48. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary přinesl posílení a zkvalitnění hlavní soutěžní sekce, jíž se přehlídka nejvýrazněji prezentuje navenek. Kvalita snímků převzatých z prestižních světových festivalů byla naopak kolísavá.
Každoroční reflexe našeho největšího festivalu je už dopředu odsouzena k pobytu v zajetí paradoxů. Průměrný český filmový publicista na zahraniční festivaly moc nejezdí, a pokud ano, tak to má většinou jako neplacenou dovolenou – maximálně s drobným přilepšením v podobě honorářů za publikované články. Nebudu mluvit za ostatní ani se schovávat za statistiky, ale já osobně do Cannes či Berlína nejezdím prostě proto, že na to nemám.
Vtisknout festivalu tvář
Vzhledem k tomu, jak nevyrovnaná bývá karlovarská soutěž, dávám – spolu s mnohými kolegy – celkem pochopitelně přednost sledování vzorku toho nejlepšího, co se urodilo ve světě. Velká většina festivalových reportů se tak odehrává v duchu opožděného hodnocení filmů, které už jiní viděli jinde. Celkové hodnocení festivalu, pokud nechce být souborem žebříčků, pak často končí na rovině dohadů, proč se dostaly do Varů zrovna tyto filmy, zda za absencí některých titulů stojí dramaturgická svévole či neochota zahraničních distributorů snímky poskytnout a podobně.
Letos mě asi poprvé docela mrzí, že jsem nezvládl se více věnovat soutěžním sekcím. Už od loňska si všímám snahy nového uměleckého ředitele Karla Ocha stranit vyhraněnějším filmům, vybírat odvážněji a vtisknout festivalu osobitou tvář. A tato snaha by si nepochybně hlubší reflexi zasloužila. Mrzí mě, že se mi nepodařilo zhlédnout některé filmy z lokální soutěžní sekce Na východ od Západu, jíž je v posledních ročnících věnována čím dál větší dramaturgická péče.
Z hlavní soutěže jsem viděl pouze dva nejdiskutovanější snímky – Velký sešit (A nagy füzet) Jánose Szásze, který nakonec získal hlavní cenu, a Pole v Anglii (A Field in England) Bena Wheatleyho, které si odneslo zvláštní uznání poroty. Kvalita soutěže však podle mnohých byla letos dost vysoká. A naopak očekávaná veledíla z předních festivalů se nějak nedostavovala. Divák zmítaný touhou vidět na plátně výběr festivalové sezony tak propadal stále více deziluzi. Pro Karlovy Vary je každopádně dobře, že se soutěžní snímky dostávají do top ten výběrů spolu s hity z Cannes, ať už jde o shodu náhod či o plody pečlivé dramaturgické práce.
Drsnější dětské dobrodružství
Velký sešit sice nevyniká kdovíjakou režijní invencí, přesto přináší silnou výpověď o schopnosti války deformovat lidské bytosti. Jde o dílo, které se celkem vymyká běžným festivalovým trendům – nikoli svou originalitou či přístupem, ale tím, že umí svébytně využít prvky, jež běžně nepatří do arzenálu artfilmu. Výtky směřující k televiznosti či klišé totiž pramení do značné míry z toho, že snímek používá kódy patřící k žánru dětského filmu i k neohrabanému televiznímu vyprávění (voice-overy, primitivní dětské animace, ale i zápletku, začínající jako trochu drsnější dětské dobrodružství u babičky, kterou ústřední dvojčata nikdy neviděla). O to silnější je pak proměna dětí i dospělých protagonistů v bytosti, které patří spíše do hororu než do dětského filmu či realistického dramatu.
Szász patří k zavedeným režisérům, kteří na sebe upoutali pozornost už v devadesátých letech, Wheatley se naopak do hledáčku festivalů dostal až v poslední době. Přesto jeho novinka patří mezi nejočekávanější britské snímky roku. Světová premiéra tak jistě pro Vary není špatnou vizitkou. Ani v nejmenším však netuším, co hodnotného na filmu ostrovní kritika i karlovarská porota našly. Chtělo by se říct, že odvahu experimentovat Wheatleymu nelze upřít. Jenže jeho bizarní halucinogenní trip z období anglické občanské války působí spíše jako špatný vtip – ač je snímek plný nahodilých motivů a situací, nelze v něm téměř nic nalézt. A až na občasné záblesky invence nejde ani po stylistické stránce o nijak vybočující dílo. Přesto takové dramaturgické ochotě riskovat vlastně spíše fandím.
