Není co promítat ani oslavovat?

Rok 2013 bude pro maďarskou kinematografii nepochybně zlomový, přestože ještě není příliš jasné, jakým směrem se její budoucnost bude ubírat. Hlavními antagonistickými figurami současného dění jsou dva významní tvůrci, pocházející z velmi odlišných filmařských oblastí. V současnosti ovšem oba vystupují jen jako osobnosti kulturní politiky. Prvním z nich je uznávaný maďarský režisér Béla Tarr, jenž se v posledních třech letech profiluje jako ostrý kritik nacionalistického režimu Viktora Orbána. Druhým je Andy Vajna, bývalý hollywoodský producent narozený v Budapešti, který je známý především z osmdesátých let jako polovina produkčního dua Kassar-Vajna, stojícího zejména za akčními klasikami Rambo (First Blood, 1982), Rudé horko (Red Heat, 1988) nebo Total Recall (1990). Vajna se v lednu roku 2011 stal ředitelem nově zprovozněného Maďarského národního filmového fondu, přičemž do funkce byl jmenován Orbánovou vládou.

Filmy za drobné

První velkou událostí maďarského filmu v tomto roce bylo zrušení letošního ročníku přehlídky Maďarský filmový týden, která představuje nejreprezentativnější akci zdejší kinematografie, kde se premiérově promítá řada významných domácích filmů. Festival se navíc letos nekonal poprvé od roku 1965. Za jeho zrušením stál v pozici prezidenta Maďarské filmařské asociace právě Béla Tarr. Rozhodnutí akci zrušit okomentoval slovy: „Není co promítat. Není co oslavovat.“ Loni, kdy byla situace v maďarské kinematografii, zejména ohledně jejího financování, mnohem horší, přitom Asociace přehlídku pořádala z financí získaných nezávisle na maďarské vládě. Tarr se dokonce pokusil založit nezávislý fond na financování maďarské kinematografie, ale po několika měsících ohlásil krach tohoto projektu. Vajna na zrušení Filmového týdne reagoval roztrpčenými výroky na režisérovu adresu, v nichž zmínil mimo jiné i to, že Tarr přednáší na filmové škole ve Splitu, a tedy už se na maďarské kinematografii nepodílí. Od hollywoodského producenta, který se v maďarském filmovém prostředí pohybuje až od doby, kdy byl jmenován ředitelem fondu, jsou to poněkud troufalá slova.

Tarrovi možná umožňuje být dlouhodobě tak nekompromisním kritikem přístupu vlády k domácí kinematografii to, že momentálně nemá ambici točit v Maďarsku nové filmy. Tisk věnoval velkou pozornost jeho rozhovoru z března 2011, tedy těsně poté, co jeho poslední snímek Turínský kůň (A torinói ló, recenze v A2 č. 20/2011) zvítězil na festivalu v Berlíně. Tarr v rozhovoru mimo jiné řekl, že Orbánova vláda nenávidí intelektuály a vede maďarské filmové společnosti ke krachu. Během osmačtyřiceti hodin od vydání rozhovoru ale veřejně prohlásil, že „nemá jinou možnost“ než svá tvrzení odvolat, což zdůvodňoval tím, že se jako umělec nechce vyjadřovat stylem politických komentářů. O rok později nicméně v Berlíně uvedl v mezinárodní premiéře povídkový film Maďarsko 2011 (Magyarország 2011). Tento snímek, který Tarr produkoval, sestává z jedenácti segmentů natočených maďarskými tvůrci, mezi nimiž figurují nejvýznamnější filmaři tamní současné kinematografie, jako Bence Fliegauf, Györgi Pálfi nebo Ágnes Kocsisová, ale i tvůrci starších generací Péter Forgács, Miklós Jancsó či Márta Mészárosová. Celý projekt Tarr komentuje slovy: „V situaci, která se vyvinula kolem maďarského filmu, nevidíme jinou možnost, jak ukázat naši existenci, než pomocí videosérie upozorňující diváky na to, že jsme stále schopni pracovat a vyjadřovat své myšlenky, pozorování a pocity. Tyto filmy jsou produkovány doslova za drobné. Tvůrci souhlasili, že budou pracovat bez jakékoli odměny a použijí nejlacinější dostupnou technologii.“

Závislost na autoritách

Přes komunitní charakter tohoto filmařského gesta je nicméně nápadné, že většina aktivních maďarských filmařů se k politické situaci či kulturní politice země vyjadřuje zdrženlivě. Webový East European Film Bulletin se v jednom ze svých letošních editorialů pozastavuje právě nad tím, že veřejná debata mezi filmaři o současné politické situaci v Maďarsku je velmi sporá. „Béla Tarr, otevřený Orbánův kritik, zdá se, skončil s natáčením filmů a místo toho bojuje za práva svých kolegů mimo natáčecí plac, zatímco další přední filmaři, jako třeba Bence Fliegauf, jsou lhostejní vůči našim dotazům na politický vývoj. Můžeme se jen dohadovat, že za tím stojí finanční závislost na maďarských autoritách.“

