Intermezzo dějin

Po knize Arabské revoluce (2013), sborníku textů věnovaných různým aspektům takzvaného arabského jara, vyšla už druhá původní česká práce věnovaná událostem, jež vlastně stále ještě neskončily. Současné dění na Blízkém východě, nejviditelněji konflikt v Sýrii, je totiž následkem, ne­li pokračováním dějů, jejichž kořeny a průběh jsou tématem monografie Arabské jaro arabisty Miloše Mendela. Kniha si neklade za cíl být vyčerpávající akademickou studií. Je to syntetická práce, která osvětluje dění, jehož aktuální význam zásadním způsobem podtrhla uprchlická krize. Právě přístupnost, živost a odmítání tendenčních výkladů patří k nesporným kvalitám textu.

Pochmurné výsledky

Ve své druhé půlce podává Arabské jaro přehled dění v jednotlivých zemích, počínaje sebeupálením šestadvacetiletého Muhammada Buazízího v Tunisku v prosinci 2010, jímž vše začalo. Právě Tunisko je podle Mendela nejblíže západnímu modelu a je i po „jaru“ nejstabilnější. Dál už jsou výsledky pochmurnější. Egypt, klíčová země regionu i skutečný národ v moderním slova smyslu, skončil zatím u Sísího vojenské diktatury. Libye po západní letecké intervenci a likvidaci Kaddáfího upadla v kmenový chaos. V Jemenu vše skončilo vnitřně rozháraným patem. Ve státech Perského zálivu zůstala krom Bahrajnu neotřesena stabilita tradicionalistických petromonarchií. Konflikt v Sýrii, dnes patrně nejviditelnější důsledek arabského jara, hodnotí Mendel příznačně skepticky: „Lze jej jen těžko nazývat ‚občanskou válkou‘. Jedná se spíše o projevy dezintegrace či fragmentace společnosti ve státních hranicích, které nemají valné historické opodstatnění.“

Jakkoli je shrnutí dění v zemích zasažených arabským jarem přehledné, srozumitelné a čtivé, těžištěm knihy je její první část. Právě v té se nalézají všechny podstatné argumenty a vysvětlení, jež slibuje podtitul Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě. Jde skutečně v prvé řadě o kontextualizaci a vysvětlování, jež je v českém prostředí bezesporu potřeba. Mendel předkládá souhrn vývoje regionu hlavně v koloniální a postkoloniální fázi, věnuje se náboženské identitě Arabů, zásadní je výklad geneze práva a jeho poměru k náboženství. Ukazuje jejich historické sepětí, zásadně odlišné od evropské tradice, v níž křesťanství „adoptovalo“ existující tradici římského práva.

Revoluce, reforma?

S tím úzce souvisí islámská koncepce státu a jeho vztah k náboženství. V této souvislosti Mendel poukazuje na to, že sekularizace je západní import, islámskému světu cizí. Právě pod západním tlakem se nicméně zrodil islámský reformismus, jako obrat ke kořenům a vlastním zdrojům reakce na výzvy moderní doby. Jedna z vývojových linií reformistů vede také k islámskému fundamentalismu, jenž přinejmenším od konce osmdesátých let dostal kvalitativně novou podobu ve fenoménu neofundamentalistických proudů. K těm Mendel poznamenává: „Jejich (někdy charismatičtí) vůdci mají tak chabé povědomí o bohatosti náboženské dimenze islámu, že jejich komunikace s veřejností se omezuje na vytrvalé opakování základních klišé, termínů nebo citátů z Koránu či prorockých tradic. Ty bývají účelově vytrhovány z dobových kontextů a používány jako jednorázové signály, jejichž smyslem je mobilizace určitých společenských segmentů v zájmu ‚obrany autentického islámu‘.“

Jak Mendel připomíná, on sám „již řadu let razí tezi, že islámský svět si musí – v té či oné podobě – prožít svou fundamentalistickou epochu“. Zdůrazňuje tím pozici skeptickou k očekávání, že arabské země se záhy připojí k rodině demokratických států, která v době arabského jara zachvátila značnou část západní veřejnosti. Snaha uvést na pravou míru nerealistická očekávání a ideologické interpretace, pokoušející se vřadit dění v arabském světě na pomyslnou evoluční osu směřující k našim vlastním politickým formám, je vůbec výrazným rysem Mendelovy knihy.

