Prázdná Sklenice vody

V horkých letních dnech se každý snaží nějak osvěžit. Někteří možná ocení sklenici obyčejné vody. Tu svým názvem slibuje i současná výstava v pražském Centru současného umění Futura. Vodu jakožto substanci a živel ovšem na výstavě pojmenované prostě Sklenice vody nenajdeme – s výjimkou iluzivních louží Marlie Mul a mokrých, zatuchlých sluchátek v instalaci Borise Ondreičky. Voda zde není v doslovném smyslu nejen jako materie, ale ani jako téma. Ačkoli tato životně důležitá látka a strategická surovina vyvolává řadu palčivých otázek a diskusí v oblastech ekologie, politiky i každodenního života miliard lidí a figuruje v tomto smyslu rovněž v tvorbě mnoha současných umělců, žádný z těchto aspektů není na výstavě reflektován.

Na hraně viditelnosti

Výstava používá vodu čistě jako metaforu. Její čtení ale není nijak jednoznačné. Sám doprovodný text kurátora Michala Novotného, zkompilovaný z krátkých citací filosofů, jako jsou Gilles Deleuze a Félix Guattari, Vilém Flusser nebo Jean Baudrillard, je také především metaforický. Možnou, i když poněkud násilnou interpretací lze zaměnit slovo „voda“ za „umění“. Sklenice pak znamená prostor a kontext, v němž se umění nachází. Ve Futuře je skutečně většina prezentovaných děl spoluutvářena samotným prostorem. Ačkoli jde o instalace, tedy médium, které implikuje vyplňování prostoru, všechny jsou rozehrány víceméně plošně – jejich nosičem („sklenicí“) je rovina zdi, podlahy, stropu. Realizace čtrnácti umělců z celé Evropy a jedné umělecké dvojice se vyznačují specifickými materiálovými kvalitami a minimalistickou estetikou, někdy až na hraně viditelnosti, aniž by však mohly být díky rozvržení výstavní plochy a pečlivým popiskám přehlédnuty. Využití prostoru je velkorysé – dominuje prázdnota a výsledný celek je esteticky kompaktní.

Instantní díla

V instalaci pařížského tvůrce Mathieua Merciera je zeď posetá sestavou barevných hmoždinek různých velikostí, Ignasi Aballí za sebou zanechal okna zastřená zafixovaným prachem, Monica Bonvicini prorazila na několika místech podlahu ze sádrokartonových desek. Latifa Echakhch nechala stéci podél zdi linie v jemném tónu žlutého potravinářského barviva, zatímco na ploše zdi nalezneme ornamenty ze železa od Marka Meduny se zlatým hřebíčkem uprostřed. Černá elastická tkanička od Ceal Floyer je napnutá z rohu do rohu. Místnost, nejčastěji sloužící jako darkroom, je nedokonale přetřená na bílo. Bílý prach, který zůstal na zemi poté, co Amande In částečně seškrabávala nátěr, aby se objevila původní černá, se na nohou diváků šíří do okolního prostoru. Černé liniové kresby Tomáše Vaňka na bílé omítce v rozích stěn převádějí motiv à la Rorschachův test do konvexního i konkávního tvaru, instalace Coreyho McCorekleho představuje světelný kruh ve tmě, vytvořený výřezem ve stěně, za níž je okno. Prostorově nejexpanzivnější instalace pochází z dílny Dominiky Skutnik. Jedná se o desítky stropních stojek, které se ve stavebnictví využívají k nesení stropu, zde jsou však rozepjaté horizontálně mezi dvěma stěnami. Naopak nejnehmotnějším dílem výstavy je „projekt“ dvojice Niny Beier a Marie Lund, které požádaly kurátora, aby popsal díla, jež pro výstavu zvažoval, ale nakonec nezařadil. Tento popis se měli naučit kustodi galerie nazpaměť (což se aspoň v případě mé návštěvy nestalo) a na vyžádání jej přeříkat návštěvníkovi. Aby byl výčet úplný, je třeba ještě zmínit „detašované pracoviště“, Galerii 35 ve Francouzském institutu, která rozšiřuje výstavu ve Futuře o samostatnou instalaci od stropu zavěšených pásů papíru od Gianniho Petteny.

Tématem výstavy je tedy zřejmě samotná konkrétní realizace děl, která je vždy podmíněna danou prostorovou situací. Umění tohoto typu nikde neexistuje trvale, jeho podstatou je umělcova vize a návod, podle nějž může být instalace vytvořena bez fyzické přítomnosti autora. Proto se na popisce ke geometrické kompozici Yony Friedman dočteme, že ji podle jejích instrukcí vytvořil Jan Pfeiffer. Ten je uveden i v seznamu vystavujících, což ale zpětně vede k logickému závěru, že všechna ostatní díla realizovali umělci sami, a demokratická vize o instantních dílech, která může realizovat podle návodu kdokoli, je tím poněkud zpochybněna.

Banální výpověď

Důvodem pro uspořádání výstavy se zdá být rozvinutí spolupráce s lotrinským Fonds régional d’art contemporain (Regionální fond současného umění), z nějž pochází většina vystavených děl. Taková spolupráce je sama o sobě pro Futuru jistě důležitá a opodstatněná, není ale zřejmé, proč kurátor tento projekt zaobalil do závažně působící koncepce, která je v konečném provedení z hlediska výpovědi o současném umění i současném světě poněkud banální. Může být samozřejmě podnětné ptát se, jak se taková instantní a nehmotná díla mohou stát součástí sbírky, případně komoditou, jakou roli zde hraje autor, který ani nemusí být přítomen, a tak dále. Nic z toho ovšem výstava záměrně neartikuluje, a nabízí tak jen podívanou, jež konstatuje pouze to, co je v umění posledního půlstoletí běžnou praxí, aniž by to jakkoli problematizovala.

Poněkud dusná atmosféra sklepních prostor Futury tentokrát dobře konvenuje s vystavenými díly. Formalismus je zde ještě umocněný – uzavřený prostor poukazuje na přesvědčení o umělecké autonomii, která nemá nic společného s „tím životně důležitým, podstatným, vzácným“, jak se píše v textu k výstavě od Gianniho Petteny. Nemá nic společného se životadárností sklenice vody.

Autorka studuje dějiny umění a estetiku na VŠUP.