Apokalypsa ženy středního věku

V tvorbě norské písničkářky Jenny Hval se mísí folk s popem, ambientní atmosféra „zvuků utopených v mlze“ s naléhavou, mnohdy až demonstrativní silou slova. Některé skladby jejího alba Apocalypse, Girl svou polomluvenou polohou připomenou Laurie Anderson, jindy se vypjatý vokál blíží pěveckému stylu Björk. Citelný je také vliv minimalistické, chladné, a přitom až pateticky expresivní estetiky vydavatelství Rune Grammofon, u něhož ostatně Hval vydala dvě předchozí desky.

Jenny Hval můžeme přiřadit k umělkyním snažícím se rekonstruovat – rozložit a znovu sestavit – píseň jakožto formální strukturu. Tyto autorky, mezi něž patří například Laurel Halo nebo Julia Holter, objevují nové výrazové možnosti hudebních žánrů stavících na písňovém formátu. Anebo lze norskou písničkářku představit jako hudebnici, jejíž tvorba stávající kontext přesahuje. Oba přístupy se samozřejmě nevylučují, ale dá se říct, že první z nich je vhodnější k reflexi dvojice starších desek, které Jenny Hval vydala pod svým jménem, tedy alb Viscera (2011) a Innocence Is Kinky (2013). Loňské album Apocalypse, Girl je totiž v mnohém osobitější.

Folk, nebo tichý noise?

Na svých prvních deskách Jenny Hval nijak výrazně nevybočovala z proudu táhlých atmosférických skladeb, jejichž cílem jako by bylo posluchače přenést do světa snění, ne­li přímo uspat. Nové písně však estetiku éterického indie folku rázně překonávají. Zvláště zřetelné je to na textech, které spojují společenskou a sexuální tematiku a nevyhýbají se ani vulgaritě. Jenny Hval svou tvorbu radikalizovala, aniž by se musela zbavit křehkého zvukového obalu. Spíše proti němu staví silný hlas, reprezentující sebevědomou autorskou vizi. Jako by se písničkářka přestala schovávat, ať už za své kolegyně nebo za styl své tvorby. Svým způsobem jde o obnažení, zároveň se ale ze zasněné severské dívky stala postfeministická intelektuálka a ironická komentátorka. Ledacos ostatně napoví už obal desky: ženské tělo leží na gymnastickém míči v nepřirozené, napůl vyzývavé, napůl směšné pozici, přičemž vidíme jen jeho zadní část. Co znamená obnažení takto redukovaného těla? Nelze v něm nenacházet kritický komentář k genderové politice, zároveň ale vzniká obraz, který je sám o sobě velmi působivý a zdaleka ne líbivý.

Hval přesto nezrazuje to, co reprezentovala v minulosti – nejde jí o odříznutí od dosavadního stylu, nýbrž o jeho nové zvýznamnění. Ambientně­folková estetika se náhle jeví spíše jako „tichý noise“. Vokál už není zasazen hluboko do struktury zvuku, ale naopak je umístěn na povrch. Slova už nesplývají s hudbou, a hlas se tak zbavuje své estetické funkce dalšího instrumentu a slouží přímo jazykové komunikaci. Tvorba norské umělkyně se tím posouvá z abstraktní polohy do poměrně konkrétní roviny. Je na jednu stranu zasněná a poddajná, na stranu druhou vzteklá, vyhraněná, možná trochu arogantní, a dokonce vulgární. Díky tomu se dají nové skladby číst více způsoby.

Soft dick rock

Texty písní na albu Apocalypse, Girl jsou překvapivě angažované a jejich vyznění kontrastuje s křehkostí hudby i zpěvaččina projevu. Tematickým pojítkem jednotlivých skladeb je problematika genderu a politiky těla. Tyto otázky budou patrně nejbližší moderní městské ženě, která nedávno v depresi oplakala své již pětatřicáté narozeniny (a je tedy ve stejném věku jako autorka recenzované desky). Hval přiznává vlastní ztracenost a táže se po svém místě ve světě. Zpochybňování stereotypní ženské role zde není jen feministickým hlasem, ale spíše ironickým komentářem k vlastní situaci – specificky ženské, osobně prožívané, a přitom společensky podmiňované „apokalypse“.

Písničkářka své pocity a postřehy uspořádává do vtipných a chytlavých hesel a sloganů, které si mohou do svých diářů vepsat leckteré vysokoškolačky, anebo třeba mladé umělkyně zmítané nerozhodností. Příkladem je cynická poznámka z písně Take Care of Yourself: „Dostávat plat, mít sex, vdát se, otěhotnět, bojovat za své místo na trhu, holit se na těch správných místech.“ V úvodní skladbě King­size k sobě zase zpěvačka „vábí cukrátko, velký kapitalistický klitoris“ a ptá se: „What is soft dick rock?“

Práce se slovy na novém albu Jenny Hval je zajímavá také v kontextu žánru, v němž písničkářka tvoří, zjednodušeně označovaném jako ambientní písničkářství. Není totiž běžné, aby v tomto hudebním stylu umělkyně ke svým posluchačům promlouvaly takto ironicky a přímočaře. Obvyklá jsou abstraktnější sdělení, podporující zamlženou a neprostupnou atmosféru hudby. Hval se naopak snaží vyjádřit ryze ženský vztek a deziluzi z postavení současné ženy ve společnosti. K tomu jí slouží sebezpytování, ale také vulgarismy, včetně slov typu „cunt“ (kunda) – jde tu zřejmě o feministickou snahu znovu se zmocnit odcizeného pojmu, a vzít tak „ochablému péru“ jednu z jeho podpěr.

Od celku k fragmentu

Odlišnost alba Apocalypse, Girl od předchozí tvorby Jenny Hval je patrná také na způsobu, jímž umělkyně svou desku strukturuje. Minulé nahrávky vzbuzovaly dojem celistvé atmosférické krajiny, jejíž jednotlivé výseky jsou příliš mlhavé na to, aby nám samy o sobě něco podstatného sdělily. Nové album naopak působí jako koláž jednotlivých písní, forem a nápadů, které mohou trvat jen desítky vteřin, ale klidně i téměř deset minut. Také zvukově se jednotlivé tracky zřetelně liší: abstraktní šum přechází v melodii s popovým potenciálem a ta zase mizí v neurčité zvukové materii. Podobné je to i s textovými tématy a motivy, které vytvářejí jakýsi fragmentární obraz budoucnosti, v níž „feminismus skončil“. Píseň nazvaná The Battle Is Over přitom odkazuje na známou Lennonovu píseň Happy Xmas (War Is Over). Zkrátka, o umělecké utopie promítané do globálního celospolečenského prostoru je dnes opět zájem. A Jenny Hval má dost sebevědomí a invence na to, aby svou tvorbu do tohoto kontextu situovala.

Autor je hudební publicista.