proudem. Skutečně rozvíjet se začalo až v sedmdesátých letech minulého století, v návaznosti na jiná emancipační hnutí (žen, Afroameričanů, homosexuálů) a zásadní knihu Petera Singera Animal Liberation (Osvobození zvířat, 1975). Vzhledem k vývojově starší snaze zajistit zvířatům lepší životní podmínky, která je motivována obecnou dobrotivostí, zvířecí abolicionismus přináší výrazný ideový posun: zvířata by měla mít (aspoň některá) práva stejná jako lidé, protože jsou navzdory druhové odlišnosti člověku v mnohém rovnocenná. Nebo také naopak: člověk je v mnoha zásadních ohledech, jako jsou vnímání bolesti a slasti nebo pudová nutkání, rovnocenný ostatním živočichům.
Prizmatem pojmu „mimolidská zvířata“ okolo sebe náhle spatříme diametrálně jinou realitu. Hospodářská (ale i pokusná, cirkusová) zvířata přestanou být anonymními přírodními zdroji, eticky samozřejmými a beze zbytku využitelnými. Uvidíme, že nejpozději od doby své domestikace jsou zvířata členy lidské společnosti, a to členy pohříchu utlačovanými a šikanovanými.
Jako každá ideologie ale i abolicionismus čelí nebezpečí dogmatického fundamentalismu a extremismu. V příběhu o mnohodruhové společnosti jsou lidé jakousi minoritní tyranskou elitou, která už po tisíce let utiskuje, vykořisťuje a bez milosti vraždí zvířata, šikovně onálepkovaná jako „užitková“ či „hospodářská“. Tento stav přitom ospravedlňuje nikoli nějaká oboustranná dohoda člověka s býkem nebo respektování etologických potřeb zvířat, ale právo silnějšího a ekonomický zájem lidí, odvěké sociální zařazení zvířat a přesvědčení o druhové nadřazenosti člověka.
Přestože spolehlivé měřítko, které by člověka stavělo kvalitativně na vyšší úroveň než jiné živočichy, neexistuje, majoritní společnost status quo většinou nepovažuje za problematický, a zastánci rovnoprávnosti mimolidských zvířat jsou tak v dnešní době jakýmisi disidenty. Jak daleko může nesouhlasící jedinec zajít při nápravě poměrů, které lidé zpravidla považují za přijatelné?
Boj za nenásilí
Extrémním příkladem násilného boje proti utrpení jsou například požadavky manifestu Only One Solution (Jediné řešení), jehož autoři na sebe berou odpovědnost za veškeré utrpení na Zemi. Mají pro to dva důvody: jednak o kolotoči ubližování a utrpení vědí, jednak se domnívají, že je v jejich silách mu zabránit. Vyvozují z toho proto morální povinnost toto všudypřítomné utrpení, které způsobují lidé zvířatům, ale i zvířata jiným zvířatům, ukončit. Ano, tušíte správně: je tím skutečně myšleno vyhlazení veškerého života na planetě Zemi. Minimální variantou by pak podle manifestu bylo „pouhé“ vyhlazení lidského druhu, jehož sedm miliard příslušníků ročně pozabíjí přes sto miliard živých tvorů.
Nařčení z misantropie ale autoři rozhodně odmítají. Anihilace života by podle jejich názoru prospěla i lidem – všem těm, kteří trpí hladomorem, stávají se oběťmi znásilňování apod. Historie se podle nich stále opakuje a silní budou vždy zneužívat slabé. Není naděje na zlepšení tohoto stavu, a vyhlazení života je proto jediným správným krokem. O nemožnosti zlepšení současné situace jsou autoři manifestu přesvědčeni z toho důvodu, že již, podle svého názoru, vyzkoušeli všechny běžné aktivistické možnosti, jak oslovit veřejnost – a bez úspěchu. Právě nemožnost ovlivnit současné postavení zvířat mírumilovnou cestou je pro ně důvodem pro „změnu taktiky“.
Only One Solution ale zůstává podle všeho pouze manifestem vyvěšeným na internetu. Stejně jako jeho autoři ovšem nad lidmi zlomili hůl i mnozí další, dříve „mírumilovní“ aktivisté, podle kterých dosavadní kampaně nedokážou lidi oslovit tak, aby svůj postoj ke zvířatům skutečně přehodnotili.
