O literatuře píše strašně

Když měl F. X. Šalda téma před očima, formuloval trefně. Prospívalo mu omezení rozsahem hesla do Ottova slovníku naučného. Psal dobře o politice: úvodní odstavce článku Stát střílející by se daly bez velkých změn tisknout i dnes: „Věru, české noviny vypadají, jako by byly psány pro idioty (…) Musil jsi vzít na pomoc listy německé, abys v nich našel opravdovou reportáž, tj. klidný a souvislý popis.“ Viděl jasně, když kráčel po ulici: „Ať vstupuji na náměstí Staroměstské z Dlouhé třídy nebo z ulice Železné, vždycky mám mučivý dojem, že se na místě, kde stojí pomník Husův, stalo nějaké strašné neštěstí, kterému nemohu zabránit.“ Šel přímo k věci, když psal Růženě Svobodové, a například roku 1895 tak v jednom z dopisů podotkl o Nietzschem: „Sloh nesrozumitelný, horší než můj a Březinův dohromady.“ Byl autorem řady slušných básní. A také próza Loutky i dělníci boží (1917) je umělecky slušná, tedy aspoň do chvíle, než se v románu objeví přímá řeč a slovo „duše“. Následuje kolaps, ale jen dočasný – když postavy přestanou rozkládat, vyprávění se vrátí na počáteční úroveň.

Jelikož se ale v textech o knihách Šalda vyjadřuje pouze v emfatické první osobě a bez sloganů o duši nezformuluje snad ani odstavec, platí, že kdykoli píše o literatuře, píše strašně. Boje o zítřek (1905) jsou takřka nesnesitelná kniha – to říkám po několika čteních a poté, co jsem si v Šaldově rétorice vypěstoval dočasnou perverzní zálibu. V jeho esejistice se pozoruhodně slučují zdánlivé protiklady stylistické patologie, totiž morbidní rigidita a delirium tremens. Nejoblíbenější figurou je vršení blízkých synonym, od něhož nedokáže upustit ani tam, kde „plané žvanění“ a „zbytečné pleonasmy a tautologie“ vyčítá druhému (jmenovitě A. C. Norovi). Repetitivnost v jednotlivých slovech je však jen projevem repetitivnosti obecnější, kdy myšlenkovou soudržnost často zajišťuje pompa, sebezhlíživost a věštecká póza. Rádlův vtipný komentář k Šaldovu poletování nad Nerudou („Je celý proteplený, lahodný, dobrý a živný. Jeho dobrota jest vyššího druhu než ta, o které se dá snadno a lehce hovořit“) je nevývratně přiléhavý: „Hádejte, o čem to Šalda mluví! Nikoli o jeteli, výborné prý potravině – nýbrž jest to charakteristika básníka.“

Jan Křtitel literární kritiky

Má se za to, že podobné výtky – a od Šaldových současníků jich v různých variantách zaznělo velké množství – „vyvrátila historie“. Vskutku, k Šaldovi se nakonec hlásí nejen takřka celá básnická moderna nebo temperamentem spřízněný Václav Černý, ale též Vilém Mathesius, Jan Mukařovský či Bedřich Fučík, a i když (s výjimkou Černého, potažmo Martina C. Putny) na Šaldův styl žádný český literární kritik či historik de facto nenavazuje, zůstává pravidlem, že celková hodnocení jsou buď nepokrytou adorací, nebo takříkajíc pozdrženým holdem. Ano, Felix Vodička v precizních analýzách upozorní, že Šalda je především dobovým zjevem, že je splněním jisté role vyžadované a nesené okolím, a dalo by se uvést několik dalších hlasů. Vedle toho ale stále mocně zní onen patos, který Pavlu Eisnerovi dovolil ještě živého Šaldu srovnat s Janem Křtitelem a s nímž se Oldřich Králík po válce – přitom v textu povýtce věcném! – vyjadřuje o Šaldovi způsobem, který bývá vyhrazen pro utrpení Ježíše Krista: „Celá hrůzně křivolaká dráha Šaldova slova a jednání je pouze průmětem bíle svítícího ideového plamene na křivou a zprohýbanou plochu empirické skutečnosti.“

Odkud ta fascinace? Králík v témže textu shrnuje její hlavní příčiny v pár větách: Šalda obhájil Máchu, Němcovou a Nerudu a prorazil veřejný prostor pro moderní básnickou tvorbu. To je jistě úctyhodný výkon, a v určitém elementárním smyslu jde o výkon kritický. Je ale třeba najít způsob, jak tuto zásluhu popsat a posoudit, aniž bychom kvůli tomu museli uctívat Šaldovy formulační kontorze. Není důvodu, proč by se právě na tohoto publicistu měla přestat vztahovat obecná zásada, že kvalita vyjadřování (či její absence) je příznakem kvality myšlení. Není důvodu, proč výroky, jež bychom u jiného autora bez váhání označili za odpudivě samolibé, u Šaldy omlouvat jako nutnou součást osobitosti.

