Podle autora následujícího textu, založeného na kritice jedné platónské analogie, je kuchař strážcem přirozeného světa. Oč dále má k čistému myšlení, o to blíže má k pohybu jazyka. Střídání pokrmů může vyjadřovat tempo žitého času. Teprve tam, kde místo doznívání lahodných chutí a uspokojivé střídmosti vládne obžerství, nastupuje nuda.
Ve slavné ústřední pasáži dialogu Gorgiás rýsuje Platón analogii mezi dvěma dvojicemi oborů: rétorika, tvrdí se tu Sókratovými ústy, se má vůči filosofii tak jako kuchařství vůči atletice. Rétorika a kuchařství jsou jakási umění vemlouvací, obratná v působení libosti, přičemž jedna je zaměřena k duši, druhá k tělu. Naproti tomu filosofii a atletice jde – ať už u duše nebo u těla – o dosažení náležitého stavu, zdraví, s oporou v pravém vědění.
Běhat v kruzích
Filosofie i atletika jsou tak z definice zbaveny aspektu potěšení, jak je běžně chápeme. Směřují nicméně k potěše vyššího druhu. Atletika dospěje k pravdě těla, nejvyššímu uskutečnění lidských fyzických schopností, dle Platóna navíc nakonec ve službách politické povinnosti. Filosofie dospěje k pravdě rozumu, dotkne se trvalého řádu a nahlédne svět z hlediska, které je uspokojivé samo o sobě a nezávisle na okolnostech. Ale jakmile je tento příslib narušen skepsí, jakmile nevěříme, že se naplní, zůstává jen výkon bez potěšení – namísto hry těla i ducha jen práce svalů a myšlenek. Nejen atletika, ale také myšlení se pak mění v úporné obíhání v kruzích, jež sice může vést k triumfu, ten však svědčí právě jen o vynaložené námaze. V obou případech jde o práci, jejíž cíl je třeba teprve nalézt, nicméně snadnější je se s ním minout.
Potěšení je naopak jednoznačně připsáno rétorice a kuchařství, ale je to potěšení ocejchované, znehodnocené, pouhé lákání a svádění. Řeč, která se věnuje dané situaci, souhře mínění a potřebám momentálního publika, je postavena naroveň kuchařství, jemuž jde jen o lahodnost sousta a spokojenost právě seskupených jedlíků.
Jedním z cílů onoho argumentu je zotročit ústa, přičemž slovo „zotročit“ tu je zcela namístě, má jít o služebnost, která budí pohrdání. Ústa jsou představena ve své údajné obscenitě jako sliznice par excellence, která až do současnosti – skrze rty, jazyk, patro, hrdlo – zastupuje v popisech a na obrazech jiná vlhká místa. Ústa spolu se slovy z nich vycházejícími i se svými intonacemi, přeryvy a rytmy jsou poznamenána dutinou, v níž se zrodila. Společensky přijatelnými se stávají jen tehdy, pokud se, jako dobrý sluha, smažou a zastřou ve prospěch netělesného rozumu. Dech se má stát duchem a tvarovat jej nemá živočišné převalování jazykového laloku, ale soustředěná vláda nesmrtelného oka.
Gastronomické apriori
Podle Platóna lze nakonec vše zachránit syntézou shora. Atletika, jež dospěje k povinnosti cviku, a filosofie, která dosáhne poznání pravdy, si snadno osvojí také své kuchařství, tedy životosprávný režim, a svou rétoriku, jazyk vzdělávání a instrukce. Mně však jde o samostatný přínos oněch podřadných členů zmíněné analogie – o nepostradatelné poznání, jež na rovinu povinnosti a rozumu svébytně přinášejí kuchařství a rétorika.
Vždyť kuchařství neznamená obžerství! Je-li zde něco obscénního, pak ne samo kuchařství, ale toto ztotožnění. Kuchař, který chce své hosty zahltit dojmy a přehltit, se vědomě zpronevěřuje důležité části svého umění. Nemůže přece nevědět, že soulad celé hostiny je stejně důležitý jako soulad kteréhokoli pokrmu. Je to takříkajíc gastronomické apriori, důsledek zcela elementárního principu, který nám říká, že kuchařství je umění skladby věcí, jež lze požít. Pokud hody končí u vomitoria, na vině není hned samo kuchařství, ale buď jeho nedostatek nebo jeho nesvoboda. Kuchař, který hosty sytí přes míru, nepotřebuje sportovní školení, potřebuje buď doučit ve vlastním řemesle anebo dostat svobodu, aby se nemusel podřizovat zvráceným požadavkům zaměstnavatele a jím sezvané společnosti.
Dobrá, snad je k takovému osvobození nutno stát se filosofem. Avšak nadále bude platit, že ona potřebná filosofie nediktuje kuchařství náležité postupy, pouze mu zajišťuje svobodu nezbytnou k naplňování jeho vlastních možností. Navíc se naskýtá domněnka, že takováto filosofie bude pramenit z nějaké potěšující dovednosti, která má blíže ke kuchařství než k atletice čisté výkonnosti.
Strážce přirozeného světa
Znalost chutí, jejich vnitřní jiskry a jejich vzájemných harmonií – v moll i v dur, v legatu i sforzatu – má svou vlastní střídmost. Chuť se plní, zakulacuje, uskutečňuje, a od jisté meze se láme a ničí. Jisté je, že dobrý kuchař zachází se znělostí těla mnohem obezřetněji než trenér atletiky, jenž cvičencovo tělo ochotně a agresivně deformuje. Kuchař je strážcem přirozeného světa. Náš život má svůj daný takt záležející ve střídání dne a noci, ale také střídání pokrmů, z nichž bereme tělesnou i vnitřní sílu a vzpruhu. Kuchař se tedy se svými melodiemi a rytmy musí vejít do tempa žitého času (toto je příkaz, vůči němuž se výrobce obžerné, otupující kuchyně proviňuje zvláště zřetelně).
Kde tempo žitého času není zaplňováno uvedeným způsobem, nastupuje nuda. Okamžiky už nezrají a nedoznívají na patře. Přízemní orgiasmus i očekávání mimosvětské spásy se z tohoto hlediska projevují jako extrémy, jež lze pokrýt jedním popisem – jsou to kulty obžerné plnosti, repetitivně stimulované nebo repetitivně odkládané, ale sdílející neschopnost odstíněného postupujícího naplňování i doznívajícího odplývání.
Autor je komparatista a překladatel.