Zkusil jsem jednou pár kolegům bohemistům vnutit myšlenku, že by do národní literatury vlastně měly patřit i překlady. Reakce byla vcelku překvapivě vlídná, ale přece jen zaražená: nějak odděleně snad ano – ale mísit překlady s původní tvorbou bychom přece neměli?
Rozpaky nás nikam nedovedou, ale šok by zabrat mohl, koneckonců překladatelé se na různé podloudné operace specializují, nuže kupředu, normálně jim tu citadelu zaberme! Vyhlašuji převrat!
Kdo nepřekládá, ať je podezřelý!
Anglické, německé i české literární vyjadřování stojí na překladech – překladech Písma. Překladatelé jsou Vergilius i Chaucer. Chapmanův, Hobbesův, Vossův, Vaňorného, Šrámkův Homér žije a vitalitou předčí mnoho svých současníků. Vrchlického Dante, Čapkova antologie francouzských básníků, Mathesiovy verze čínské a japonské poezie, Rabelais Jihočeské Thelémy, Skoumalův Joyce, Hiršalův Morgenstern patří k nejvýznamnějším událostem své doby. Nejvýznamnějšími současnými autory v češtině jsou skoro bez výjimky překladatelé a ten jeden básník, co ho můžu číst, taky překládá. Herdek!
Nuže, můžeme obsadit cimbuří jak v nějaké bitvě Monty Python a nepřekládající literáty nechat, ať se dobývají odspodu. Jistě, pár by si jich asi vstup zasloužilo. Ale není důvod jim ho skýtat příliš rychle a zadarmo.
A co že to tam halasí?
Á – ne každý překlad prý je přece takto významný, ne každý „patří do literatury“. No jistě, ale stejné to je s povídkami, romány i poezií! Někdo si něco přeloží, někdo si něco napíše – ano, to je samo o sobě vcelku jedno. U významného překladu se počítá čas „před“ a „po“, určité možnosti vyjádření jsou „zabrány“ a jiné se naopak otevírají. Pokud takzvaná původní tvorba nečiní totéž, pak starost o ni přenechejme knižní distribuci.
Řekne se, že překladatelé nevyjadřují své pocity a nereagují na problémy doby. No jářku! Třeba ano, ale jinak. Třeba vnímají rezonance jazyka, oživují mrtvé, sahají po dějinách, kladou semena budoucnosti. Ano, překladatelé nejsou „veřejné osobnosti“ – často se neví, jak trávili dětství, kde zažili sexuální rozpuk a koho volí, a jejich sebevraždy se přecházejí bez větší pozornosti. Ale pokud bychom měli literaturu bez tohoto rozruchu kolem, snad by to mohlo být i k užitku, nebo ne?
Taky není jasné, kam překlady vřadit na časové ose. Patří k původnímu dílu? K datu vydání? Nebo k celému dlouhému období, po které překlad působí a formuje naše vyjadřování? Ale to není problém, to je přednost. Překlad působí v čase ducha či – méně vznosně – čase historické kultury, a tu samozřejmě nelze rozdělit na události-atomy. Jak už dnes opakuje každý gymnazista, kulturní smysl se ukládá na způsob geologických vrstev a smysl literárního díla je podstatně formován jeho působením. Pokud to tak je, pokud tomu chceme věřit, poskytuje nám literatura složená z překladů prostor k tomu, abychom si důsledky svého mínění ujasnili.
A konečně zlatý hřeb. Řekne se: překlady přece nejsou národní! Ale v tom je právě trumf pro druhou stranu. Jsou národy překládající a národy nepřekládající, národy, v nichž překlady poblikávají kdesi na okraji zájmu, a národy, kde suverénně obsazují centrum. Překládání nestojí vůči identitě národa v protikladu, ale je s ní nutně propojeno a do hloubky ji charakterizuje.
Autor je literární teoretik a překladatel.