Už úvodní poznámky, rámující výklad autorovou pozicí, jsou prodchnuty skepsí k představě radikální změny, již by měly události, na Západě označené za „arabské revoluce“, přinést. V hodnocení toho, o co šlo aktérům arabského jara, je Mendel pevně odhodlán nenechat se svést ideologickými iluzemi. Jejich nároky hodnotí střízlivě jako „kombinaci zkvalitnění sociální politiky, snížení brutality režimního represivního aparátu, dílčí reformu šaríatského rodinného práva, uvolnění poměrů v interakci mezi mužem a ženou na veřejnosti, řešení neúnosných demografických problémů a mnoha dalších dílčích faktorů“. Aktéři arabského jara tedy neusilovali o dramatickou změnu společenské struktury či základů politického uspořádání, ale „spíše o celkové uvolnění poměrů, o nastolení základních parametrů větší sociální spravedlnosti, utlumení zvůle úřadů a úpravu šaríatského pojetí mezilidských vztahů a morálky. Rozhodně tu v roce 2011 nešlo o výzvy k nastolení systému demokracie západního typu nebo k odluce náboženství od státních institucí a legislativy.“

Mendelova oprávněná nedůvěra k jednorozměrným výkladům všeobecného pohybu k západním standardům má ale své limity. Tvrzení, že „demokracie je výhradně západní koncept“, nepřeložitelný do jiných kultur, patrně platí, pokud budeme demokracii chápat v silně ideologické a zároveň idealizující podobě zastánců nadřazenosti západní kultury nad všemi ostatními. Tím ovšem spolu s nimi upadneme do přílišného kulturalismu, tedy představ o neprostupnosti a stabilitě kulturních mantinelů.

Demokracie a kapitalismus

V závěru Arabského jara Mendel tvrdí, že „globalizace je všudypřítomným procesem světových dějin, to jen my, v období doznívající ‚historické postmoderny‘, jsme si ho začali více všímat jako fenoménu akcelerujícího ve smyslu ekonomickém“. Což je dost problematické tvrzení, protože tento všudypřítomný proces dostal s rozvojem ekonomických vztahů a technologií v moderní době výrazně jinou kvalitu. Je rychlejší, bezprostřednější, dynamičtější, vzájemnější. Právě tato nová kvalita bývá nazývána globalizací.

Touha po stabilitě a jistý konzervatismus islámských společností sice může na dynamiku globalizace reagovat fundamentalistickou fází, stále se ale jedná o reakci na tuto dynamiku. A takovou, jež se z tohoto fenoménu přinejmenším na ekonomické rovině nedokáže vyprostit. Demontáž tradic a jejich rekonstrukce za nových podmínek je nevyhnutelným souputníkem kapitalismu a nemohou jím být nezasaženy ani kulturní stereotypy, o nichž Mendel mluví jako o „konstantách arabské společenské struktury“. Právě dynamika globálního kapitalismu je rozbíjí více než demokratické ideje. Proto je toto rozbití ale nejspíš nevyhnutelné a pak vyvstává otázka, jaký je vlastně vztah kapitalismu a politické demokracie. Tedy demokracie nikoli jako ideálu, ale jako politického systému, jehož normativní demokratičnost může často být dost pochybná. Nakonec, mnohé formální instituce demokratického státu si zachovává většina diktatur. Formální instituce se ale často stávají předstupněm skutečně fungujících.

Málokdy k tomu ovšem dochází zlomem, skokem, „jarem“ nebo revolucí. Ty jsou spíš součástí tohoto procesu, byť podstatnou či nevyhnutelnou. K tomu míří Mendelův postřeh, že ve výsledku bude arabské jaro v prvé řadě „patrně jen intermezzem delšího historického procesu“. Do tohoto procesu ovšem nepřestane vstupovat také kapitalismus, mnohdy propletený s politickou demokracií.