Nejistý průvodce po obrazovce

Původní titul publikace Jeremyho Orlebara, jejíž český překlad pod názvem Kniha o televizi nedávno vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění, zní The Television Handbook. A označení „příručka“ se k ní také hodí mnohem více než honosněji znějící „kniha“. Je nepochybně přínosné, že NAMU se po Úvodu do dokumentárního filmu (Introduction to Documentary, 2001; česky 2010 – viz A2 č. 1/2011) od Billa Nicholse a Umění filmu (Film Art: An Introduction, 2009; česky 2011 – viz A2 č. 20/2012) od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové rozhodlo věnovat novou publikaci další oblasti audiovizuálního umění, je ale otázka, k čemu konkrétně může Orlebarova kniha přispět.

Orlebar sepsal v podstatě klasický úvod do problematiky televize, ať už z hlediska televizních studií nebo praxe. Na poměrně malém rozsahu se snaží pokrýt široký rejstřík témat, která s televizním médiem souvisejí, představit různé dramatické i publicistické žánry, věnovat se problematice regulace televizních obsahů, různým teoriím médií, otázce proměn média ve věku internetu a ještě navíc přikládá několik kapitol popisujících výrobu pořadů nebo dokonce pojatých jako návody pro samotné tvůrce. Kniha o televizi tedy snad může sloužit jako prostředek k základní orientaci v teoretickém a praktickém nakládání s televizním médiem a z tohoto hlediska může být obzvlášť cenný obsáhlý seznam doporučené literatury na konci každé kapitoly. I v této její základní funkci je ale dobré k ní přistupovat kriticky.

Realita a kvalita

Problematické není ani tak to, že se Orlebar věnuje především britskému prostředí, protože cílem knihy stejně není historický ani encyklopedický přehled televizní tvorby. Británie má dostatečně dlouhou a bohatou televizní historii, aby mohla sloužit jako reprezentativní zásobárna příkladů obecných jevů. U textu, který chce uvést čtenáře do fenoménu televize, ale vadí, že občas působí jako roztříštěná kompilace bez ladu a skladu k sobě přilepených témat. Podstatnějším nedostatkem je, že Orlebar ve snaze psát co nejúsporněji popisovaná témata často příliš zjednodušuje, případně neadekvátně deformuje. Platí to rozhodně pro velmi neurčité a obtížně zachytitelné termíny „realita“ a „kvalita“, které se (ne úplně šťastně) vžily v kontextu televize díky pojmům Reality TV a Quality TV. Týká se to ale přinejmenším také pojmu „postmoderna“, jejž se Orlebarovi příliš nedaří sevřeně uchopit. Zmatečné formulace se ke všemu obvykle nejvíce koncentrují do krátkých jednovětých shrnutí, nadepsaných „Zapamatujte si“, které Orlebar přikládá na závěr některých oddílů.

Dobrým příkladem, navíc shrnujícím všechny tři zmíněné termíny, je následující tvrzení: „Americké scénáře kvalitních dramatických pořadů se snaží o autenticitu, a aby odpovídaly postmodernímu publiku, často odkazují k politickým tématům a událostem.“ Kromě toho, že autenticita (ať už je tím myšleno cokoli) a odkazy k politice rozhodně nejsou spolehlivými charakteristikami většiny amerických „kvalitních“ seriálů, příliš adekvátní není ani Orlebarovo tvrzení o dva odstavce výše, že „kvalita tu pochází z faktu, že se jedná o díla se silným důrazem na scénář“. To platí mnohem spíše pro britské nebo dánské cykly než pro často velmi výpravné americké seriály, o nichž se v tomto oddíle píše. Navíc v odstavci následujícím po „Zapamatujte si“ autor uvádí na pravou míru postmodernost seriálů, když tvrdí, že americké seriály jsou postmoderní, protože „jsou sebereflexivní a používají intertextové odkazy“.

Obsahová šaráda

Neméně diskutabilní jsou i občasné Orlebarovy komentáře, které narušují jinak neutrální tón celého textu. Autor kupříkladu píše: „Rozostřené záběry, neustále se pohybující kamera, šikmé úhly, extrémní detaily a rychlý zoom patří mezi přehnaně používané prostředky vizuálního slovníku ultra-cool pořadů. Tam, kde není moc podstatného obsahu, udržuje oči na obrazovce spousta stylistických prostředků.“ To lze těžko vnímat jako nezaujatý popis stavu věcí, spíš jde o špatně maskovanou obhajobu konvenčního a uměřeného stylu. V celé knize ostatně občas prosvítají náznaky autorových sympatií k tradičním velkým televizním společnostem a jejich dominanci na mediálním trhu, protože náznaky jejich kritiky či promýšlení alternativ bývají rychle smeteny ze stolu (dobře je to vidět na krátkém oddílu Obsahová šaráda, kde se Orlebar na několika málo odstavcích vyrovnává s internetovým pirátstvím, občanským žurnalismem a fenoménem celebrit vzešlých z reality show).

Orlebarova kniha může být jistě obohacující pro čtenáře, kteří o televizi a televizním diskursu mnoho nevědí. Na druhé straně oproti zmíněným publikacím od Nicholse či Bordwella a Thompsonové neposkytuje Kniha o televizi žádnou vyhraněnou perspektivu, která by vybízela ke zkoumání a vůči níž by bylo možné se vymezovat. Nejedná se o text, jenž podněcuje k diskusi, ale víceméně o ryze informativní příručku, kterou je navíc třeba číst velmi obezřetně.