Na vlně politična

Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová říkají v předmluvě k druhému vydání knihy Hegemonie a socialistická strategie (Hegemony and Socialist Strategy, 1985) z roku 2000, že „hlavní zdroje svých teoretických úvah“ nalezli na půdě poststrukturalismu. Postmarxistický přístup byl reakcí na ztrátu posledních zbytků důvěryhodnosti sovětského projektu, ale i většiny komunistických stran na Západě.

V čem spočívá postmarxismus autorů? Zjednodušeně, za prvé v opuštění primátu ekonomické základny a za druhé v chápání třídního boje jako jednoho z mnoha stejně důležitých antagonismů ve společnosti. Dohromady to znamená konec ontologické přednosti proletariátu jako univerzální třídy a s tím spojených epistemologických výsad. Dá se říct, že v tomto smyslu musí být dnes každý marxis­ta postmarxistou, jinak by byl jako cestující, který čeká na vlak na zrušeném nádraží. Druhým významným momentem postmarxistického přístupu je „ústřední postavení politiky“. Tento moment není jen „podstatným rysem našeho přístupu“, jak to skromně vyjadřují Laclau a Mouffeová – je to vlastně smysl celé Hegemonie.

Lov na hegemonii

Hegemonie a socialistická strategie svým způsobem navazuje na pluralitu marxismu období Druhé internacionály. Přinejmenším tím, že toto období, které má často vzhledem ke svým neslavným koncům ne úplně dobrý zvuk, hodnotí značně pozitivně. A z hlediska rozvoje teorie jistě po právu, což je patrné zvláště v porovnání s tíživou monolitičností marxisticko­leninského dogmatu Třetí internacionály. Právě ve vodách teoretického bohatství zmíněné éry začínají autoři svůj lov na postmarxistické pojetí hegemonie. Projdou při tom marxistickou ortodoxii, revizionismus a revoluční syndikalismus. Od spontaneity a masové stávky Rosy Luxemburgové se dostanou ke kritice Kautského mechanického determinismu, jenž se drží třídní identity a spoléhá se na dějiny, ale také k Eduardu Bernsteinovi; na syndikalistovi Sorelovi ocení důraz na politiku a jeho postoj proti ekonomistickému kvietismu.

Pojem hegemonie se poprvé objevuje u ruských sociálních demokratů. Laclau a Mouffeo­vá se zabývají tím, jak v propletenci teorie a praxe tento koncept překračuje třídní identitu – u Trockého, Lenina a bolševiků ovšem ještě nedokonale. Zásadním teoretikem, který hegemonii rozvíjel, byl italský marxista Antonio Gramsci. Vedle materialistické interpretace ideologie byl právě tento koncept jeho nejvýznamnějším přínosem marxistické teorii. Slovy autorů knihy Gramsci „vyžaduje, aby třída vystoupila mimo sebe, aby proměnila svou vlastní identitu tím, že ji začlení do plurality bojů a demokratických požadavků“. V jejich interpretaci je hegemonie vlastně něčím velmi blízkým postmarxismu jako takovému – je totiž „reakcí na krizi“. A to takovou reakcí, která nabízí (post)marxistickou cestu z této krize: „Pojem ‚hegemonie‘ se vynoří právě v situaci, kde převládá zkušenost roztříštěnosti a neurčitost artikulací mezi různými boji a subjektovými pozicemi. Tento pojem nabídne socialistickou odpověď v politicko­diskurzivním univerzu, v němž kategorie ‚nutnosti‘ ustoupila na horizont sociálna.“

Absence revolučního subjektu

Pojem hegemonie je teoreticky budován ve třetí kapitole knihy – ta je proto také nejvíce prodchnuta poststrukturalismem. Vlastně artikuluje politické a historické momenty prvních dvou kapitol aparátem poststrukturalistického myšlení.

David Graeber o poststrukturalismu kdesi říká, že během velmi krátkého časového období prolomil všechny možné ­hranice, až díky tomu nakonec sám ztratil dech. V tomto případě se nemýlí, jen je třeba doplnit, že kapitalismus jej na této cestě dokázal nenápadně sledovat a nadšeně přijmout rhizomatickou strukturu i tvorbu sebe sama jako uměleckého díla. Válečné stroje, jež měly rozbít ustrnulý stávající řád, mu naopak pomohly zkapalnět na mnohem efektivnější organizovaný chaos. Proto působí třetí kapitola Hegemonie nejen poněkud scholasticky, ale i přežitě. Jde nicméně o neduh, jímž ostatní části knihy trpí výrazně menší měrou.

