Terry Pratchett v Těžkém melodičnu popisuje vztah lorda Vetinariho k hudbě. Tento patricij města AnkhMorpork má rád pouze hudbu, která není hraná. Jakákoli produkce dle jeho názoru hudbu kazí, a proto ji neposlouchá, ale čte z notového záznamu.
To dává smysl. Realizace čehokoli nikdy nebude dokonalá, a pokud má člověk dostatečnou fantazii k vytvoření ideální představy, možná není třeba podstupovat zklamání z nedokonalého provedení. V případě notových zápisů skladeb je pochopitelně klíčová znalost not a také schopnost si na základě jejich čtení představit jednotlivé tóny a zvuk nástroje, pro který byly napsány. Pro velkou část současné hudby ovšem platí, že důležitější než výška a délka tónů je zvuk sám o sobě. Zvuk sice nelze přesně zachytit psanou formou typu notového zápisu, nýbrž jen přiblížit asociacemi, na druhé straně tento způsob umožňuje zprostředkování dojmu z hudby i laikovi bez teoretických znalostí.
S takovým modelem popisu se nejčastěji setkáme u volněji (a většinou amatérsky) pojatých recenzí. V těchto případech jde zpravidla o pokus evokovat hudbu, kterou většina z čtenářů pravděpodobně neslyšela. Čtenář si tak prostřednictvím psaného textu v hlavě utváří svoji jedinečnou představu o hudebním díle. Většinou bude zřejmě více uspokojující si desku poslechnout, ale nemusí tomu tak být nutně. Například recenze redaktora Sparku schovaného pod přezdívkou Blackmoon jsem si kdysi dost užíval, ačkoli jsem neměl možnost se k většině recenzovaných věcí dostat (bylo to v dobách před masivním rozšířením internetu). Blackmoonovy popisy blackmetalových nahrávek sice nebyly recenzemi v pravém slova smyslu, utvořit si představu mi ale umožňovaly. Několikrát jsem po čase zjistil, že se mi moje představa té které desky líbila víc než její skutečná podoba. Blackmoon mi tak do hlavy zasel zcela imaginární alba, která mě na rozdíl od těch reálných opravdu bavila.
Jestliže lze existující nahrávku popsat tak, že dá vzniknout hudebním představám, bylo by možné verbálním jazykem psát imaginární hudbu, která by zároveň byla proveditelná? Něco takového se povedlo například Velemiru Chlebnikovovi. Jeho esej Radio buduščego (Rozhlas budoucnosti, 1921), na webu dostupný v anglickém překladu – The Radio of the Future, inspiroval v roce 2006 Miguela Molinu Alarcóna a Leopolda Amiga k vytvoření stejnojmenného hudebního díla (je přístupné například na stránkách acousmata.com). Imaginární Chlebnikovova hudba tak získala jednu ze svých možných podob. Tím sice přestala být imaginární, ale procházení procesem mezi popisem a provedením paradoxně může být skvělým tréninkem pro fantazii. Reprodukovanou hudbu si již není třeba představovat, na druhé straně se rejstřík představitelného nepochybně rozšiřuje poslechem realizovaných děl.
S imaginární hudbou pak zcela aktuálně pracuje britský elektronický hudebník Matthew Herbert. V létě oznámil, že připravuje nové album, které se bude jmenovat jednoduše The Music. A bude to kniha. Herbert se rozhodl, že místo toho, aby hudbu složil a nahrál, ji popíše. Popis by to měl být podrobný, neboť Herbertovým cílem je, aby hudba byla realizovatelná. To nicméně bude vyžadovat značnou fantazii případného producenta, neboť nehodlá uvádět, kdy by měl zaznít který nástroj nebo text. Knihu plánuje poskládat z asociací typu „zvuk, jejž vytváří Samantha Cameronová tím, že roztírá opalovací krém po zádech Davida Camerona na dovolené na Ibize, vmíchaný do zvuku, jaký by vydalo 21 000 taxikářů, kdyby přesně ve stejný moment vypnuli motor“, jak se lze dočíst na crowdfundingové stránce unbound.co.uk, jejímž prostřednictvím Herbert pro svůj projekt shání peníze.
Stává se mi, že mám chuť poslouchat něco víceméně konkrétního, ale nevím, zda to existuje. A stejně tak se stává, že po vysilujícím hledání nic nenacházím. Pro někoho hudebně nadanějšího by to mohl být impuls k vlastní tvorbě. Já možná časem začnu prozkoumávat, zda může psát hudbu někdo, kdo nejen že ji nechce provést, ale ani to neumí. Mohla by to být úplně nová dimenze punku.
Autor provozuje blog Cáry mlhy.