L’Association patří k nejvlivnějším nezávislým komiksovým vydavatelstvím v celém evropském prostoru. Nedávné spory mezi jejími zakladateli, způsobené spoluprací části z nich s mainstreamovými vydavateli, jsou poučné pro fungování „alternativ“ jako takových.
V rozhovoru se Sammym Harkhamem, vydavatelem americké alt-komiksové antologie Kramers Ergot, popisuje Jean-Christophe Menu situaci v evropské Mekce komiksu takto: „Takové to tvrzení ,Francie, země komiksu‘ se musí opravit na ,Francie, země sračkových komiksů, kde přežívá jen několik málo podivínů, kteří se nebaví vtipy o velkých ňadrech a nezajímá je fantasy meče a magie‘.“ Uvedená provokativní charakterizace frankofonní scény z roku 2009 už v psaní o alternativním francouzském komiksu bezmála zlidověla. Zakladatel, vůdčí osobnost a po vyhroceném odchodu většiny klíčových spolupracovníků dlouho takřka sólový tahoun vlivného francouzského vydavatelského spolku L’Association, jistě trochu, ne-li mnoho přeháněl, jak je ostatně jeho zvykem. Přesto nám může tento izolovaný výrok nabídnout funkční klíč k charakterizaci L’Association: v několika málo slovech totiž shrnuje jak formulaci situace, která k zrodu autorského nakladatelského „družstva“ vedla, tak i zárodek budoucích problémů a konfliktů mezi jednotlivými jeho prominentními členy.
Egomaniaci a komerční zaprodanci
Revoluční L’Association přinesla počátkem devadesátých let na frankofonní komiksový trh autorskou, formátovou i tematickou volnost. S rovností a bratrstvím to ale bylo od počátku trochu na pováženou. První tucet let se však problémy skrývaly pod povrchem a autoři a nově i nakladatelé soustředění v L’Association takřka beze zbytku plnili své vytyčené cíle: nabízeli publikační prostor tvůrcům, kteří v mainstreamových podmínkách těžko nacházeli příležitost k prosazení, a realizovali i rozsáhlé a náročné kolektivní projekty, zahrnující čtyři svazky Oubapa (Ouvroir de bande dessinée potentielle, Dílna potenciálního komiksu), inspirovaného Perecovým a Queneauovým literárním Oulipem, nebo mamutí antologii němého komiksu Comix 2000 (1999), čítající 2 000 stran od 324 autorů z 29 zemí. V dějinách evropských komiksových scén bychom těžko hledali takto vlivný edičně nakladatelský projekt, který svou aktivitou dokázal během několika málo let zásadně proměnit podobu celého kontinentálního komiksového prostoru.
Jenže úspěch „Asso“ ovlivnil i přístup mainstreamových nakladatelů, kteří zaujati úspěchem kolektivního pokusu Menua, Trondheima, Davida B, Killoffera a dalších začali více a více pootevírat své, do té doby pečlivě utemované žánrové ohrádky nově příchozím. L’Association se tak na jedné straně dařilo naplňovat vlastní program, na straně druhé ale spolek postupně přicházel o svoji nejvýraznější konkurenční výhodu. Dokud práce autorů, jako jsou Joann Sfar či David B., nebyl ochoten vydávat nikdo jiný, byla volba „Asso“ jasná, jakmile ale tyto autory začala oslovovat velká nakladatelství (Dargaud a další) se svými nepoměrně štědřejšími honoráři a propagačními možnostmi, začal se dosavadní, z nutnosti vzniknuvší alternativní monopol L’Association rozrušovat.
Niternější a osobnější práce si kmenoví autoři nakladatelství pořád schovávali pro „Asso“, stále častěji ale začínali vydávat své komiksy i jinde. S tím, jak se tříštila jejich pozornost, ale logicky ubývalo času a sil k plnému spravování a rozvíjení L’Association: Trondheim i David B. již nedokázali věnovat „Asso“ tolik času, kolik by nejspíš bylo zapotřebí. Paralelně k tomu postupně narůstal vliv asi nejvýraznějšího teoretika celého uskupení, Jeana-Christopha Menua, který od začátku spíš než coby autor vystupoval jako editor, manažer a především programatik celého uskupení. Menu přitom od počátku nejradikálněji kritizoval z jeho pohledu exploatační působení mainstreamových nakladatelských domů.
