Kálení do vlastního hnízda

Pro dílo rakouského literáta Josefa Winklera byla určující raná nedůvěra vůči autoritám a zkoumání možností, jak se postavit jim i jejich ideologicky podbarvenému pohledu na svět. V úzkoprsém prostředí poválečného katolického venkova, na patriarchálním rolnickém statku, z něj rostla ona příslovečná černá ovce rodiny. Jako farářův arciministrant Winkler záhy zjistil, že „pozlacení andělé jsou dutí, že nemají žádné vnitřnosti, žádné srdce ani mozek“, a po svatém přijímaní na páchnoucím záchodě marně „dřevěným klacíkem (…) pátral po smrtelných pozůstatcích těla Kristova“. Již tehdy se tak u něj projevovaly zárodky nevybíravé kritičnosti a touha dobrat se podstaty věcí. Ve výčitkách svědomí a ve strachu z věčného zatracení ovšem ještě první mladické vzpoury dusil do slzami zmáčeného polštáře: „Ježíši, ty nejseš hajzl! Prosím tě, odpusť mi! Ježíši, prosím tě, odpusť mi!“

Jednou to s ním špatně skončí

Únik z „vesnice, kde je tma jako v hrobě“ a oporu samostatného uvažování nalezl později v knihách, které však v jeho rodném poválečném Kameringu s výjimkou textů náboženských takřka neexistovaly. Winkler kradl otci peníze, a pořídil si tak slušnou knihovničku o dvou stech kusech. Na obchodní akademii v Klagenfurtu chodil za školu a vysedával s knížkou v cukrárně. V rodině, jež po ztrátě tří strýců ve druhé světové válce „zcela oněměla, stal se z ní tichý, nemluvný domov“, byla pro Winklera literatura mimo jiné výrazem touhy po řeči. Došlo i na první vulkanické literární pokusy, jakýsi tisícistránkový deník. Bolestná touha po pravdivosti ovšem činila psaní neslučitelným s dogmatickou vírou. Ale ani psaní nemohlo kriticky uvažujícího mladíka spasit. V autobiografii Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů (Die Realität so sagen, als ob sie trotzdem nicht wär oder Die Wutausbrüche der Engel, 2011), jež právě vyšla v českém překladu, Winkler s odstupem času konstatuje, že psát je „obyčejné šílenství“, stejně jako se modlit. „Stačí jen nasát do plnicího pera namísto červeného inkoustu lidskou krev a napsat Kristus-faktor negativní.“

Životem „povaleče“, jenž se vzepřel otcovskému krédu dřiny do úmoru a na rodinném statku pobýval jen sporadicky, i svými prvotinami plnými literárně nezcizených autentických detailů venkovského života si Winkler v Kameringu vysloužil zavržení a dokonce pohrůžky: „To není člověk… Úplně zničil vesnici… My tady ve vsi jsme slušní lidi (…) S tím Winklerem to jednou špatně skončí… Ta věc bude mít ještě dohru…“ Vše zašlo tak daleko, že Winklerovi vlastní otec nařídil, ať mu v budoucnu raději ani nechodí na pohřeb – a to ze strachu, aby synovi „na jeho pohřbu u otevřeného hrobu něco neudělali“. Čím Winkler rozpoutal tak bouřlivé emoce?

Rakovina promluvila

Prostor korutanského poválečného venkova Winkler ve svých beletristických dílech, v českém překladu naposledy v souboru miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině (Leichnam, seine Familie belauernd, 2003), ztvárňuje jako přízračné místo všudypřítomné smrti, která jde ruku v ruce se všeobecným úpadkem. I bez osvětlujících explicitních komentářů nabízejí sugestivní obrazy a minimalisticky podané skutečné příběhy o pokrytectví a morální zkaženosti oněch místních „slušných lidí“ dostatečné svědectví. Dva homosexuálně orientovaní sedmnáctiletí mladíci se pod tlakem předsudků oběsí ve farní stodole na provaze, kterým se tahají z krávy telata. Čtrnáctiletou dívku ve smrkovém lese znásilní místní farář. Opilec Lemmerhofer usne přemožen alkoholem v prasečím chlívku a prasata mu „sežerou koule“. V žumpách každoročně umírají ženy a děti: „… a já se sám sebe někdy ptám, kolik dětí, a hlavně žen, sedláci jenom za minulé století zavraždili tím, že při vybírání žumpy prostě nechali své milované uklouznout.“ Winklerovy všudypřítomné mrtvé je samozřejmě třeba chápat i jako metaforu nenaplněného, chorobného života. „Vy ve svých domech, kde není slz, s hamižností, jež zadusí veškerou lásku,“ říká vypravěč v jedné z povídek a uzavírá: „Váš oheň ochraňuje choré, nic víc. Je pozdě. Rakovina uvnitř vás promluvila.“

