Pocit fyzického ohrožení

Opera – tradiční, klasická forma umění, která propojuje divadlo s hudbou – je obtížná ze všech možných pohledů a pro všechny zúčastněné strany, včetně diváka. První zkušenost s operou, nastane­li vůbec, může být matoucí a zavádějící. Pokud člověka nenadchne okamžitě (jako třeba Julii Robertsovou v Pretty Woman), není snadné rozlišit, jestli příčinou nezájmu je forma opery, nebo fakt, že se zrovna jeden konkrétní kus příliš nepovedl. U třetího zpackaného představení se ale i vcelku otevřený divák může klonit k názoru, že problém je v opeře obecně, a zařadí si ji jako nepřirozené, archaické umění pro snoby ve fracích. I tehdy by ovšem byla škoda zlomit nad operou hůl definitivně.

Opera je radikální forma vyžadující radikální přístup, ale právě ten jí často chybí. Dobrá opera vytváří mikrokosmos s vlastními pravidly, jehož se stanete součástí, a okolní realita přestane existovat. Jde o podobný efekt, jaký využil filmový režisér Baz Luhrmann v Romeovi a Julii (1996), kde postavy běhají po současné Verona Beach, vraždí se pistolemi a přitom odříkávají repliky z ­Shakespeara, nebo v Moulin Rouge (2001) – muzikálu s opulentní výpravou, zrychlenými scénami a pitoreskními postavami. V obou filmech je vyhraněná forma tak sebevědomá, že na sebe nestahuje pozornost, ale funguje společně s dějem. Opeře nic jiného nezbývá. Bez sebejisté bezohlednosti k realitě nestojí nikdy za nic.

Temná rodinná historie

Předlohou pro první operní dílo Bena Frosta The Wasp Factory byl stejnojmenný román ­Iaina Bankse z roku 1984 (v českém překladu Vosí továrna, 1998) o narušeném teenageru Frankovi, který žije na opuštěném skotském ostrově se svým otcem, a jeho bratru Erikovi, jenž právě uprchl z psychiatrické léčebny. Frosta ke složení opery podle Banksova díla inspirovali organizátoři festivalu vážné hudby z rakouském Bregenzu. Hudebník si vybral téma, přišel s konceptem zpracování, složil hudbu a představení zrežíroval. Výsledek kolísá na pomezí divadelní adaptace knihy a živé vizualizace hudby.

Jak ve svém článku pro The Guardian zmiňuje libretista díla a umělecký ředitel Bregenzer Festspiele David Pountney, nejde a ani nemohlo jít o tradiční operu. Wasp Factory není založena na dialozích, což tradičně opera vyžaduje, nýbrž je téměř nepřetržitým monologem hlavní postavy. Přestože je děj vyprávěn formou rozhovoru mezi Frankem a Erikem, většinou jde pouze o Frankovu promluvu. V ní divákovi sděluje temnou rodinnou historii a vypráví o vraždách, které spáchal. Z románu navíc úplně jasně nevyplývá, jestli je Eric skutečnou postavou, nebo zosobněním Frankova šílenství. Frost se kloní k druhé možnosti (viz jeho rozhovor s psychiatrem a neurologem Reinhardem Hallerem na webu thewaspfactory.is). Franka hrají tři pěvkyně, které jsou po celou dobu představení na scéně a zároveň jsou jedinými postavami celé opery. Jejich role a míra zapojení do děje se v průběhu představení liší a lze usuzovat, že každá z nich reprezentuje určitou stránku Frankovy osobnosti. Jedné z nich patří i role Erika. Její prostor se zvětšuje s tím, jak se děj blíží ke konci a jak postavy Franka a Erika čím dál více splývají.

Gradace a intenzifikace

Nejlepší Frostovy skladby fungují na principu stupňování monotónní zvukové plochy. Příkladem může být k nesnesení protahovaná hluková stěna ve skladbě Killshot z jeho poslední sólové desky By the Throat (2009), gradace v alternativním soundtracku k filmu Solaris Andreje Tarkovského nebo hudba k filmu Šípková Růženka (Sleeping Beauty, 2011). Frost vy­­­užívá drobnou a postupnou modulaci na rozsáhlé ploše, v níž ztrácíte přehled o tom, jestli zvuk opravdu sílí, nebo se vám to jen zdá. Očekávaný klimax přitom oddaluje tak dlouho, dokud posluchači nedojde, že už asi nikdy nenastane.

Ne že by si snad Frost v případě Wasp Factory celou dobu pohrával s jednou zvukovou plochou. Hudba se mění poměrně dynamicky, ale výsledný dojem kopíruje pohyb ručičky od hodnoty „intenzivní“ k hodnotě „velmi intenzivní“. Velkou roli v tom hraje i promyš­lená a jednotící vizuální stránka: pěvkyně se nejprve doslova plazí hlínou a ke konci představení jsou nuceny až k akrobatickým výkonům na kolmé plošině v záblescích světla, které jsou sladěné s vlnami hluku. Požadavek vyhraněné formy osvobozené od reality je splněn bezvýhradně.

Dílo neobsahuje žádné skutečně výrazné árie, na druhé straně ale díky tomu velmi plynule přechází z melodičtějších pasáží k recitativům a naopak. Tento postup napomáhá kompaktnosti díla a plně souzní s Frostovou formou gradace. Dá se říct, že Wasp Factory se vyznačuje intenzivní hudbou, intenzivním příběhem a intenzivní vizualitou, včetně hereckých projevů. Přitom ale žádná ze složek zbytečně nevyčnívá na úkor celistvosti, naopak pouze všechny prvky dohromady mohou tvořit zamýšlený efekt. Přestože opera trvá jen půldruhé hodiny, divák je na konci vyčerpán.

Průnik sfér

Ačkoli pronikání klasické hudby do nezávislé scény nelze považovat za aktuální pohyb hudebního dění, stále jde o živý trend s otevřenými možnostmi, jak dokládají vydavatelství typu Erased Tapes, Miasmah nebo Frostovo domovské Bedroom Community. Tímto směrem orientované projekty se objevují na prestižních festivalech experimentální hudby jako CTM nebo Unsound. I kdybychom v tomto křížení neviděli hned potenciál pro vývoj současné hudby, lze doufat aspoň v posun na rovině prezentace děl a ve větší prolnutí jednotlivých hudebních sfér, které jsou v současné době takřka neprostupnými světy.

Frostova Wasp Factory není převratným dílem. Žádný konkrétní motiv si divák z představení zřejmě neodnese (snad až na melodii k ústřední větě „My greatest enemies are women and the sea“), zato ho čeká vypjatý zážitek, hraničící až s pocitem fyzického ohrožení. Nepochybně však jde o příkladnou ukázku sladění různých uměleckých forem do jednoho celku a také o další krok k sblížení tradičního světa klasické hudby a klubové a podzemní elektroniky. Podobných progresivních indie oper zatím moc nenajdete. Každý podobný počin narušující hranice mezi jednotlivými kulturními sektami by měl být vítán. Tento má intenzitu hozené cihly, kterou stojí za to se nechat trefit.

Co se posunů v prezentaci děl týče, Wasp Factory se od běžné opery posouvá ke koncertnímu představení také tím, že nemá žádnou domovskou scénu. Po rakouské premiéře a několika představeních v Berlíně a Londýně si na další termíny bude třeba počkat.

Autor provozuje hudební blog Cáry mlhy.