Nad pečínkou, bez omáčky

Když má Šalda knihu v živé paměti a nevyhlašuje programy do budoucna, je schopen formulovat pregnantně: „U Tolstého se lidé zamilovávají, jako v jiných románech opilci padají do hnojných jam.“ V jistém smyslu by k němu byl osud vlídnější, kdyby měl svého Eckermanna a mohl své soudy šířit v kroužku přátel – nad pečínkou, ale zato bez omáčky. Materiálně zajištění jedinci, z uměleckých sfér i mimo ně, běžně pronášejí srovnatelně břitké postřehy v konverzaci, korespondenci, deníku. Šalda je samozřejmě sečtělý, navíc je čtenářem zaujatým. A jako každý takový nahlíží skryté souvislosti, fasety a detaily. V bohatých a kulturních národech, jako je třeba Francie, má srovnatelné schopnosti každý gymnaziální profesor a i u nás se nejspíš leckterý lékař dokáže s podobnou subtilitou vyjadřovat třeba o vážné hudbě.

Historická příležitost však z Šaldy učinila rétora umělecké svobody a rozmachu. Nebylo nástroje, jehož by se v zájmu momentálního uchvácení poroty štítil – v tomto směru se tedy právnické vzdělání přece jen uplatnilo. Především ale dokázal takříkajíc ztotožnit sebe s případem a případ se sebou. Toto splynutí vývoje umění s osobním údělem má platit právě i na poli stylu: Šaldovy věty jsou v pořádku, píše totiž jako Proust, ba dokonce souzní s celým uměleckým děním už od antiky, neboť „psát periodou je umění klenebné: něco jiného je novinářská nastavovaná kaše slovná a něco jiného fuga Bachova v hřmící bouřce varhan“. V tomto duchu po válce argumentoval výše citovaný Králík. Šaldovi nemá smysl vyčítat nepřiznané výpůjčky odjinud: „Ostatně což nedokázali podobní posuzovatelé, že Mácha opsal své verše z Byrona?“

Arcidirigent a politika

Nuže, Šaldovo takzvaně kritické psaní nemá nic společného s uměním a zpravidla ani s prostou zručností. Šalda je šiřitel, propagátor, bojovník, pamphleteer a cheerleader, dirigent historicko­literární symfonie, byť dirigent spíše máchající než korepetující (kritik nemá básníkovi radit, jak psát). V této roli si vydobyl centrální pozici na půl století za života a půl století po smrti – jeho historický význam je jednoduše dán. Otázkou je, jak tento význam interpretovat. Zde se nemíním plést bohemistům do řemesla, nicméně pokud se šaldovská recepce řídí „několika autoritativními výklady a často se opírá o Šaldovy autoportrétní komentáře“, jak v důležitém příspěvku z poslední šaldovské konference upozorňuje Daniel Vojtěch, je to východisko přinejmenším podezřelé. Kritické výtky současníků každopádně poskytují lepší vstupní měřítko než dojaté nekrology nebo sebezhlíživé podobizny. Šaldův význam není nutno ochraňovat – po stu letech prestiže je jeho muzeální zajištění dostatečné. Je nutno jej pochopit jako historický fenomén podle Vodičkovy výzvy, někde v průsečíku národního obrození (a národní zaostalosti), oficiální i spontánní orientace na Francii a moderních ambicí mladého státu.

Šalda byl – ve smyslu, který bude třeba upřesnit – především politickým úkazem. Nejspíš nikoli náhodou nese jeden z jeho nejlepších textů (a jedna z mála opravdových „studií“) název Několik myšlenek na téma básník a politika (1933). Šalda tu nejprve podává dosti podrobný popis významných politických básní v hlavních evropských jazycích a poté, na tomto pozadí, přechází ke střízlivému vyhodnocení českých autorů. Má­li nám dnes Šalda v něčem zůstat inspirací (a jde o inspiraci, z níž se všechna jeho osobitost a jedinečnost ku prospěchu věci vytratí), pak snad v tomto.

Autor je literární teoretik, překladatel a publicista.