Vábení hasne, zbývá vábení

O čem píše básník, který, zdá se, dovede psát o všem? Třetí sbírka Ondřeje Macury Sklo se zdá být vyzrálá, vypracovaná, pročištěná. Nenarazíme už na místa, kde autor jen zkouší, kam až může zajít ve výrazu či literárnosti, nenajdeme místa působící poněkud školsky, parodicky či ohlasovitě. Macurovy dvě předchozí „prvotiny“ – jeho faktická prvotina Žaltář (2008) vyšla až po později napsaných Indiciích (2007) – působily i kusem své nezralosti, dychtivě i rozverně hledající roztěkanosti. Všelijaké propady, přebytky básnivé energie, asymetričnosti či jiná povlávání zde dostávaly svou sdělovací funkci.

Mladíci mají rádi zrcadla

Oproti tomu je Macurův třetí opus vcelku uhlazený, usazený, kontrolovaný. Při plném vědomí psaný a komponovaný. Jedná se o jednotlivé básně, roztříděné do čtyř oddílů. Jen dvakrát se mihne náznak delší, rozmáchlejší skladby, například v básni Vábení: „A zejména v takových okamžicích,/ kdy hasne jakékoli vábení (…) vás vábím.“ To je typický, měkce a zastřeně ironický Macura, jenž rád vábí především sama sebe. Vzápětí ale dovede vábení a matoucnost zajímavě a nenásilně sdílet, což činí jeho poezii pozoruhodně vrstevnatou a živou. Ale nepředbíhejme.

Macura umí psát. Má cit pro slova, pro básnické propojování věcí, včetně dynamických střihů věcných, situačních, významových: „Výbuch na druhé straně oken,/ sklenice cinkají.“ Dovede vystavět metaforu klasického střihu, přičemž ji však zasazuje do kontextu takovým způsobem, že obraz nevyvolává pouze dojem klasické, v běžných kolejích zajeté lyriky. Vždy zde ještě působí faktor odstupu, stylizace, nadsazeného či posunutého úhlu pohledu: „Bouřka přímo nad sídlištěm (…) Náhle ozářený bleskem,/ příroda si mě vyfotografovala,/ divoká turistka/ v betonovém skanzenu…“ Jindy je Macurovo metaforické myšlení sdostatek silné, že vystačí na jedinou myšlenkově důsažnou, v hloubce usazenou miniaturu. Takovou je třeba krátká báseň Možná: „Jsi­li opuštěn a tvé tělo potí stesk/ měl bys obehnat svůj dům vysokou zdí,/ ať víš, proč k tobě nikdo nechodí.“ Takhle by to mohl napsat i Vladimír Holan. V básni Tato zrcadla zase Macura dokáže jedinou představu – odraz pozorovatele ve skle okna autobusu – přemýšlivě rozehrát do prostoru celé básně. Výchozí smyslový vjem se nejprve přeline v přesně i neurčitě teskně vyjádřenou meditaci: „Ale co když ten jemný dojem krásy/ je mnohem starší než svět,/ kterým se znaveně prodíráš?“ Tato sladce enigmatická věta, slibná i neprostupná, zčeří plochu básně až po křehce „antickou“ souhrnnou sentenci: „Mladíci mají rádi tato zrcadla.“

V nejlepších chvílích se ovšem Macurovi podaří metafora docela bezbranná, nádherně přímočará, tentokrát zbavená myslivého básnického kalkulu, metafora pouze odevzdaná něze obraznosti a spontánní citovosti: „Vlastně bych na tebe chtěl/ napadat jako sníh“.

Střepy a zvláštní chvění

Přes všechnu spontaneitu si však ve shora citované metafoře všimneme i toho, jak Macura dovede zručně vylaďovat dikci svých veršů. Umí využívat jemnou ironii, nenásilnou teatrálnost a inscenovanost, umí mást a „vábit“ jemně rozprostřenou polyfonií. Dokonce bychom řekli, že Macurova poezie nabírá na působivosti a zajímavosti právě tam, kde autor začne zaplétat do hry jakoby cizí hlasy, kde začne báseň vědomě využívat jako scénu, na níž je složitě a vícehlasně cosi předváděno, kde zapojuje do hry jemný „voiceband“ měňavých rolí, intonací, nasvícení, bleskových mikropřevleků. „Ta naše povinnost zabydlovat svět/ a dělat to dobře, ne jen halabala,/ není nic dojemnějšího. Plakat! Šup!“

