Hegemonie a akceleracionismus

„Pokud má mít levicová politika plodnou bu­doucnost, musí se naučit maximálně využít potlačované, akceleracionistické tendence kapitalismu,“ tvrdí Nick Srnicek a Alex Wiliams v Akceleracionistickém manifestu (2013, česky 2014, jen v elektronické podobě). Text odkazující na Marxe, Lenina a pikareskního filosofa Nicka Landa měl značnou odezvu a okolo myšlenky akceleracionistické cesty z kapitalismu začaly záhy vznikat internetové komunity a blogy. Sám o sobě je text manifestu nicméně poněkud rétorický a vnitřně nekoherentní – připomíná hmatání po vypínači v temné místnosti. V aktuální knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti) se sice Srnicek a Williams slovu akceleracionismus vyhýbají, přesto jde o důslednější promýšlení praktických závěrů plynoucích z manifestu.

Osidla „lidové“ politiky

Kniha začíná zásadní kritikou současné levicové politiky. Autoři jsou až ikonoklastičtí. Odmítají většinu současných levicových strategií, či lépe řečeno, považují je za zcela nestrategické. Tvrdí, že „politika se začala točit okolo pocitu osobní angažovanosti maskujícího absenci strategických vítězství“. Po selhání poválečného sociálnědemokratického konsenzu a skleróze leninismu v sovětské represivní stagnaci se levice upnula k antisystémové rezistenci vyvěrající z ducha roku 1968. Jenže právě antisystémovost jí znemožňuje usilovat o novou hegemonii. Výsledkem je „fetišizace lokálního, přímé akce, prchavých gest a partikularismů všeho druhu“. Srnicek a Williams tento stav nazývají „folk politics“.

Tato spíše implicitní tendence než jasně deklarovaná strategie má mnoho společného s povahou nových sociálních hnutí, ale také s idejemi Occupy nebo Neviditelného výboru (viz A2 č. 24/2012). Kamenem úrazu není nějaká bytostná škodlivost „lidové politiky“, ale její omezenost a neúčinnost. Recyklování taktik, které dávno zastaraly, a zarputilá lokálnost tváří v tvář globálním výzvám jsou do značné míry snahou redukovat komplexitu světa na místně omezené, a tudíž lépe uchopitelné problémy. Levicová aktivita se tím scvrkla na souhrn taktik, které jsou bez strategie jen prázdnými gesty. Podle Srniceka a William­se se levice stala téměř výhradně reaktivní a rezignovala na budování kontrahegemonie. V sedmdesátých letech zkrátka stará i nová levice ztratily půdu pod nohama, na rozdíl od pravice, která právě v té době započala svou dodnes trvající nadvládu.

Ústředním využitím konceptu hegemonie, který pochází od italského marxisty Antonia Gramsciho, se kniha blíží o třicet let starší, podobně programatické práci Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové Hegemonie a socialistická strategie (1985, česky 2014; viz A2 č. 7/2015). Srnicek s Williamsem ale interpretují hegemonii diametrálně odlišným způsobem. Namísto pozornosti k jednotlivým, nespojitým bojům, jež ve výsledku mají složit celý nový systém, míří přímo na neuralgické body a mocenské pozice stávajícího uspořádání. Právě takovým způsobem podle Srniceka a Williamse získal postavení hegemonní ideologie neoliberalismus. Autoři nastiňují počátky této ideologie, historii klíčové Mont Pelerin Society, úlohu Friedricha von Hayeka a „dlouhou cestu institucemi“, jakými jsou think tanky či univerzitní katedry. Citují slavný výrok Miltona Friedmana, že „pouze skutečná nebo očekávaná krize vede k opravdové změně“. Podle tohoto ekonoma je třeba „rozvíjet alternativy existující politiky, udržovat je živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným“. Když krize v sedmdesátých letech přišla a keynesiánství si s ní nedokázalo poradit, neoliberálové už měli připravená řešení a institucionální infrastrukturu k jejich prosazení.

