Po posledních úspěších ukrajinské armády se zdá, že se situace v Doněcké a Luhanské oblasti blíží k dramatickému finále. Zároveň je patrné, že nešlo o předem promyšlený ruský projekt nebo dokonce invazi. Otázkou zůstává, jak se k východním oblastem a lidem, kteří v nich žijí, postaví současná ukrajinská vláda.
V posledních týdnech se ukazuje, že celé dobrodružství Doněcké lidové republiky je nejspíš dílem skupiny fanatiků, kteří dostali tichý souhlas Moskvy, jež jim přes bídně střeženou hranici dokonce poslala nějaké zbraně – staré samopaly, protiletecké rakety a pár zastaralých tanků, které byly bez podpory letectva odsouzeny k tomu, aby se staly ocelovými rakvemi svých posádek. Separatisté snad obdrželi i prostředky k zaplacení dobrovolníků z Ruska, kterých ovšem v poslední době výrazně nepřibývá.
Skutečnost podle fotografií
Velitel ozbrojených sil Doněcké lidové republiky Igor Strelkov, vlastním jménem Girkin, byl původně historik, rozhodl se však, že musí dějiny sám tvořit a napomoci obnovení ruského impéria. Patří do relativně nepočetné skupiny sobě podobných, mezi lidi, kteří se jako dobrovolníci účastnili konfliktů v Podněstří, v bývalé Jugoslávii či v Čečensku. Jejich boj nebude u konce, dokud budou věřit, že Rusko potřebuje, aby za něj prolévali krev. Hodnoty a cíle této sekty ovšem většina běžných Rusů nesdílí. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že 66 procent ruských občanů je proti vstupu ruských vojsk na Ukrajinu. Profesor Alexandr Dugin, ideolog té nejodpudivější podoby ruského imperialismu, přišel o své postavení na moskevské univerzitě kvůli petici, pod niž se podepsalo deset tisíc lidí, kteří považovali jeho výzvu k zabíjení Ukrajinců za neslučitelnou s jeho akademickou funkcí.
Během takzvané informační války mezi Ruskem a Ukrajinou se však právě figurky z řad radikálů na obou stranách staly opravdovými esy v hrách uživatelů sociálních sítí i profesionálních novinářů a komentátorů. Strelkov, vousatý kozák Babaj a další jsou podobnými hvězdami jako členové Pravého sektoru nebo dobrovolnického praporu Azov se svými keltskými kříži a záhadnými runami. Na YouTube je můžeme vidět při plamenných výzvách k příslušníkům domobrany nebo když u oltáře líbají čerstvě posvěcené prapory a kochat se jejich papachami, případně vytetovanými svastikami. Tato virtuální realita se na barevných fotografiích zdá skutečnější než skutečnost, a kdo chce, vidí Ukrajinu jako stát ovládaný neonacisty. Přitom se vytrácí fakt, že separatistické hnutí na východě země by ničeho nedosáhlo, kdyby zde neexistovaly reálné dlouhodobé problémy především sociálního charakteru. Co se však na východě Ukrajiny opravdu děje?
Separatisté bez Putina
Na začátku července ukrajinská vláda ukončila příměří, které mělo domobraně lidových republik umožnit složit zbraně. Ukrajinská armáda ukázala, že se umí poučit z chyb – vyhnala doněcké jednotky ze Slavjansku i Kramatorsku a přiblížila se k Doněcku a Luhansku. Vojáci kromě toho ochránili Leninův památník, který se „vlastenci“ po vstupu do města pokusili strhnout. Zatímco se obyvatelé Slavjansku radují z obnovených dodávek elektřiny, což jim mimo jiné umožňuje získávat zprávy z internetu, a byrokraté jim rozdělují humanitární pomoc, lidé v Doněcku a Luhansku s obavami očekávají další boje.
Mezi příslušníky doněcké domobrany se šíří nervozita hraničící s hysterií. Zřejmě jim pomalu dochází, že Putinovi na nich ani v nejmenším nezáleží. Perspektiva štědřejší vojenské podpory nebo dokonce vstupu ruských vojsk (pochopitelně v roli „mírotvorců“) se ztrácí a pro využití ovládaného území povstalci neudělali v podstatě nic – nedokázali vybudovat státní aparát ani vybírat daně. Právě z tohoto důvodu je nyní kritizují i ti Rusové, kteří předtím nešetřili slovy chvály pro novodobé hrdiny. Domobraně a ruským dobrovolníkům, posíleným různými excentriky z Evropy, nezbývá než se připravovat na hrdinskou obranu svého Stalingradu nebo se v poslední chvíli bez velkých ztrát vypařit, jako se to povedlo jednotkám, které ustoupily ze Slavjansku. Obránci Doněcku ovšem zatím – patrně s myšlenkami na velké vítězné bitvy ruské historie – likvidují mosty v okolí města. Ukrajinská armáda prý chce Doněck dobýt blokádou, což zní bezpochyby hrozivě, uvědomímeli si, že doněcká aglomerace je větší než Praha. Na druhé straně ovšem ozbrojenci dokázali opustit i mnohem menší a údajně spolehlivě obklíčený Slavjansk.
Ukrajina však v případě vítězství bude čelit těžkému úkolu – dokázat obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti, že je i jejich domovem. Místní viděli, jak lidé z jiných částí Ukrajiny odmítají brát na vědomí jejich přání, zažili nálety ukrajinského letectva a pozorovali, jak snadné je ozbrojit se, zastrašovat a ovládat – ať už šlo o místní domobranu či o dobrovolnické prapory na straně ukrajinské armády, složené často z fotbalových ultras či příslušníků ultrapravicových hnutí. Navíc problémy s politickými představiteli Donbasu se Kyjev chystá odstranit zákazem komunistické strany, již obviňují z ohrožení územní celistvosti státu. Ta přitom, jakkoli je diskreditovaná, nyní de facto představuje jedinou sílu zastupující východoukrajinské voliče na nejvyšší úrovni. Řešit bude třeba i vztahy s Ruskem – a zřejmě k tomu bude nutné přistoupit zcela jinak, než jak to učinil ukrajinský oligarcha Kolomojskyj, který v červnu navrhl vybudovat zeď s ostnatým drátem, táhnoucí se na skoro dvou tisících kilometrech společné hranice.
Autor je ukrajinista.