V poslední době například upoutala pozornost akce tří izraelských aktivistů, kteří si nechali veřejně vypálit cejch s číslem 269. Chtěli tím vyjádřit solidaritu s anonymním teletem, označeným právě tímto číslem, a dát najevo své přesvědčení, že v bolesti jsou si rovni ne všichni lidé, ale všichni živočichové (samozřejmě včetně člověka). Jejich symbolický čin oblétl po sociálních sítích celý svět a rozpoutal vlnu obdobných akcí. Po jarním „cvičném“ veřejném tetování proběhl 26. června veřejný branding (tj. vypalování cejchů) i u nás. Zejména v izraelském prostředí označování lidí čísly nevyhnutelně evokovalo tetování v nacistických koncentrácích. Právě tuto paralelu přitom pořadatelé výslovně zdůrazňují. To, jak se dnes lidé chovají ke zvířatům, podle nich o celé řády překonává hrůznost holocaustu a vychází i ze stejných ideologií nadřazenosti (této souvislosti se věnuje například Charles Patterson v knize Věčná Treblinka z roku 2002). Prohlášení o holocaustu zvířat i samotné rozhodnutí nechat si dobrovolně vypálit cejch rozžhaveným železem mohou mnozí vnímat jako poměrně extrémní. Právě na moment šoku ale iniciátoři hnutí 269life sázejí. Lidé, které mají tyto protesty oslovovat, jsou otupělí nekonečným násilím v masmédiích a jenom zřídka se starají i jen o ostatní lidi (zejména při výjimečných situacích, jako jsou živelní pohromy apod.), natož o zvířata mimolidská.
Na jedné straně stojí smutný fakt, že v dnešní době už ničím menším pozornost veřejnosti a/nebo médií nezískáte. Na straně druhé ale je podstatné i to, že iniciátoři těchto šokujících protestů nemají o jejich adresátech nijak valné mínění. Nejvýraznější člen původní izraelské trojice a mluvčí hnutí 269life Sasha Bojoor například nazývá lidi „odpadem“. Nevybíravě odmítá i akty humanitární pomoci, protože každý zachráněný člověk znamená v budoucnosti mnohem více zmařených životů zvířat. Prohlašuje i zcela bez obalu: „Toto je válka.“
Vnucuje se otázka, do jaké míry můžete úspěšně komunikovat s partnerem, kterým pohrdáte. Stačí ale pohlédnout na mainstreamovou politiku, ovládanou znovu a znovu úspěšně volenými papaláši a šíbry, abychom ztratili iluze stejně, jako je již ztratili tito ocejchovaní aktivisté. Možná je skutečnost ještě méně přívětivá a pohrdání masou snadno zmanipulovatelných „ovčanů“ je naopak předpokladem úspěšné práce s davem.
Nepřítel číslo jedna
Ale zpět ke sveřepým misantropům. Z velezrady svého živočišného druhu bývají nejčastěji viněni radikální ochránci zvířat, hlásící se k Animal Liberation Front (ALF – Fronta za osvobození zvířat). Ve Spojených státech byly aktivity ALF dlouhou dobu vnitřním nepřítelem číslo jedna a hlavní teroristickou hrozbou, a to přesto, že při jejich akcích nebyl nikdy nikdo zabit (na rozdíl od mnoha jiných sledovaných teroristických skupin). Koneckonců přímo ve směrnicích ALF je výslovně stanoven požadavek nikdy neubližovat lidem ani jiným živým tvorům. V žebříčku hodnot je tedy i u nich člověk stále na špici, ačkoli ne výše než ostatní živočichové. Vysoká společenská nebezpečnost ALF je odvozována od toho, že níže než práva zvířat staví právo na ochranu majetku. Hmotné škody, které toto hnutí způsobilo, byly v USA vyčísleny na více než sto milionů dolarů.
Ve Velké Británii ale v minulosti došlo v několika případech i k fyzickému napadení lidí. Skupina Justice Department v devadesátých letech rozeslala dopisní bomby, které zranily několik osob. V zřejmě nejmedializovanějším případě byl třemi maskovanými útočníky surově zbit ředitel firmy Huntingdon Live Sciences, která smluvně provádí pokusy na zvířatech.
V jiných zemích ale pravděpodobně k fyzické inzultaci ve jménu zvířat dosud nedošlo, ačkoli různí jedinci vyhrožovali všemožnými násilnými skutky. Největší vlnu pobouření v USA vyvolalo zapálení auta neurologovi, který na Kalifornské univerzitě prováděl pokusy na primátech. V Americe i jinde ve světě tak zůstávají skuteční zrádci druhu stále jen ojedinělými výjimkami. A v České republice? Situaci dobře ilustruje incident z loňského listopadu, kdy byli v Kolíně dva aktivisté zmláceni přesilou cirkusáků za to, že rozdávali letáky o drezúře.
Autor je aktivista.