Avantgard už jsme měli dost

„Je to jako narození dítěte nebo jako svatba,“ drmolí čerstvý laureát Goncourtovy ceny Pier­­re Lemaitre a těká očima mezi kamerami, které se na něj lepí v těsném prostoru chodbičky pařížské restaurace Drouant. Udělení nejstarší a nejprestižnější francouzské literární ceny se neobejde bez emocí. Lau­reát získá šek na deset eur (určený k zarámování a vyvěšení v pracovně), hysterický zájem médií, díky zvýšeným nákladům nebývalé příjmy z prodeje a také záruku vývozu do zahraničí. Cena udělovaná od roku 1903 funguje jako certifikát kvality.

Pohřbívání války

Ačkoli ocenění Lemaitrovy knihy Au revoir là­haut (Na shlednou tam nahoře) nebylo zcela nečekané, protože už předtím se stala bestsellerem, zůstává přece jenom neobvyklé. Autor totiž donedávna psal výhradně detektivní série a současný román se jimi výrazně inspiruje – jde o dobrodružnou dobovou frašku s detektivní zápletkou. O tom, že volba nebyla snadná, svědčí i fakt, že Lemaitre byl zvolen až ve dvanáctém kole hlasování (pro srovnání: loňský laureát Jerrome Ferrari byl zvolen ve druhém kole a předloni oceněný Alexis Jenni již v prvním).

Právě s Jenniho románem Francouzské umění válečné (2011, česky 2013; viz A2 č. 16/2013) má ten Lemaitrův na první pohled dost společného. Oba se týkají války, najdeme v nich „reportážní pasáže“ z fronty, oba charakterizuje přesný popis, spád a akce a v obou hraje podstatnou roli romantická postava vojáka­snílka, malíře nepochopeného autoritativním otcem a skicujícího si pokoutně do notýsku scény z vojenského života. Oba spisovatelé vykreslují pasti smutného osudu zapomenutých válečných veteránů. Knižně debutující učitel biologie Jenni měl ale nepoměrně větší ambice – jeho syntetická freska s ironickým názvem je pojednáním o Francouzích ve válečných konfliktech 20. století a zároveň rozmáchlým pacifistickým gestem. Jenni kritizuje, angažuje se a zároveň ohromuje bohatým a vybroušeným jazykem. Lemaitre oproti tomu napsal soudržný a výborně vygradovaný thriller, jehož největší ambicí je čtivost.

Román Na shlednou tam nahoře začíná na frontě, ale jádro zápletky tkví v poválečných letech. Sledujeme paralelně osudy dvou válečných veteránů, kteří se pokusí podvodně přijít k majetku v oboru budování nekropolí a pomníků. Oba příběhy jsou přitom postaveny do naivního kontrastu – dobrosrdečný Albert obětuje vše, včetně své bezúhonnosti, aby vyhověl libůstkám svého zmrzačeného kamaráda, zatímco padoušský kapitán Pradelle je představen jako vrah svých vlastních vojáků a málem také Albertův. Édouard, který Albertovi zachránil život, skončí jako zohavený obyvatel pokojíku pro chudé, závislý na morfiu a péči Alberta protloukajícího se ponižujícími zaměstnáními, zatímco mrzkého Pradella nemine úspěch a uznání. Oba osudy se neustále proplétají a nůžky mezi dráhou bezskrupulózního prospěcháře a obou idealistických chlapců se stále víc rozevírají – ovšem až do finále, kdy Lemaitrův deus ex machina učiní spravedlnosti zadost. I když Lemaitre splétá příběh skutečně mistrně a i když je děj plný zdánlivých zvratů a překvapení, jeho shrnutí nakonec překvapivé není. Zlo je potrestáno a dobro odměněno. Samotné téma pohřbívání války, zneužívání poválečných traumat a hrdinů vlasti měnících se v mrtvolnou hmotu, na jejímž úklidu je možné postavit byznys, je jistě zajímavé a novátorské, ale slouží spíše jen jako podklad příběhu.

Loutky ve fotografických kulisách

Lemaitre píše úsečně, stroze, v nápadně krátkých větách. Dokáže sice zkratkou výstižně charakterizovat postavu nebo situaci, ale příliš nenuancuje. Svižným způsobem líčení scén a spádem dialogů připomíná Stiega Lars­sona či Dana Browna. Jeho poválečná Paříž je velmi věrohodná, přizdobená realistickými detaily, aniž by byl čtenář obtěžován jakýmkoli poučováním. Některé scény působí jako svěží výstupy výzkumu o dějinách každodennosti. Škoda, že se této věrohodnosti vymykají ploché, „hollywoodské“ charaktery postav – celek pak působí jako loutkové divadlo ve fotografických kulisách.

Na shledanou tam nahoře je tedy výborně vyrobený produkt, a přistoupíme­li na žánrová pravidla, není mu co vytknout. Jenže od oceněného románu bychom toho mohli očekávat více. Třeba to, že bude originální, inovativní, myšlenkově hluboký, stylově zajímavý, nestereotypní, možná i něčím burcující. Sám Edmond Goncourt ostatně definoval cenu jako určenou „mládí, nevšednímu talentu, novým a odvážným cestám myšlení a formy“. V posledních letech ale ocenění žádný vyložený literární experimentátor nezískal. Oceněné romány jsou naopak většinou realistické, často se odehrávají v minulosti nebo zachycují delší časové období. Až dosud však šlo o náročnější díla. Letos poprvé získalo ocenění dílo, které si přečte i ten, kdo jen tak u nějaké knížky nevydrží.

„Goncourtova akademie v mém románu ocenila literární řemeslo, vycházející z detektivního žánru,“ přiznává Lemaitre a dodává, že „to je dobrá zpráva pro populární literaturu“. Akademie prý vzkazuje, že „i autoři detektivek jsou opravdoví spisovatelé“. Bylo ale „opravdového spisovatele“ třeba redefinovat? „Lemaitrovo dílo je populárním románem v dobrém slova smyslu,“ vyjádřil se jeden ze členů poroty. Zdá se tedy, že letos není burcující dílo, ale poselství ceny: spisovatel má umět řemeslo a literatura má být lidová. Avantgard už jsme měli dost.

Autorka je romanistka.