Různě dávkovaný a odstiňovaný odstup je pro Macuru, vědomě, ale asi i bezděky, důležitou výpovědní hodnotou. Titul jedné básně je v tomto směru výmluvný: Hra na hru. Básník si je v pozadí neustále vědom, že se zde hraje hra – se světem, s pojmy, jazykem, lidskou reflexí všeho. Proto když je ve verších zmíněna třeba láska, anebo je jemně a prchavě zachycován plynoucí čas, cítíme, že souběžně s jedinečnou osobní zkušeností autor reflektuje i obecně sdílené obsahy těchto po­jmů. Že se tu zkrátka mluví o lásce i o „lásce“, protože u Macury je tématem i sama kulturně­společenská rezonance daného pojmu. A kdoví – možná především. Tato těžko popsatelná, ale zřetelně přítomná dvojdomost hloubí a prolamuje kontury Macurových veršů. O lásce se zde mluví křehce osobně, což ale nevylučuje hravě teatrální distanci: „Přinášíme lásku; zatím jsme ji šoupli/ támhle pod stůl.“ Každopádně se zde na scénu uvádí obecně sdílené téma, předmět. Macurova poezie není zrovna snadno přístupná, přesto je díky výše zmíněné dvojdomosti zároveň docela otevřená a komunikativní – šťastná symbióza.

Podobně jako s motivem lásky se to má s motivy mladictví či jinošství: cosi velmi osobního je zároveň traktováno v podobě barevně strnulé, teskně hravé, napůl možná již sloupané antické fresky – tedy jako něco kulturně objektivizovaného, nikoli bezprostředně emotivního. Jemným prolínáním niternosti a odstupu je Macura schopen dosáhnout mámivě křehkých, myticky podmanivých odstínů: „Podlaha pokryta střepy/ až ke kotníkům toho/ neopatrného boha/ jeho bosé nohy jsou pořezány,/ obličej zkřiven bolestí.// Mladík cítí zvláštní nevolnost/ má­li se chvět.“ Tady se z osobní bolesti stal fragment radostně strnulé mytické „malby“. A obráceně: sám obrazný odstup od bezprostřední emoce byl identifikován jako nedílná součást niterného.

Malí zpěváci krutých písní

Tohle všechno jsou podstatné a cenné mo­­menty Macurovy poezie. Přesto se ještě vrátíme k výchozí větě: O čem píše básník, jenž dovede psát o všem? Macuru jako by paradoxně pronásledovala přílišná snadnost doteku. Na co sáhne, to mu hned jaksi patří, to se hned podvolí jeho básnické zručnosti. Sbírka Sklo, vedle svých silných stránek, o nichž byla řeč, zároveň místy působí i trochu nezacíleně, polétavě, neuchopitelně. Při tom všem ale i suverénně, trochu moc sebejistě a hladce na to, na jak nejistém podloží se pohybuje. Jinak řečeno, i hluchá místa jsou vykroužena s přehledem, jenž však o to víc nahlodává autorovu integritu. To si pak nad některými pasážemi říkáme: pořád dobré, ale nemohl být básník nakonec střídmější? Zaostřenější? Nemohl se veršům, nad nimiž visí hrozba hlušiny, přece jen vyhnout?

Jenže Macura je inteligentní autor, a tak nakonec i zmíněná neuchopitelnost a matoucí podloží jsou ve sbírce reflektovány jako silná témata. Jako „ostré hrany“ skutečnosti, jež básník odvážně a s rizikem ohledává. „Zázrak stvoření/ začíná právě v okamžiku,/ kdy si řekneš: planu/ a oplácáš si plané tělo/ mastí jménem chvění,/ kdy přijmeš nesoulad/ jako podobenku harmonie./ Ano, my, zrovna my, jsme malí zpěváci krutých písní./ Jsme něha a umělá hmota zároveň.“

A je to znova tady, formulované s přesností téměř instruktivní (což patří k věci): svět a jeho emoce proměněné v kosmetické působky, harmonie uskutečňovaná jako nesoulad (navíc nepřímo, prostřednictvím odstupu), nemožnost rozlišit „materiály“ jsoucna: něhu od plastu, autentický prožitek od pouhé kulturně­technologické skořepiny, pravé já od „nebezpečného božstva“ ladně váznoucího ve svých zraněních… Macura tento svět prozkoumává, mapuje jeho kontury i se v něm ztrácí, objevuje ho, ale i postuluje. Podléhá vábení – a sám vábí. Skoro se chce zvolat: starý dobrý Macura, jeden z mála opravdu postmoderních mladších básníků českých!

Autor je básník, literární kritik a hudebník.