Může se zdát, že každodenní realita 21. století ztratila jakýkoli duchovní rozměr. V současné experimentální a klubové hudbě se ale sakrální vlivy ozývají stále častěji. Kostely jsou využívány jako koncertní sály a vyhraněné formy duchovní hudby, například liturgický chorál, se uplatňují i ve zcela nečekaných kontextech.
Náboženská tematika byla častým, v určitých obdobích dokonce jediným obsahem kulturních děl, a tedy i hudby. Pro takto zaměřenou tvorbu se používají různé přívlastky, nejčastěji duchovní, sakrální či liturgická. Duchovní hudba je pojmem nejobecnějším, sakrální hudba je přímo určena k veřejné oslavě Boha a hudbou liturgickou se míní sakrální hudba v křesťanském prostředí. V současné době se hudba a křesťanství potkávají většinou díky křesťansky zaměřeným textům propašovaným do pop music, vedle toho však existují i další, výrazně okrajovější proudy, které si zaslouží pozornost. Zastavme se u několika příkladů.
Zvuk sakrální architektury
V posledních letech jsme svědky čím dál častějšího pronikání experimentální hudby do sakrálních prostorů. Například v Praze je hned několik kostelů využívaných jako koncertní síně, podobné má i Řím, Londýn, Berlín, Krakov a zřejmě každé větší evropské město. Tato místa přitahují umělce, jako jsou Tim Hecker, Ben Frost, Sunn O))), Burial Hex, Julianna Barwick, Emptyset nebo Paul Jebanasam. Kostel je prostorem, v němž má být hranice mezi fyzickým světem a světem duchovním tenčí a snáze překročitelná. Výrazná vertikální orientace staveb, vysoké stropy, specifická ozvěna – všechny tyto prvky působí silně i na nevěřící. Pokud se efekt hudby spojí s efektem prostředí, výsledný zážitek může být velmi intenzivní.
Akustické vlastnosti kostelního interiéru však mohou způsobit i nepříjemnosti. Základním prvkem liturgické hudby je zpěv – jeho čisté tóny v chrámové lodi rezonují a vrství se. Liturgická hudba s tím počítá, neboť je komponována přímo pro toto konkrétní prostředí, ale na umělce zvyklé vystupovat v klubech klade architektura kostela nemalé nároky. Ozvěna může bortit strukturu skladeb, zamýšlené zkreslení je nechtěně umocňováno až do míry, v níž už nefunguje. To se přihodilo například Timu Heckerovi v berlínském Passionskirche během festivalu CTM – kostelní akustika jeho vystoupení rozložila do spleti nezamýšlených ozvěn zbytečně výrazných basů.
Jako z jiného světa
Jiným způsobem, jímž v současné době dochází k dotyku hudby a křesťanství, je využívání liturgických prvků na experimentální či klubové scéně. Nejčastěji jde o zpěv, ať už sólový nebo sborový, který je většinou stavěn do ostrého protikladu se zbylými prvky skladeb. Přesně to se děje ve skladbě Regression To Birth hardcorepunkové kapely Man Is the Bastard, která v první polovině devadesátých let začala experimentovat s noiseovou hudbou. Na nahrávce, která vyšla na kompilaci D.I.Y.C.D. (1995), je do hlukového podkresu vsazen extrémně hluboký a hrubý mužský vokál a proti němu je postaven éterický liturgicky znějící ženský zpěv. Výsledek zní, jako by pocházel z jiného světa.
V roce 2001 vyšla u vydavatelství Kitchen Motors deska s matoucím názvem Motorlab #3, na které spojily síly Pan Sonic, kombinující noise s taneční elektronikou, a Barry Adamson, mimo jiné spolupracovník Nicka Cavea a Davida Lynche. Spolu s islandským chórem Hljómeyki vytvořili skladbu The Hymn of the 7th Illusion, ve které se sborový zpěv proplétá s minimalistickými tanečními pasážemi a propojuje tak svět duchovní hudby s tělesným archetypálním rytmem. Erik K. Skodvin, tvořící na pomezí elektronické a vážné hudby pod hlavičkou Svarte Greiner, zase ve skladbě Ullsokk na debutovém albu Knive (2006) smíchal přízračný ženský zpěv a hlasité terénní nahrávky asociující pohyb hmyzu nebo jiných drobných živočichů. Posluchač může mít pocit, že je svědkem oddělování duše od tlejícího těla.
Breakcore s byronovskou atmosférou
Prvky liturgické hudby občas proniknou i do oblastí, kde bychom je pravděpodobně nečekali. Mezi nejzajímavější desky breakcoreového projektu Venetian Snares, za nímž stojí kanadský hudebník Aaron Funk, patří Rossz Csillag Alatt Született (2006), kde jsou využívány samply z klasických skladeb. Tento postup zopakoval následující rok na albu My Downfall (Original Soundtrack), jen místo samplů klasických skladatelů zpracoval vlastní skladby v duchu temně romantické vážné hudby. Jeho kompozice se těm klasickým sice formálně nemohou rovnat, desce to na působivosti ale neubírá, spíše naopak. Funk použil liturgický chorál hned v několika skladbách a jejich chlad ve spojení se smyčci a dechy vytváří až byronovskou atmosféru. Frenetický breakcore do toho překvapivě velmi dobře zapadá a deska může sloužit jako příklad romantické rozervanosti přenesené do současnosti.
O Benu Frostovi (viz A2 č. 24/2013) se po albu By The Throat (2009) s oblibou říkalo, že jeho projev je průsečíkem tvorby Trenta Reznora a Arva Pärta. Příčinou nejspíš byla skladba Peter Venkman Pt. I, která je vystavěna okolo fragmentů sborového zpěvu. Pärt, který je oblíbeným zdrojem inspirace současné experimentální elektronické scény, totiž značnou část svého života tvořil právě chorálovou liturgickou hudbu. Frost liturgického zpěvu znovu využil v After Death Nothing Is, závěrečné skladbě tanečního představení FAR (2013). Na této nahrávce do konfliktu staví nejen čistotu vokálu a agresivní hlukové vlny, ale i liturgické asociace a samotný název skladby.
Liturgický drone
Své místo mezi příklady současné hudby využívající liturgické prvky si zaslouží i deska Paula Jebanasama Rites (2012). Tento hudebník původem ze Srí Lanky totiž na rozdíl od výše zmíněných tvůrců nepracuje s liturgickým zpěvem se záměrem uvést ho do kontrastu s instrumentální složkou. Jebanasam skládá droneové plochy podle formálních pravidel liturgického chorálu. Značně zkreslený sborový zpěv nebo stejným způsobem upravené smyčce jsou centrem jednotlivých skladeb a až okolo nich se skládají další ruchy a zvukové plochy.
Přitom je třeba myslet na to, že hudba se nestává liturgickou svou formou, ale na základě své funkce, jakkoli některé formální postupy se pro tuto funkci hodí více a některé méně. Jebanasam je nicméně liturgické hudbě věrný pouze z formálního hlediska – pro album Rites nahrál „liturgické“ skladby bez liturgické funkce i obsahu. Jde o jakýsi duchovní drone v naprosto abstraktní rovině. Nechuť k organizované víře ovšem nemusí vždy znamenat nechuť k hledání duchovních stránek života. Rites jsou v tomto smyslu ideálním hudebním doprovodem pro zmatené nevěřící pokoutně fascinované křesťanskou mystikou. Jednoznačně jde o projekt, kterému by kostelní provedení mělo vyhovovat. I když ke spasení nám asi nepomůže.
Autor provozuje hudební blog Cáry mlhy.