Krize idejí
Jak je typické pro tvůrčí uskupení sestávající z několika výrazných osobností, potkala i L’Association zásadní kolektivní roztržka: vyhrocený střet silných individualit, původně spojovaných formulovaným programem, ale později zásadně protikladných různými variantami jeho naplňování. Coby rozbuška nakonec po mnoha měsících narůstajícího napětí zapůsobila Menuova práce Plates-bandes (Záhonky, 2005), kritický manifest, tepající (v duchu výše přetištěné citace) frankofonní komiksovou scénu, její tvůrce i nakladatele, který Menu – bez vědomí ostatních partnerů – vydal pod hlavičkou L’Association. David B. a Trondheim kritizovali Menua za editorskou zvůli, nařkli jej, že si pro sebe ukořistil celý spolek, a začali postupně od nakladatelství odcházet. Menu zase kontroval tvrzením, že on jediný zůstal věrný původním idejím, zatímco ostatní otcové-zakladatelé se postupně zaprodali. Vlastně v tom můžeme zahlédnout další poměrně obecný jev: jen máloco vyvolává u alternativy či undergroundu tak silné vnitřní rozpory a pnutí jako vlastní úspěch u většinového publika a související „plíživá mainstreamizace“.
V osiřelé „Asso“ v roce 2006 zůstal z původních zakladatelů kromě Menua jen Konture, všichni ostatní odešli. Menu tak dostal příležitost řídit nakladatelství zcela podle svých představ, radikální alternativní gesce ale stále více bojovala s nastavenými „standardy“ nakladatelské praxe. Vnitřní ekonomický audit z roku 2009 ukázal na finanční problémy celého nakladatelství. Nepomohlo ani postupné snižování počtu publikací a krácení mezd, nakladatelství se – i pod vlivem rozkladu alternativního distribučního řetězce, jehož byla „Asso“ klíčovým investorem – více a více přibližovalo krachu. Menu se rozhodl propouštět, avšak zaměstnanci L’Association vstoupili do stávky. Návštěvníci angoulèmského festivalu v roce 2011 tak na místě, kde vždy stával rozsáhlý stánek nejdůležitějšího alternativního nakladatele, místo očekávaných oslav dvacátého výročí nalezli jen stávkující pracovníky rozdávající letáky na vysvětlenou.
Po 9. Thermidoru
Revoluce konečně pozřela svého tvůrce v květnu 2011: Menu ohlásil, že z L’Association odchází, a v nakladatelství tak z původních zakladatelů zůstal jen Matt Konture. A ostatní se začali pomalu navracet. V listopadu téhož roku stihli uveřejnit svůj políček na odchodnou, antologii Quoi! (Prostě!), ve které David B., Berberian, Killoffer, Sfar, Stanislas, Trondheim a další formou komiksových povídek líčili své interpretace celé krize kolem „Asso“. Netřeba jistě dodávat, že pro Menuův pohled zde prostor nezbyl. Asi nejvýrazněji začal s obnovenou „Asso“ spolupracovat právě David B., který zde začal vydávat svou novou sérii Les Incidents de la nuit (Noční incidenty, 2012–). Od září letošního roku pak L’Association začne znovu publikovat časopis, který kdysi stál u jejich zrodu. Nový měsíčník Mon Lapin lze vnímat takřka jako sampler současné frankofonní alternativní komiksové produkce. Tedy samozřejmě bez Menua.
Komiksové historiografii dlouho chyběl zájem o institucionální složku dějin: vedena svým kazatelským předurčením povětšinou konstruovala výklady imanentního vývoje obrazově-textové narativní formy, kterou poté popisně interpretovala skrze nejvýraznější protagonisty z řad tvůrců i „tvořených“. Teprve v posledních letech se začínají objevovat obecnější historiografické práce, které tento horizont překračují: Jean Paul Gabilliet si tak ve svých kulturních dějinách amerického komiksu Des Comics et des hommes (O komiksech a lidech, 2005) všímá kupříkladu nakladatelských strategií či parametrů cenových politik a do uvažování o amerických komiksových dějinách přináší sociologický aspekt (v autorově domovském frankofonním prostředí je tento druh myšlení rozvíjen již delší dobu, zejména ve vazbách na bourdieuovskou školu). Byla by ale chyba – jakkoli by se to při pohledu na osudy „Asso“, ale i řady dalších nabízelo – odvrhnout tyto institucionální dějiny coby apokalyptické příběhy o dlouholetých přátelstvích, jež se rozpadla vlivem přehnaných ambicí. Krize, která se v letech 2005 až 2011 rozhořela v L’Association, totiž vypovídá mnohem více, a to nejen o francouzských komiksových dějinách: ukazuje na principy, na kterých funguje vnitřní žánrově-okruhová diferenciace komiksového prostoru, odhaluje silné i slabé stránky alternativ, které by si možná přály nevstupovat vůbec do kontaktů s mainstreamem, ale fakticky jsou na něm stejně nakonec závislé. Svým způsobem tak můžeme příběh L’Association číst i jako varování pro naši domácí scénu: neexistence tradičního středního proudu totiž může z dlouhodobého hlediska českou komiksovou tvorbu a její publikační prostor zásadně ohrozit.
Autor je bohemista.