Z úplně jiného důvodu je mi líto, že jsem neviděl nový opus Jana Hřebejka Líbánky. Ten si totiž z Varů odnesl cenu za režii, ačkoli se na něj snášela silná kritika mých odvážnějších kolegů. Zato v žebříčku divácké obliby se držel dosti vysoko.
Výchova diváků k videoartu
Snaha přát experimentům se letos odrazila i v založení nové sekce Imagina, v níž se promítala díla, jež nepatří do oblasti běžné narativní kinematografie. Nemám rád škatulkování na dokument, fikci, experiment, na art a videoart, ale je každopádně zajímavé porovnávat vedle sebe díla, která putují po světových festivalech, a ta, jež se vyskytují spíše v galeriích. Třeba středometrážní řecká Kapsle (The Capsule) se pohybuje jednou nohou v oblasti nových divných řeckých filmů, vyznačujících se vytvářením konceptuálních a přitom se logice vzpírajících fikčních světů, a druhou na poli videoartu ve stylu Matthewa Barneyho či Vanessy Beecroftové. Obzvláště na projekcích krátkých filmů z této sekce bylo vidět, že karlovarské publikum na takový typ kinematografie zatím úplně připraveno není. Ale i v Rotterdamu si museli své diváky „vychovat“.
Úspěšné snímky z Cannes či Berlína se naopak formální ani obsahovou radikalitou příliš nevyznačují. Například vítěz z Berlína, rumunský snímek Pozice dítěte (Poziţia copilului), je neinspirovaným odvarem tamní nové vlny. Ale i filmy, které patří k mým nejsilnějším zážitkům, vynikají spíše nenápadným půvabem než oslnivým stylem. Zvláštní výjimka je Velká nádhera (La grande bellezza) Paola Sorrentina [viz stranu 3 – pozn. red.]. Svým filmem „o ničem“ se totiž pokusil o nemožné a ve své římské fresce se snaží vypořádat s dědictvím Felliniho Sladkého života (La dolce vita, 1960) i s ambicí a zároveň nemožností reflektovat dnešní éru prázdnoty.
Další silné zážitky se už netýkaly stárnoucích italských intelektuálů, ale především dětí. Japonec Hirokazu Koreeda se vrátil na festivalovou mapu snímkem Jaký otec, takový syn (Sošite čiči ni naru), který se vyrovná jeho vrcholným dílům, rozvíjejícím dědictví humanistické kinematografie. Koreeda umí nenuceně pracovat především s dětskými herci a pomocí detailů, jemného humoru a skvělého načasování propojuje subtilní drama o záměně dětí, řešící otázku, zda má větší vliv výchova nebo genetické dispozice, s hlubší a univerzálnější výpovědí o japonské společnosti.
Další snímek o tom, že děcka nejsou v pohodě, je britský Sobecký obr (The Selfish Giant). Opět jde o film, který má na co navazovat, tentokrát na tradici sociálního realismu, a především na její současný trend, zastoupený hlavně Fish Tankem (2009; recenze v A2 č. 2/2010) Andrey Arnoldové. Obě díla místo festivalového sociálního porna ukazují mizerii nižší společenské vrstvy v Británii výrazným stylem, v němž vedle důrazu na detail nechybí energie, nápaditost a emoce. Je málo smutných filmů, které zároveň srší takovým nábojem.
O dalších filmech, jež mě potěšily, alespoň telegraficky: americký Prince Avalanche, naplněný energií, chlapským přátelstvím a krásou Texasu, kde se neprohánějí jen opilí macho burani, ale také zvířátka; kanadský Vic + Flo viděly medvěda (Vic + Flo ont vu un ours), všednodenní drama s náznaky žánrových elementů, vyprávějící příběh dvou leseb, jež vzdorují vztahovým problémům a tlaku minulosti; mexický Heli, směs režijní invence, silných scén, ambic, rozporů, netečnosti stylu i postav – opět silné, ale trochu ve stínu velkých mistrů.
Autor je filmový publicista.