Touhou nemlčet a podat pravdivou výpověď se stal Winkler pro Kamering tím, „kdo kálí do vlastního hnízda“ – jak to formuloval člověk vskutku povolaný, totiž Thomas Bernhard –, a zařadil se do proudu takzvané Antiheimatliteratur, jehož představitelé v Rakousku v druhé polovině minulého století zúčtovali s představou vlasti jako krásné a morálně bezúhonné země. Rakousko bylo totiž bezprostředně po druhé světové válce ze strany Rakušanů samotných s oblibou interpretováno jako nevinná oběť běsnění fašistického Německa a nad kolaborací s nacistickým Německem se velkoryse přivíraly oči. Winkler se po stopách svých literárních vzorů Jeana Geneta a Hanse Hennyho Jahnna rozhodl „jít světem s hlavou sklopenou a následovat svůj osud směrem k noci, ubírat se opačným směrem nežli vy, aby prozkoumal odvrácenou stranu krásy“. V tomto kontextu je také třeba interpretovat jeho posedlost zobrazováním mrtvých i jeho homoerotické představy.

V bludném kruhu smrti

Ve zmíněné autobiografii Sdělovat skutečnost, jako by nebyla Winkler přiznává chorobný zájem o mrtvé a popisuje například, jak jednou v Římě, vyzbrojen kombinačkami, ukradl v kapucínské kryptě lebku a postavil si ji doma na stůl v marné naději, že si tak zajistí inspiraci. Vydával se rovněž na cesty za kulty mrtvých, do Indie či Mexika. Jejich literárním plodem je fragmentárně pojatý román Domra (1996) s podtitulem Na břehu Gangy, který vyšel vloni v českém překladu a vznikal tak, že Winkler několik měsíců den co den chodil na spalovací místo v indickém Váránasí a zapisoval si obrazy a prchavé postřehy. Motivy pro sepsání svého románu objasňuje takto: „Nezajímalo mě ani tak vidět stovky zpopelňování mrtvých, mě přitahovalo ono propojení života a smrti na zpopelňovacích místech na břehu Gangy. Zatímco v našich vesnicích v době katolického pohřebního rituálu stroje umlknou, děti se vytratí z hřiště, ve Váránasí na ghátu Hariščandra pobíhají děti s papírovými draky mezi hranicemi, krávy a telata okusují květinové girlandy ze žlutých a oranžových afrikánů i konopné provazy, jimiž jsou mrtví přivázáni k bambusovým nosítkům, kolem teplých hromádek popela se potulují psi a čekají na zbylé zuhelnatělé kusy lidských kostí.“

Román Domra je svérázným popisem proudu života a smrti, v němž Winkler na rozdíl od světa korutanské vsi vidí onu otevřenost a nebojácně krutou pravdivost. Román samotný, ale i Winklerovo přiznání, že si sám teprve zpětně uvědomil, že hinduistické zpopelňovací obřady popisuje stylem katolických litanií, ovšem poukazují na fakt, že se tento korutanský rebel přese všechno nedokáže vymanit z úzkého poválečného katolického mikrosvěta, odkud vzešel. Ve Winklerových novějších románech se vracejí stále tytéž mikropříběhy kameringských mrtvých, které ostatně v podobě vzpomínek a zlých snů prostupují i román Domra. Přes detailně obrazný popis a barokně košatou dikci, jež v českém překladu bohužel poněkud zaniká, se tak jeho dílo, jakkoli je působivé, již přes tři desetiletí točí v bludném monotematickém kruhu smrti, neschopno nové výpovědi.

Autorka je germanistka.