Život bez pohybu

V současné době je velmi obtížné narazit na rap, který by namísto poukazování na vlastní jedinečnost, okázalost a tvrdost promlouval o světě kolem nás a kriticky nahlížel na současné společenské uspořádání. Na jedné straně jde o velice paradoxní situaci: žánr, který byl původně protisystémový a revoluční, se v době finančního kolapsu a vzrůstající chudoby chlubí vlastním bohatstvím. Na druhé straně to je naprosto logické vyústění hudby, která se již dávno přelila na stranu mainstreamu – a tím i vládnoucího společenského systému, jehož pozici se v takové situaci nevyplatí podrývat. Zcela jistě se tak děje u rapperů, kteří se dostali do pomyslné „nejvyšší ligy“. Ti se zcela nepokrytě mění v módní, vysoce ceněnou značku. Začátečníci se pak ze všech sil snaží napodobit jejich styl naparování. Vedle toho ale existují i rappeři, kteří pochopili trapnost takového počínání a naopak zdůrazňují svůj nízký profil – v textech zobrazují život na ulici, který se točí kolem drog, a jsou živeni takřka tribální soudržností a potřebou vymezení vlastního teritoria.

Nová kazeta manchesterského labelu Tesla Tapes představuje eponymní album významné místní undergroundové postavy – Michaela O’Neilla. Status legendy si zasloužil díky svému působení v kapele The Sonar Yen, která podle vydavatelského promotextu ovlivnila v Manchesteru stovky lidí. Jeho sólový projekt je velmi přímočarý, co se hudební produkce týče. Například v Life Without Motion dokola pulsuje úvodní rytmus z písně She’s Lost Control od Joy Divison. Jednoduché melodie mají za úkol podporovat O’Neillův textový výraz a umocňovat hloubku sdělení. Technicky vzato, těžko album řadit přímo do hiphopového žánru, spíše lze hovořit v obecnější rovině o zhudebněné deklamaci.

Proti zneužívání moci

Obsažnost textů je však přesně to, co současný hip hop zcela postrádá. O’Neill reflektuje v první řadě život, který se odehrává v jeho těsné blízkosti. Jeho výjimečnost ale tkví v tom, že tuto bezprostřední reflexi dokáže zasadit do širšího společenského kontextu. Například v Cheetham Hill Speed Society komentuje život v dělnické čtvrti Manchesteru, kde spolu v jedné komunitě žijí Asijci, Irové, Afričani, Poláci i Britové. Dnes tato oblast silně trpí dlouhodobou nezaměstnaností a z ní plynoucími problémy, jako jsou chudoba, rostoucí počet drogově závislých či psychicky nemocných a rozvětvená síť překupníků drog.

O’Neill však jde dál než k pouhému popisu tragické reality jedné oblasti. Snaží se určit původ tohoto rozkladu a nachází jej v převládajícím politickém systému – neoliberalismu: „Moje texty jsou z velké části kritikou cesty, po které nás už po tři dekády vedou britští politici. Jako každý jiný člověk pocházející z prostředí dělnické třídy vím, jakou zkázou pro nás byla především vláda Margaret Thatcherové. Důsledky její politiky jsou v Británii patrné dodnes. Dříve vzkvétající komunity s lokálním průmyslem se proměnily v mrtvá místa s obrovskou nezaměstnaností a všemi negativními jevy, které ji obvykle provázejí. V prostředí, jež pomohla vytvořit, se jde přes mrtvoly. Je tady jediný král, Londýn, a zbytek je opomíjen,“ vysvětluje O’Neill. V jeho textech se ony společenské skupiny, které jsou majoritou vnímány jako „odpad“, nakonec jeví zdravější a lidštější, udržují si mezi sebou silné sociální vazby – na rozdíl od většinové společnosti, která putuje bezhlavě kupředu, aniž by vlastně věděla kam.