Důraz Laclaua a Mouffeové na politično je oprávněný, jejich antiekonomismus už o něco méně. Funguje totiž trochu jako zrcadlový obraz mechanického ekonomismu. Přesvědčení, že „prostor ekonomiky je sám strukturován jako politický prostor“, je vlastně jen přenesením těžiště mezi politikou a ekonomikou na opačnou stranu. Spíš než o to hrát ping­pong s primátem politiky nebo ekonomiky by mělo jít o rozvázání jednoduchého či jednostranného determinis­mu mezi nimi a přijetí komplexnosti vzájemných vztahů. A také o korigování dědictví politické filosofie, jež má sklon trpět iluzemi o možnosti nepřetržitého zasedání na agoře, připomínkou, že „základna“ znamená v prvé řadě obecné materiální podmínky života. A produkce je koneckonců dle známé Marxovy formulace z Teorií o nadhodnotě třeba i produkcí zločinů. Na druhé straně je nutné mít na paměti, že motiv odklonu od ekonomického hlediska je dán v prvé řadě praktickými ohledy. Když se autoři hlásí ke „stanovisku, že zásadní zájem na socia­lismu nelze logicky vyvozovat z určitých pozic v ekonomickém procesu“, jejich cílem není nic menšího než zachovat socialismus jako perspektivu i ve chvíli ztráty proletariátu jako reálné politické entity. Obrat k političnu je tak nevyhnutelný – cokoli jiného by znamenalo buď přiznání porážky, nebo pád do bludu. Výsostná pozice hegemonie není dána teoretickým problémem konstituování subjektu revoluční třídy, ale praktickým problémem jeho absence.

K radikální demokracii

Závěrečná kapitola Hegemonie artikuluje nutnost radikální demokracie. Ta má rozšiřovat pole, které se ustavilo Francouzskou revolucí, jež je dle autorů počátkem revoluce demokratické. Nastolila totiž pluralismus antagonismů, tedy neustálé zmnožování požadavků a bojů, mezi nimiž „neexistuje žádná jedinečná pozice, z níž by vyplývala jednotná kontinuita účinků vyúsťujících do přeměny společnosti jako celku“. Redefinování levicového projektu je ve zkratce odmítnutím výsostnosti třídy, etatismu a ekonomismu a důrazem na pluralitu politična, spojeným s předpokladem, že „úkolem levice nemůže být zřeknutí se liberálně demokratické ideologie, ale naopak její prohloubení a rozšíření ve směru radikální a pluralitní demokracie“.

Důraz na nová sociální hnutí, s nimiž se demokratická revoluce rozšířila na řadu sociál­ních vztahů, ukazuje jednu ze slabin knihy, patrných tři desetiletí od jejího prvního vydání. Hegemonie sice ve své době přispěla k rozvoji (či dokonce záchraně) marxistické teorie tím, že ji vytáhla z potápějící se lodi čistě třídního projektu. Přimkla ji ale k projektu, který se po třech desetiletích ukázal být podobně nedostatečný. Pluralita antagonismů ve společnosti, jejíž praktická realizace je spjata právě s konceptem nových sociálních hnutí, totiž není schopna jednotlivé boje propojovat do širšího celku, který by si byl onoho spojení vědom. Dílčí jsou porážky, ale také vítězství. Drobky disparátních identit ty druhé vnímají jako ohrožení vlastních pozic – dělníci se obávají levné práce imigrantů, imigranti odmítají standardy západních feministek, feministky se odtáhly od nižších tříd ve svém honu za reprezentací na rovině vrcholové politiky a managementu. Jde o to, co sami autoři hodnotí v předmluvě z roku 2000 ještě mírnými slovy: „V důsledku svého vlastního úspěchu jsou demokratické boje stále méně a méně jednotnými‚ lidovými boji.“ K tomu lze připojit jejich další postřeh, totiž že „namísto přeformulování socialistického projektu jsme se stali v posledních deseti letech svědky triumfu neoliberalismu, jehož hegemonie je tak rozsáhlá, že hluboce ovlivnila samotnou identitu levice“.

Transformace socialistického projektu se ukázala být oříškem, který dodnes nebyl rozlousknut. Jednoduché řešení nikdo nezná, ale tvrzení Laclau a Mouffeové, že „veřejná sféra racionální argumentace, která by nikoho nevylučovala, je pojmovou nemožností“, tedy odmítnutí nějaké konečné harmonie, v níž všechny rozpory budou usmířeny a všichni splyneme v konečném sjednocení protikladů, je jedním z jeho předpokladů. Autoři Hegemonie a socialistické strategie mají nepochybně pravdu, když tvrdí, že „každý projekt radikální demokracie nutně zahrnuje socialis­tickou dimenzi – to znamená zrušení kapitalistických výrobních vztahů; odmítá ale myšlenku, že z tohoto zrušení nutně vyplývá zrušení ostatních nerovností“. Z praktického hlediska totiž odmítnutí hierarchie cílů může vést k partikularizaci, která sice předchází tomu, aby se některá ze skupin cítila odsunuta na druhou kolej, ale také limituje efektivitu směřování k radikální proměně společnosti jako celku.

Autor je publicista.