Tuto domněnku v rozhovoru pro zmíněný webový magazín připouští i režisér Györgi Pálfi, jehož kariéra ostatně dobře odráží vývoj v současném maďarském filmu. Jeho první dva snímky Škyt (Hukkle, 2002) a Taxidermia (2006, recenze v A2 č. 43/2006) patřily k předním titulům nového maďarského filmu minulé dekády a ve svém třetím filmu, improvizované nízkorozpočtové hříčce Nejsem tvůj přítel (Nem vagyok a barátod, 2009), se vůči své dosavadní metodě chtěl dobrovolně vymezit. Podoba jeho čtvrtého celovečerního filmu, střihového snímku Final Cut: Dámy a pánové (Final Cut: Hölgyeim és uraim, 2012), už ovšem byla vynucená malými finančními možnostmi. Pálfi přiznává, že snímek natočil za peníze, které mu zbyly z produkce předchozího filmu. V červnu letošního roku se nicméně Pálfi ocitl na seznamu tvůrců, kterým se Vajnův fond rozhodl přidělit dotace na natáčení nového filmu. Přesto v rozhovoru pro Bulletin čerstvý držitel grantu mluvil o tom, jak je pro filmaře těžké shánět finance v zahraničí, a o národním fondu poznamenal: „Panuje zde velmi autokratický systém a Andy Vajna obvykle sám rozhoduje o tom, který projekt dostane podporu. (…) Ani starý systém nebyl moc dobrý, i když díky lidem, kteří byli jeho členy, vypadal demokraticky. Ale byl také autokratický. Nový filmový fond se demokraticky nesnaží už ani vypadat.“

Umění nemůže změnit společnost

Těžko říct, do jaké míry jsou Vajnova rozhodnutí o přidělování grantů ovlivněna politikou. Pálfi prohlašuje, že se maďarští filmaři bojí veřejně vyslovovat své politické názory, protože by nemuseli získat prostředky na natáčení svých filmů. Vajna nicméně způsob svého rozhodování o podpoře filmů komentuje velmi vágně ve výrocích typu „Podpoříme stávající talenty a nalezneme nové“ a spíše se soustředí na získávání zahraničních zakázek pro natáčení v Maďarsku (točilo se zde například nové pokračování Smrtonosné pasti). Hodnotit efektivitu a umělecký dopad Vajnova fondu není v tuto chvíli možné. Fond dosud přispěl na řadu projektů včetně novinek Pálfiho či Kornéla Mundruczóa, nicméně zatím byl dokončen pouze jediný snímek, který tento fond financoval – vítěz letošní karlovarské soutěže, válečné drama Jánose Szásze Velký sešit (A nagy füzet, 2013). Z toho lze velmi těžko něco vyvozovat. Je pravda, že se jedná o Szászův zdaleka nejkonvenčněji natočený film, a že ačkoli se odehrává v nacistickém Maďarsku za druhé světové války, je až pozoruhodně apolitický v tom smyslu, že by se stejně dobře mohl odehrávat v jakékoli jiné válkou zmítané zemi. Na druhé straně je ale velmi pravděpodobné, že přesně to byl od začátku Szászův záměr (a stejně tak je pravděpodobně ryze apolitické i rozhodnutí karlovarské poroty udělit cenu právě tomuto snímku).

Pro pochopení maďarského filmového prostředí je totiž důležité také to, že zdejší tvůrci vůbec nemají ambice natáčet politické filmy. To je ostatně i Tarrovo stanovisko. Při debatě následující po projekci filmu Maďarsko 2011 v Berlíně Tarr na otázku: „Myslíte, že film může změnit společnost?“ odpověděl: „Nevěřím, že to je možné. Když jsem byl mladý, věřil jsem tomu. Když mi bylo dvaadvacet, věřil jsem, že stačí natočit film a celý tenhle zpropadený svět se změní. Ale myslím, že film je umění, a umění má jiný účel. Tento film nemá být politickým, ale uměleckým činem. Umělci reagují na společnost. Je to tragédie, když umění přebírá jazyk politiky.“ Otázkou samozřejmě zůstává, zda se umění nevzdá i svého úkolu reagovat na společnost, pokud přistoupí na kompromis, že se nebude vyjadřovat k problémům, které by mohly popudit domácí vládu. Že takový tlak na filmaře ze strany Orbánova režimu existuje, ukázal ojedinělý příklad současného maďarského filmu, který se kriticky přímo vyjadřuje k celé tamní společnosti, a sice Je to jen vítr (Csak a szél, 2012, recenze v A2 č. 20/2012) od Bence Fliegaufa. Poté, co snímek na festivalu v Berlíně získal cenu poroty, vydalo maďarské ministerstvo spravedlnosti leták, ve kterém informovalo veřejnost, že přestože snímek je inspirovaný skutečnými událostmi, nejde o dokumentární rekonstrukci. Navíc zde ministerstvo deklarovalo svůj vstřícný přístup k romskému etniku, jehož se Fliegaufův snímek týká, a dokonce uvedlo několik rasistických zločinů, které se odehrály v jiných evropských zemích. Toto a podobná gesta sice nejsou tvrdými formami perzekuce, přesto pravděpodobně nutí maďarské filmaře ptát se, zda se opravdu jedná jen o neškodný hluk způsobený závany větru.