Nové kolektivní my

Podobnou cestu musí podle Srniceka a William­se zvolit levice. Namísto krátkodeché „folk politics“ dočasných autonomních zón, lokálních bojů a fetišizace „zážitkového“ aktivismu se musí inspirovat úspěšnou neoliberální strategii dlouhodobé infiltrace do mainstrea­mu. Pro změnu poměru sil je nutné obnovit vizi modernity, která byla vždycky levici vlastní. Tedy odpoutat se od defenzivní kritiky současného světa a nastolit vlastní témata a konkrétní cíle. Srnicek a Williams přicházejí s čtveřicí „nereformistických reforem“, na něž by se podle nich levice měla soustředit. Jsou to plná automatizace, redukce pracovní doby, všeobecný základní příjem a opuštění etiky práce, tedy ústředního postavení námezdní práce a hodnoty, jež je jí přičítána. Nicméně všechny tyto návrhy s sebou nesou množství problémů a není jisté, jestli by jejich naplnění situaci nezhoršilo (automatizace například může omezit závislost kapitálu na pracujících). Nadto stojí na silném antropologickém optimismu, podle kterého člověk jen čeká na svržení okovů nutnosti, aby vykročil do říše svobody, v níž bude donekonečna rozvíjet svou jedinečnost.

Skepsi vyvolává i volání po obnově levicového utopismu. Ten totiž se svou eschatologickou rovinou vlastně jen opakoval náboženské vize o tisíci letech štěstí. Dějinný optimismus, byť aktuálně na ústupu, je levici nepochybně inherentní a bez něj by vlastně nemohla existovat. Nicméně je otázkou, zda jedinou alternativou k současné melancholii je budování nové utopie. Na druhou stranu Srnicek a Williams tvrdí, že jejich návrhy „nás neosvobodí od kapitalis­mu, ale mohou nás vysvobodit z neoliberalismu a ustavit novou rovnováhu politických, ekonomických a sociálních sil“. Z tohoto hlediska je možné brát jejich požadavky spíš jako orientační body nebo dokonce zcela fakultativní prostředky pro změnu rozložení sil. Pak by nebylo bezprostředně nutné řešit koncepční problémy, protože spíš než o uskutečnění programu se hraje o získání hegemonie jako předpokladu jakékoli změny.

S tím souvisí fakt, že autoři jsou si dobře vědomi absence jednoznačně vymezeného subjektu změny. Sami říkají, že „dnešním úkolem musí být vytvoření nového kolektivního My“. Způsob, jakým toho chtějí dosáhnout, se v lecčems podobá konceptu populismu zmíněného Ernesta Laclaua, spočívajícího ve spojování různých hnutí, skupin a proudů pod společným cílem, tedy v „organizační rozmanitosti spojené se širokou populistickou jednotou“. Požadavky jako všeobecný základní příjem se díky své přitažlivosti pro široký okruh lidí stávají formativními momenty nového hnutí za změnu světa.

Strategické antidepresivum

Když Srnicek a Williams mluví o tom, že právě „nepředvídatelnost vysoce riskantních dobrodružství vede k otevřenější budoucnosti“, připomenou tím Leninův výrok o odvaze snít. Ostatně, jak bylo řečeno, k Leninovi se přihlásili už v Akceleracionistickém manifestu a nová kniha se svou snahou hledat nejefektivnější strategii pro dané podmínky místy blíží Leninovu spisu Co dělat? (1902, česky 1949). Také proto, že vyvolává dojem, že všechny problémy lze vyřešit správnou strategií.

Pro levici je kapitalismus občas něčím jako ďáblem zodpovídajícím za přítomnost všeho zla ve světě. Dřívější vize jeho porážky často připomínaly souboj titánů, ať už šlo o „umění“ ozbrojeného povstání nebo mýtus generální stávky. Dnes je tento protivník amorfnější a méně lokalizovaný, a tak autoři Inventing the Future vlastně hledají způsob, jak na tuto amébu. Přitom přijímají fakt zmizení jasně vymezeného revolučního subjektu (proletariátu, mas) a načrtávají strategii pro rozptýlenou avantgardu levičáků s univerzitním diplomem. Zásadní otázka, jak vybudovat nějaké skutečně lidové hnutí, zůstává nezodpovězena. To ale lze Srnicekovi a Williamsovi sotva vyčítat. Na rozdíl třeba od toho, že pomíjejí „nezápadní“ zbytek světa. Nové levicové perspektivě by také určitě prospělo zredukovat démonologii kapitalismu a doplnit příručku strategie teorií – třeba zdůvodněním, proč vlastně by měl nebo mohl být kapitalismus vůbec odstraněn. Nemluvě o zamyšlení nad tím, zda na jeho odstranění nová strategie západní levice stačí, vezmeme­li v potaz globální předivo moci. Přesto je optimistický tón vítanou změnou v poněkud depresivním levicovém chóru posledních let.