Zatímco česká literatura předkládá nehrdinský a pokorný obraz českého národa, slovenští autoři se s vervou snaží napojit na tepny, jimiž k nim proudí nejaktuálnější literární trendy. V obou přístupech můžeme spatřovat důsledky postkomunistické situace.
Když Emil Hakl v poslední próze Skutečná událost (viz A2 č. 20/2013) píše o cestě svého alter ega na chladný sever (konkrétně Norska), převládá v jeho popisu dojem nepatřičnosti a trapnosti. Zanedbaný, nevzhledný autor středního věku pociťuje tváří v tvář norskému publiku stud. Za co se však vlastně stydí? Stydí se za svůj původ, za svou nedostatečnou kultivovanost, za to, že sám sebe nevnímá jako člověka zdatného v literárních debatách. Na jiném místě této autobiografické prózy můžeme číst obdobnou pasáž. Během rutinního letu dopravním letadlem se vynoří náznak bezpečnostního rizika a právě v tuto chvíli se začnou projevovat rozdíly v charakterech „západních“ a „východních“ pasažérů. Pevní, bojem a historií ošlehaní Seveřani a Britové nehnou brvou a dál se bez rozpaků věnují započaté činnosti, zatímco postkomunističtí cestující hystericky panikaří a strachují se o svůj život.
V těchto dvou obrazech je mnohé z toho, jak se Češi s pokorou a sebekritikou jim vlastní prezentují navenek – i prostřednictvím literatury. Není tomu tak dávno, co se jeden australský novinář podivoval, proč za největší problém vlastní země považují obyvatelé Prahy české občany. Byl šokován, když od stovek Pražanů slýchal, kterak se nemá smysl s Čechy bavit, protože jsou to hloupí, zlí a závistiví lidé. Jsme to my samotní, kteří se neustále poměřujeme s Otcem Západu a jako důvod své malosti uvádíme ty druhé – někdejší komunistické kádry, hloupé vesnické burany nebo nekultivované politiky. Ti všichni nám brání v tom, abychom se konečně stali rovnocennými partnery těm, kteří jsou stále takzvaně napřed.
Taneční parket zaslíbený
Zatímco čeští spisovatelé se rádi noří do vlastní historie, případně potěžkávají subtilní prožitky svého emociálního života, a neradi se naopak věnují společenským problémům a světovému dění, naši slovenští sousedé zaujímají zcela opačnou strategii. Už jenom název zřejmě nejvýznamnější polistopadové slovenské knihy Rivers of Babylon (1991) prozaika a publicisty Petra Pišťanka prozrazuje o této strategii mnohé. Zatímco Česko se snaží se svou nedostatečností a domnělou nedospělostí bojovat tím, že ji hojně tematizuje v textech, Slováci se rozhodli raději celý problém zcela vytěsnit a jako roub přilnout k západnímu dubu. Přes svůj kosmopolitní název je však Pišťankova kniha jedním z nemnoha titulů, které vůbec československou polistopadovou zkušenost komentují, navíc poměrně nesmlouvavě.
Název má hned několik konotací, které jdou k jádru věci. Především je to biblická aluze na Žalm číslo 137, v němž stojí: „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón (…) Záhubě propadlá babylónská dcero,/ blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás./ Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ Hovoří se tedy o zkušenosti rozpadu celistvosti, komplexní společenské struktury, již nahradil chaos a šílenství raných devadesátých let. Nebudeme tak netaktní, abychom Pišťankovi snad připisovali, že chodil k „řekám babylónským“ truchlit za lidově demokratický režim. Jeho gesto je spíš výrazem deziluze ze svobody, rozčarování z faktu, že svržením nenáviděného režimu se uvolnila zkázonosná energie divokého kapitalismu.
Daleko zajímavější je však druhý význam anglického názvu Pišťankovy knihy – totiž odkaz na slavný hit skupiny Boney M, tohoto produktu a chlouby západoněmeckého hudebního průmyslu sedmdesátých a osmdesátých let. Nutno dodat, že kapela se pro tehdejší československou mládež stala emblémem disko scény a byla tak předmětem silného projekčního vztahu. Právě zde můžeme hledat zárodky vzniku západního „cool“ v srdcích socialistické mládeže. V klipu k této písni můžeme dokonce sledovat klasický náboženský narativ potomků afrických otroků, rastafariánský mýtus o hledání země zaslíbené – takzvaného Zionu. Kapela totiž v klipu pluje na lodi právě po hladině řek babylónských, aby nalezla ráj na zemi, Zion, který je podle této mytologie situován do oblasti dnešní Etiopie. Afroamerický mýtus se tak proplétal se zkušeností tehdejší východoevropské mládeže, jejímž osobním „Zionem“ se stal parket, na němž se tanečníci mohli aspoň na chvíli cítit jako obyvatelé rajských krajin vyspělého a spravedlivého Západu.
Prázdné místo mytologie
Zdá se, že český spisovatel nehodlá o své místo v civilizovaném světě svádět kdovíjaké bitvy a i svou přítomnost zde považuje za tak trochu nepatřičnou. Slovenský autor se naopak snaží svou přináležitost k východoevropské zemi s tragickou historií zcela vytěsnit – je přece světoobčanem! Můžeme to pozorovat například na dnešním přejímání módních tendencí takzvaného konceptuálního psaní. Zatímco v Česku se tuto poetiku snaží rozvíjet snad jen básník Ondřej Buddeus, na Slovensku najdeme celou řadu mladých básníků, kteří otevřeně navazují na myšlenky a dílo současné popkulturní ikony Kennetha Goldsmithe. Michal Rehúš, Dominik Želinský, Nóra Ružičková nebo Daniel Grúň jsou autoři, kteří si berou to nejlepší ze západní teorie a praxe a snaží se poznatky aplikovat na vlastní tvorbu. Ačkoli se svým způsobem jedná o mnohem sebevědomější gesto, než jakým je české sebezpytování a pláč nad vlastní nedostatečností, ve skutečnosti jde pouze o druhou stranu téže mince – problému postkomunistické situace.
Ten je charakterizován radikálním popřením té části našich dějin, na kterou se svého času snesl závoj nevědomí. Závoj měl přispět k napojení Čechů a Slováků na paralelně se vyvíjející ideologii západní liberální demokracie. V době, kdy celosvětová finanční a hospodářská krize zproblematizovala vizi liberálního globálního společenství, se země střední Evropy potýkají s krizí identity (s krizí kulturní i společenskou) mnohem intenzivněji než kdy dříve. Západní „země zaslíbená“ totiž začíná ukazovat své stinné stránky a centrální místo v postkomunistické mytologii, které jí kdysi náleželo, je nyní prázdné. Nemusí hned nutně jít o nové „jaro národů“, ale prázdnotu je třeba naplnit autentickým obsahem.