Sběratel a archivář převážně tuzemské outsider music se v přehledovém textu věnuje současné více či méně obskurní tvorbě čtyř slovenských solitérů – hudebníků přistupujících k tvorbě s étosem a leckdy i obsesí kutila. Produkce tvořená v ústraní a do značné míry nezávislá na vkusu posluchačů svou překvapivostí leckdy překonává záměrný experiment.
Při pátrání po novodobé domácí avantgardě jsem se dostal až na Slovensko, kde jsem utrpěl cosi jako menší kulturní šok. Na úroveň ani na objem tamních domácích nahrávek jsem nebyl připraven. Zatímco v českých zemích představitelé „neviditelné scény“ téměř vždy minimálně aspoň reflektují domácí undergroundovou tradici sedmdesátých a osmdesátých let, na Slovensku jako by jakýkoli spojovací článek s minulými dekádami chyběl, což umožňuje domácím experimentátorům pustit se daleko hlouběji do neprobádaného pole hudby a zvukových experimentů.
Nepředstírám zde zevrubnou znalost slovenského undergroundu, chci jen přiblížit čtyři jména dobře utajených interpretů, kteří mě během posledního roku zaujali. Bydlí v různých městech a obcích, velmi pravděpodobně se ani navzájem neznají, nelze tedy dělat nějaké souhrnné závěry či mluvit o určité scéně.
Kult nadprodukce
Možná nejznámější osobou tohoto úzkého výběru je Samuel Szabó neboli „Samčo, brat dážďoviek“, ale také „Samuelko lenivý“, „Samčo z odtemnenej izby“, „Samčo rozpľasnuty“ a tak dále. Jde o umělce, který svou hudbou pokouší hranice potrhlosti zřejmě zcela vědomě. Když ovšem do nedávného skandálu s rouhačskou verzí slovenské hymny interpretované českým souborem Piča z hoven přispěl svou maďarskou modifikací, nešlo nejspíše o žádný tendenční čin, kterým by se přiživoval na oblíbeném tématu problematických vztahů Slováků se svými jižními sousedy. Již před časem zremixoval například slovenskou katolickou mši nebo vytvořil Európske hlavné épéčko kultury – jakýsi hudební ohňostroj na oslavu získání titulu Evropské hlavní město kultury Košicemi. Hudební všežravec Szabó chrlí elektronické kompozice, digitální koláže, ztřeštěné mashupy, ještě potrhlejší freakfolkové písně i rockové popěvky. Vadou na kráse košaté Samčovy tvorby je snad jen poněkud úporná vtipnost, poloha rozverného mladíčka, který se rozhodl nikdy nedospět. Potrhlost je však samotnou podstatou jeho tvorby a v místech, kde tvůrce svůj humor řádně vysuší a zbaví ho vtipu, stává se nakonec i poutavou.
Trenčínský rodák Andrej Danóczi svého kolegu produktivitou patrně ještě předčí. Přestože je Szabó jistě přinejmenším hyperaktivní a nepokrytě uctívá nadprodukci, Danóczi se svými desítkami alb nahraných během necelých deseti let pod svým jménem nebo pod jménem fiktivní kapely Analog Apple dává nadprodukci úplně jiný rozměr. Kvantita ovšem není tím jediným, co by nás na Danócziho tvorbě mohlo zaujmout. Homemade pop a pop-rock, elektronické experimenty, techno a především svérázné, leckdy psychedelické zvukové koláže využívající a deformující ikony světové i domácí popmusic, z jejichž divoce kombinované tvorby se rodí podivuhodné mixtapy, někdy doprovázené i Danócziho videotvorbou, slibují posluchačům bizarní zážitky. Nicméně jako tvůrce je Danóczi výjimečně dobře utajený, a jak sám uvádí, celé jeho dílo nezná nikdo, dokonce ani on sám.
Mistr s trepkami na hlavě
Oproti dvěma výše zmíněným tvůrcům, kteří se nepřátel nelekají a na množství nehledí, je Erik Sikora alias Džumelec se svým jediným albem v oblasti hudebního kutění cosi jako novic. Ovšem loňskou nahrávku Odkalisko staré psisko nelze jen tak přejít, případně poslechnout s rychloposuvem. Konceptuální výtvarný umělec Sikora se – maskován svým hudebním alter egem – pustil do poměrně radikálního, a přitom zábavného hudebního experimentu. Své zrychlené drmolení nahrané na diktafon během procházek přírodou a prošpikované dalšími, většinou neidentifikovatelnými zvuky uhnětl v záhadný zvukový útvar, který je jak ostentativně divný, tak zvláštním způsobem hitový. Sikora se v sázce sám se sebou pokusil nahrát celé album za jediný den. Sice prohrál, nicméně výsledkem je jedna z nejdivnějších desek nahraných poslední dobou v prostoru bývalého Československa. Před poslechem Džumelcovy volně dostupné desky, kterou lze chápat i jako jakési zvukové divadlo nebo prostě sound art, by byla škoda kapitulovat.
Na závěr jsem si nechal Martina Sprocka, absolventa bratislavské VŠVU, jinak ale poněkud záhadnou postavu – nyní žije jako poustevník v malé obci nedaleko Banské Štiavnice. Sprock se k nahrávání hudby dostal víceméně náhodou, jeho hlavním nástrojem je diktafon, případně mobilní telefon. Většinu jeho nahrávek tvoří originální interpretace vlastních textů, během nichž se Sprock doprovází na fujaru, klavír či co má zrovna po ruce. Přednes pak často rozrušuje různým pokašláváním, chrchláním, smrkáním, říháním, somnambulním opakováním frází textu či vypínáním a zapínáním magnetofonu uprostřed věty nebo motivu. O autenticitě při interpretaci psaného textu by nicméně mohl přednášet na jakékoliv herecké škole, kdyby se tam ovšem o podobnou disciplínu někdo staral. Sprockovy texty jsou poutavé a jsou nasyceny tajnosnubným humorem. Vystačí si ale i bez nich, když například hodinu hledá v preparovaném klavíru ten správný zvuk, jako ve skladbě Jaa maam na Slovensku stryyce, která by se dokonce dala popsat jako miniopera. Sprock je vyzrálý umělec, o kterém se nikdy nic nedozvíme, protože žije stranou zájmu kurátorů, operujících v městských aglomeracích. Co do obsahu jsou jeho zvukové záznamy bezpochyby jedny z nejoriginálnějších domácích nahrávek. Hudbu prožívá jako svého druhu kontemplaci, tvoří jako taoistický mistr odcházející z místa vády dvou mnichů s trepkami na hlavě.
Všichni zmínění interpreti nabízejí opravdu diametrálně jiný pohled na hudbu. Se „zdviženým prostředníkem“, tak oblíbeným u mnoha nezávislých tvůrců, se žádný z nich neobtěžuje. Trendy a aktuální styly se rozpustí v Szabóových a Danócziho eklektických mišmaších, Džumelec je přetaví do svých mimozemských hudebních verzí a Sprock si ničeho ani nevšimne, protože nejdůležitější události se odehrávají na jeho vlastní zahradě. Někdy je poučné přestat se na chvíli poohlížet po směřování hudby v globálním, jakkoli menšinovém kontextu a podívat se, co se kutí na domácích stolech, třeba u nejbližších sousedů.
Autor je hudebník, loutkoherec a zakladatel blogu Endemit Archives.