Nikdy se mě nezbavíte

Na konci Perverzního průvodce filmem (The Pervert’s Guide to Cinema, 2006), prvního společného projektu Slavoje Žižka a irské režisérky Sophie Fiennesové, slovinský filosof říká: „Dnes potřebujeme film, protože jen v něm se setkáváme s tou klíčovou dimenzí, s kterou nejsme připraveni se konfrontovat v realitě.“ Jestliže zmíněný snímek ukazoval, jakým způsobem kinematografie pracuje s touhou, a byl převážně komentářem filmů z pozic lacanovské psychoanalýzy, jeho pokračování Perverzní průvodce ideologií (The Pervert’s Guide to Ideology) naplňuje citovanou větu důsledněji. Používá totiž filmy – opět převážně, i když ne výhradně hollywoodské provenience – jako ilustraci politických témat a otázek ideologie. Protože se už netváří, že vykládá samotné filmy, a zabývá se mimo jiné třeba Beethovenovou Ódou na radost, reklamou na coca­colu, kapelou Rammstein nebo londýnskými rioty roku 2011, působí film o něco méně sevřeně než jeho předchůdce a blíží se spíše souboru aforismů. Ovšem aforismů na jedno téma a s jednoznačně deklarovanou pozicí.

Co je ideologie?

Tak jako v prvním Průvodci, většina Žižkových promluv je rámována jeho vstupem do scény některého filmu. Výklad o tom, co je ideologie, zahajuje velmi případně u popelnic v Carpenterově béčkové klasice Oni žijí! (They Live, 1988). Zápletka je prostá: hlavní hrdina díky speciálním slunečním brýlím vidí mimozemšťany, kteří ovládli Zemi. A co je zajímavější, vidí pomocí nich i způsob, jakým vetřelci udržují její obyvatele v poslušnosti. Reklamy, časopisy, televize, všechno, co zaplavuje ulice a domovy pozlátkem a lákadly, ukazují jako opakující se sled příkazů – „poslouchej“, „podřiď se“, „konzumuj“, „sleduj televizi“. Podle Žižka právě takto funguje ideologie. Ne jako „falešné vědomí“, ale spíš v althusserovském smyslu jako souhrn materiálních praxí, které uchovávají a reprodukují stávající řád.

Povahu ideologie dnes na rádoby postideo­logickém Západě nadto charakterizují dvě zásadní inovace. Ta první se týká našeho vztahu k ní. Žižek koriguje Marxův popis ideologie z Kapitálu. V současnosti už neplatí „nevědí, co dělají, a přesto to dělají“, nýbrž „vědí naprosto přesně, co dělají, a přesto to dělají“. Druhá inovace spočívá v permisivitě. Maximy diktované současnou ideologií zní: „buď sám sebou“, „buď autentický“, „rozvíjej svůj potenciál“, ale hlavně: „užívej si“. Právě díky implicitnosti a ironickému spiklenectví, které je pro konzumenty současné kultury charakteristické, působí zcela samozřejmě, když Žižek ideo­logii současnosti demonstruje na reklamě na coca­colu či strategii řetězce Starbucks, a ne primárně na politickém materiálu. Ideologie se realizuje v onom „enjoy“, jež má podtrhovat slast z nápoje, který čím víc pijete, tím větší máte žízeň. Je to cosi navíc, něco, co je vlastně prázdnotou, nebo ještě spíš čímkoli. Tuto polymorfnost ideologie jako takové Žižek ilustruje na příkladu zmíněné Ódy na radost – skladby, ke které se hlásilo nacistické Německo, Sovětský svaz, Maova Čína i rasistická Jižní Rhodésie.

Lid a vůdce

A vzápětí se skrze film Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1971), kde Óda na radost zazní, Žižek skokem přesouvá k tématu násilí. V souvislosti s ním ukáže rabování během londýnských riotů v roce 2011 jako snahu jejich účastníků o dosažení té úrovně konzumace, kterou jim ideologie diktuje, a to způsobem, který je v jejich situaci jediný dostupný. Jindy zase Žižek poukazuje na souvislost mezi pudem smrti v Scorseseho Taxikáři (Taxi Driver, 1976) a vražedným řáděním Anderse Breivika. Tyto skoky jsou pro Průvodce charakteristické a množství témat, která jsou v jeho více než sto třiceti minutách načrtnuta, je mírně řečeno značné. Určitě však stojí za to zmínit dvě, jež se explicitně vztahují k Československu.