Skladba The Man Inside the Castle vypovídá o svévolném zneužívání moci představiteli státu, kteří postrádají přirozenou empatii k životu obyčejných, dennodenně těžce zkoušených lidí: „Ty tady nežiješ/ přesto tu dál rozhoduješ/ Muž uvnitř svého hradu/ nemůže vědět/ jaký život tady žijeme.“ Jaká je vlastně Británie po zavedení nových legislativních změn, jež daly policii přespříliš velkou moc? „Policie má právo kohokoliv zastavit a prohledat bez udání důvodu v souladu s novými zákony, které byly zavedeny po 11. září a které nás mají údajně chránit před teroristy. Jenomže policie tyto nově nabyté pravomoci začala brzy zneužívat a zaměřila se na britské občany, zejména na lidi žijící v centrálních městských oblastech, kde převládají minority černochů a Asiatů. U nich je pravděpodobnost policejní kontroly až devětkrát vyšší než u bílých. Podle mě policie tyto pravomoci zneužívá kvůli statistikám a pro vlastní prospěch. Takhle můžou svévolně prohledat například černošského kluka v naději, že u něj najdou drogy, případně odhalí jiný drobný přestupek, který jim umožní ho zatknout, a to pro policistu znamená placený přesčas. Neuvědomují si však, že ten zadržený mladík má teď v trestním rejstříku černou kaňku, která mu snižuje jeho životní šance.“

Produkt šťastné Británie

Poslední příspěvek kazety, nazvaný Brighter Britain, vypráví příběh o klukovi, který je už od narození předurčen k tomu, aby stál na špatné straně zákona: „Produkt svého prostředí/ (…) jeho matka byla sestrou gangstera/ jeho domov nic než úkryt/ hulil od devíti/ prodával to ve dvanácti/ utekl s gangem NHC/ (…) nikdy se nezastavil tam/ kde se daly vydělat prachy/ vydělat si dvakrát tolik/ než je minimální mzda/ a s podporou jednou za čtrnáct dnů.“ Pro vysvětlení je nutno dodat, že NHC (niggers, honkys, chinks) byl gang z poloviny devadesátých let, který působil v oblasti Cheetham Hillu. Minimální mzda činí v Británii 6,19 libry na hodinu. Pokud za tuhle mzdu bude člověk pracovat čtyřicet hodin týdně, směřuje přímo do dluhové pasti a chudoby. Podle vládních směrnic je britský občan schopen žít za 21 000 liber ročně. Jestliže pobírá minimální mzdu, může si za rok vydělat 12 900 liber.

„Dělnická třída je nejvíce zasažena ekonomickou stagnací země, což vláda zcela ignoruje. Brighter Britain je příběh o muži, který vyrostl s omezenými možnostmi, bez otcovské autority, se špatným vzděláním a obchodem s drogami v jeho bezprostřední blízkosti. Ten, kdo vyrůstá v takovém prostředí, je prostě odsouzen k tomu, aby skončil ve vězení, zůstal dlouhodobě nezaměstnaný, vypěstoval si psychické problémy a možná ještě něco horšího. Lidé tady [v Cheetham Hillu – pozn. O. B.] hledají uplatnění různě, většinou skončí u nezákonné činnosti, ale za daných podmínek se tomu prostě nedá vyhnout,“ lamentuje O’Neill nad osudem svých nejbližších a sousedů ze čtvrti, odkud pochází.

Ačkoliv jeho texty nenabízejí pomyslné světlo na konci tunelu, ve svých prohlášeních přece jen s jistým optimistickým nádechem hovoří o možnostech odporu: „Věřím, že protest je nezbytný k tomu, aby došlo ke změně. Ti, co jsou u moci, musí zcela zřetelně vidět, že lidi, kteří popohání jejich ekonomiku, neakceptují současný směr, jímž se civilizace žene.“ Civilizace se podle O’Neilla totiž neubírá ani dopředu, ani doprava či doleva, ale zcela stagnuje („život bez pohybu“), případně se postupnými kroky vrací zpátky, kamsi na začátek minulého století. Je proto třeba bojovat „za prostředky a mírnější rozklad“.

Autor je DJ a hudební publicista.