Když ve francouzských prezidentských volbách loni v květnu těsně zvítězil François Hollande nad Nicolasem Sarkozym, evropský sociálnědemokratický tábor začal věštit světlou budoucnost. Po sérii úspěchů na místní úrovni se zdálo, že k přesvědčivému vítězství mají nakročeny i sesterské strany v Německu a Itálii. Realita je však zcela jiná.
Evropští sociální demokraté se rozhodli změnit současnou Evropu pomocí taktiky uchvácení vlád v hlavních evropských zemích. Tento plán ale zcela zkrachoval. Ve Francii se konsenzus nad osobností Françoise Hollanda propadl nejrychleji v historii Páté republiky, v Itálii se levicová strana Partito Democratico vrhla do objetí se Silviem Berlusconim a v Německu se SPD chystá hrát druhé housle v koalici s CDU-CSU. Jedinou přesvědčivou výhrou, již v tomto desetiletí dosáhla sociálnědemokratická strana, tak zůstává úspěch Smeru Roberta Fica na Slovensku. Trochu málo pro tábor politických sil, jehož deklarovanou ambicí je změnit Evropu.
Reflexe a odhodlání
Nejpozoruhodnější je reakce samotných evropských sociálnědemokratických lídrů. Peer Steinbruck i Pierluigi Bersani přiznali neúspěch jejich sil, ale odůvodnili ho vnějšími faktory: neodolatelným půvabem kancléřky Angely Merkelové na německé straně a vzestupem populistů typu bývalého komika Giuseppa Grilla na straně italské. Jakékoliv náznaky sebereflexe tohoto nepříznivého vývoje se jeví jenom jako fráze ze slušnosti, důsledně zbavené veškerého kritického přehodnocení vlastní strategie a politické iniciativy. Jako by hlavním cílem byl návrat do vlády za každou cenu, nezávisle na cestě a způsobu, jakým bylo tohoto comebacku dosaženo.
Strategie přimhouřených očí vede k tomu, že sociálnědemokratické špičky jsou slepé k problémům, kterým čelí jejich tábor. První spočívá v samotné ideové a ideologické rovině. Je jasné, že jednoduché odmítnutí neoliberalismu a opuštění strategie sociálního liberalismu ve schröderovské a blairovské interpretaci nestačí pro vytvoření nového konsenzu kolem sociálnědemokratického programu.
Jak poznamenává sociolog Phillipe Corcuff, sociálnědemokratická levice se nachází v ideovém kómatu, zaměřila se na hledání technokratických řešení se špetkou sociálního cítění a více či méně dobře namalovanou lidskou tváří. Přesunula se – řečeno slovníkem knihy Jacquese Rancièra Neshoda – z oblasti politiky do oblasti policie a administrativy. Proto také často od sociálnědemokratických předáků slyšíme, že jejich řešení jsou nejefektivnější, účinná a – na rozdíl od neoliberalismu – prý nejsou ideologicky zabarvená. Nicméně tento sociálnědemokratický instrumentální rozum není zdaleka neutrální a nadtřídní, jak by nám chtěli namluvit jeho hlasatelé, ale zosobňuje hlavní kapitalistické hodnoty, se kterými se dříve či později dostane do konfliktu i tímto diskursem proklamovaná tvář sociálního cítění.
Mimo realitu
Přechod od politiky k policii má však další zásadní následek: sociálnědemokratické strany vytěsnily ze svých politik a praktik téměř všechny typy sociálních konfliktů. Tyto strany se postavily do role arbitra, jenž se snaží konflikty zažehnat, případně udusit nějakým těžce vyjednaným kompromisem. Hlavní potíž této hasičské taktiky však spočívá v tom, že po téměř třiceti letech neoliberalismu získala protistrana tolik prostředků a tak výhodné postavení, že jakýkoliv kompromis vyjednaný za nezměněných strukturálních podmínek je vlastně jejím vítězstvím. Sociálnědemokratické strany stále odmítají vzít na vědomí, že žijeme ve světě strukturální a radikální nerovnosti, kterou lze zvrátit jen novým cyklem silného společenského konfliktu.
Poslední zásadní problém spočívá v tom, že sociálnědemokratické strany stále brojí proti neoliberalismu, finančním trhům, případně proti globalizaci. Přitom je čím dál více patrné, že v Evropě se začíná utužovat model autoritativního kapitalismu, kde se stát stává servisní organizací silných zájmových skupin a kde model univerzálních sociálních práv ustupuje modelu vyjednávaných odměn a benefitů mezi podnikatelskými asociacemi a odborovými sdruženími. Vytváří se tak mimo jiné duální trh práce, kdy spoluexistuje část vcelku garantovaných zaměstnanců společně se stále se zvyšujícím počtem prekarizovaných a chudých pracujících (v Německu jsou typickým příkladem tzv. Minijobs). Současně jsme svědky sílícího sociálního konzervatismu a zvyšující se snahy o disciplinaci životních stylů. Většina sociálních demokratů, funkcionářů i řadových členů tyto tendence stále přehlíží, někteří jim možná dokonce i tleskají a jen nepatrná menšina straníků je začíná vnímat jako nebezpečí.
Sociální demokraté se v Evropě nacházejí jednou nohou v hrobě a pravděpodobně poslední šancí, jak do něj nespadnout celým tělem, jsou volby do Evropského parlamentu. Ty jsou příležitostí k otevření politického a sociálního konfliktu na evropské úrovni a možností, jak vyjít ven z bažin velké koalice, která vládla Evropské unii v posledních dvaceti letech.
K úspěchu však nebude stačit jen dobrý volební program a vlastní kandidát na předsedu Evropské komise, byť by jím byla osobnost s tak silným politickým profilem, jaký má třeba předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Bylo by zapotřebí „táhnout koněm“, rozpustit všechny národní sociálnědemokratické strany a vytvořit z nich jen národní sekce nové Evropské socialistické strany, jejíž ambicí by bylo vytvořit kolem sebe koalici s dalšími progresivními silami a následně získat většinu v Evropském parlamentu.
Tento první krok k vytvoření evropské dimenze politiky by sice sám o sobě nestačil k vyřešení všech problémů, nicméně by alespoň šlo o vykročení k Evropě rovných šancí, která přitom uznává rozdílnosti. Sociální demokracie má pravděpodobně poslední možnost stát se hnací silou tohoto hnutí.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.