První se týká kritiky vůdců. Žižek tvrdí, že zesměšnit vůdce nestačí, protože ten svou autoritu odvozuje od těch, které má reprezentovat či zastupovat, tedy od „lidu“. Dá se říct, že lid a vůdce tu uskutečňují jakýsi důkaz kruhem, kdy zodpovědnost za své činy nemusí přijmout ani jeden z nich. Vůdce je také jen člověk a naproti tomu lid se nemůže mýlit. Řešení podle Žižka ukázal Miloš Forman ve svých československých filmech. V nich je čistota, upřímnost a autenticita lidu odmítnuta a jeho představitelům je přisouzeno takové lidství, jež v posledku vede k odmítnutí vůdců a zároveň i mýtu o lidu.

Druhé československé téma je ještě zajímavější. Žižek srovnává milostnou zápletku Cameronova velkofilmu Titanic (1997) s Pražským jarem. Z pohledu ideologie totiž Titanic musí najet na ledovec proto, aby zůstala zachována ideální láska mezi dívkou z vyšší společnosti (Kate Winsletová) a chudým mladíkem (Leonardo DiCaprio). Cokoli jiného než v podstatě parazitický flirt, jímž se znuděná příslušnice vyšší třídy přiživuje na té nižší, by totiž muselo vést, z hlediska milostných příběhů, ke katastrofě. Podle Žižka by po pár týdnech divokého sexu udělaly třídní rozdíly celému románku rázný konec a nesmrtelná láska by nevyhnutelně vyšuměla. Analogicky to byla invaze vojsk Varšavské smlouvy, která umožnila přežít mýtu Pražského jara jako životaschopné cestě k „socialismu s lidskou tváří“. Bez ní by se Československo buď změnilo ve standardní liberálně kapitalistický stát, nebo by KSČ sama musela obrodný proces zastavit. Je ovšem otázka, zda tato analogie nepatří právě k těm místům, kde je Žižek až příliš kategorický. Dá se namítnout nejen to, že Československo se mohlo udržet na případné střední cestě kupříkladu tehdy promýšleným sblížením s Jugoslávií a Rumunskem, ale také to, že deziluzí, zklamáním a vyšuměním končí většina vztahů, bez ohledu na nesoulad v třídním původu.

Velký Druhý

Žižkovi smysl pro humor rozhodně nechybí, a tak je většina Průvodce nejen přístupným úvodem do psychoanalyticky a marxisticky podložené kritiky ideologie, ale i zábavným filmovým esejem, v němž mimo jiné poznáte Stalina jako největšího dohazovače. Ke konci, který je filosoficky nejzajímavější, ale tón poněkud zvážní. Na scéně se objevuje teologie. Nejdříve Žižek pregnantně vyvrací větu připisovanou obvykle Dostojevskému: „Jestliže není Bůh, je vše dovoleno.“ Opak je pravda, podotýká Žižek, zatímco na plátně se objevují záběry útoku na Dvojčata. Jestliže je někdo přesvědčen, že Bůh existuje a on naplňuje jeho vůli, může si dovolit spáchat cokoli bez jakýchkoli výčitek svědomí. Náboženství je však – podobně jako politická hesla – pouze snahou najít záchytný bod a zbavit se tak odpovědnosti za podobu svého života a světa, ­zapomenout na skutečnost, že jsme vlastně sami, bez možnosti odvolání k vyšší instanci.

Navýsost logicky pak Průvodce uzavírá úvaha o ateismu, odvíjející se na půdorysu Scorseseho Posledního pokušení Krista (The Last Temptation of Christ, 1988). Právě Bůh je totiž nejvýsostnějším případem velkého Druhého, jehož náhražkou však může být nejen postava vůdce, ale v současné době stejně tak dobře tržní hospodářství nebo důvěra ve správnost a definitivnost vědeckého poznání. Ateismus postavený na takovém náhražkovém velkém Druhém pak není skutečným ateismem. K tomu vede cesta – zdánlivě paradoxně – právě skrze křesťanství. Ježíšova smrt na kříži, stvrzená výkřikem „Otče, proč jsi mě opustil“, je totiž pravým ateistickým gestem. Právě tento moment absence Boha otevírá svět jako místo, které musíme vytvořit my sami.

Na Žižkovi je nejen sympatické, ale také zásadní, a to nejen z marxistického hlediska, že odmítá být pouze akademickým autorem. Kromě hutných filosofických prací píše také knihy, které jsou popularizační v tom nejlepším slova smyslu, a takové jsou i jeho filmové Průvodce. Těžko bychom mezi současnými marxisty hledali jiného takového. Když v potitulkové sekvenci přehrává scénu z Titaniku, v níž ho Kate Winsletová odstrkává do hlubin místo Leonarda DiCapria, říká: „Jsem sice zmrzlý na kost, ale nikdy se mě nezbavíte.“ Doufám, že opravdu nezbavíme.

Autor je publicista.